Já píši vám, co mohu více...

| Autor: redakce | Rubrika: Zábava

Té učebně se říkalo „autobus“. Dlouhá, úzká místnost, kde lavice stály těsně za sebou jako sedadla v autobuse. Lavice, které snad ještě pamatovaly císaře pána... Z dubového dřeva, masivní, bytelné. Jejich horní desky sloužily studentské tvořivosti. Skýtaly totiž záruku, že autoři zůstanou anonymní, neboť v „autobuse“ nesídlila jen jedna třída, tady se každou hodinu žáci měnili, odcházely sem půlky tříd na němčinu, angličtinu (tenkrát však hlavně na ruštinu), prostě na předměty, které se „dělily“.

Ve zvlášť nezáživných hodinách nabízela taková lavice v „autobuse“ alespoň jakous takous zábavu. Co všechno jsem se na ní tenkrát nedočetl! Že jinak voní seno koním a jinak zamilovaným, že krása pomíjí a blbost je věčná, že Centrifuga (přezdívka matikářky) patří k psychiatrovi, Novák je vůl a Honza, že miluje Evu, která o tom neví, neboť balí Jirku. Prostě počteníčko!
A jednou, když jsem si zas „pročítal“ svou lavici, všiml jsem si zajímavé (a čerstvé) výzvy: „Já píši Vám, že je tu nuda, kdo si se mnou bude povídat? Zn.Taťána“

Toť se ví, že jsem se nudil. A jak ! Už jste někdy viděli někoho, koho by bavilo německé plusquamperfektum? A tak jsem ihned odepsal: „Nuda mě přímo sžírá. Ale je tu málo prostoru na povídání. Zn Oněgin“ To abych zůstal stylový.
Hned při další hodině v „autobuse“ pod mou odpovědí stálo: „Od čeho je papír a hluboké lavice, důvtipný Oněgine?“

Hrábl jsem dovnitř, a vida! Je tu psaníčko, až docela vzadu.
A tak se zrodila moje první studentská láska. Dopisová láska. Měli jsme štěstí, naše třídy navštěvovaly „autobus“ často a uklízečka nevěnovala vnitřkům lavice pozornost, jak byl rok dlouhý. (Nebylo tam vidět). Ani kolegové studenti, kteří v lavici také sedávali, nejevili naštěstí zájem o to, co se skrývá v jejích útrobách za změtí zmačkaných papírů.

A tak naše korespondence kvetla. Nejdřív jsme jen tak pomlouvali neutěšený stav na našem gymnáziu (na přetřes přišlo veškeré profesorstvo) a když se vyčerpalo školní téma, psalo se o všem možném i nemožném. Taťána byla báječná, byla úžasná, prostě ideál. Kam se na ni hrabaly třebas holky z naší třídy.

Například, taková Pavelková. Za prvé šprt, za druhé, když se zrovna nebavila o škole, zajímaly ji jen šaty a klepy. Za třetí, byla prostě nemožná, protože jsem musel trpět celý školní rok vedle ní v lavici.

Taťána byla můj anděl. Snad proto jsem se ani nesnažil vypátrat, kdo to je. A bylo to přece tak snadné! Dokonce i pro detektiva amatéra. Jenže já se bál. Bál jsem se rozčarování. Zklamání. Něco mi říkalo, to přece není jen tak, aby existovala taková bezchybná holka. U nás na ústavu! A tak jsem ji v klidu nechával zahalenou rouškou tajemna. Taťánu naopak zajímalo, kdo jsem (inu, zvědavá ženská), a tak mi kladla nejrůznější a nejrafinovanější zvídavé otázky, na něž já stejně rafinovaně odpovídal.

Byla to náhoda nebo osud? Naše němčinářka na delší čas onemocněla, ruštinářka odešla na mateřskou, bylo to před koncem roku, záskok nesehnali, a tak třídu prostě přestali na jazyky dělit. Mohl jsem do „autobusu“ jen o přestávce, kdy dost dobře nešlo nepozorovaně vybírat „poštu“ z lavice. Párkrát se mi sice podařilo být v „autobuse“ chvilku sám, ale marně. Taťána zmizela. Byl jsem moc smutný, ta psaníčka mi přirostla k srdci, ale brzy přišly prázdniny a o prázdninách všechny smutky přebolí.

V novém školním roce nás „autobus“ uvítal novými lehkonohými stolky, naprosto nevhodnými k ukrývání korespondence. A tak jsem „uložil“ Taťánu do šuplíku krásných vzpomínek, tu tajemnou báječnou dívku, jaké snad ani neexistují. Kdybych jen tušil, že se s ní ještě v budoucnu setkám! Po dvaceti letech a dokonce osobně...

Tenkrát nějak zábava začala váznout. Byl to Macháček, věčný organizátor, který na srazu naší třídy navrhl, abychom si vyprávěli neuvěřitelné příběhy, takové ty „ze života“, které jsme sami prožili. Chystal jsem se vyrukovat se svým dopisovým románem a vyprávět o tajemné Taťáně, která kdysi společně s námi navštěvovala naši školu, ale předběhla mě Pavelková (rozvedená, dvě děti, ztloustla a jinak stále stejně nemožná):

„Představte si, jakou jsem zažila příhodu v prváku,“ začala a všichni se naladili na dlouhé vyprávění. „Pamatujete se na ,autobus´? Na ty masivní kolosy místo lavic? Na ty nápisy na nich? A já jednou napsala, že se nudím a on mi odepsal...“ - „Neříkej!“ vytřeštil jsem oči. Sjela mě skeptickým pohledem a pokračovala: „Říkali jsme si Taťána a Oněgin. Lidi, to vám byla láska! A přitom jsme se vůbec neznali, jen z papíru, no dovedete si to představit?“- udělala významnou pauzu a podívala se na mě s výrazem „chudáčku, ty asi ne, viď“
„Pokračuj, Věro, „ špitla maličká Kohoutková, prahnoucí odjakživa po senzacích.
„No zkrátka, ideální kluk. Myslela jsem, že se mi ho podaří vypátrat, ale on vám mi najednou zmizel. Z ničeho nic, jako by se do země propadl. Ale to není konec! Kdepak! Jestlipak si pamatujete na Čechovského? Takový frajer, chodil o ročník výš, pak šel na DAMU, teď hraje na divadle a občas je vidět i v televizi. Ano ten, pamatujete?“ Když všichni přisvědčili, že vědí, o kom je řeč, dramaticky ztišila hlas a vítězoslavně se rozhlédla: „A já zrovna nedávno někde četla, v jednom časopise s ním dělali rozhovor , tak si představte, on se tam zmínil, že mu na gymplu říkali Oněgin.“

Všechny holky (dá-li se tak mluvit o skoročtyřicátnicích) vykulily oči v němém údivu a Pavelková slavnostně zakončila: „No, a s tímhle slavným člověkem já měla dopisový román v prvním járu.“

Seděl jsem jako o pohřbu a nevnímal, jak se dámy seskupily kolem Pavelkové a vyzvídají podrobnosti.
Já pohřbíval svou Taťánu. Báječnou, skvělou, prostě ideál. Takhle to tedy bylo! Celý rok jsem sice proseděl vedle Pavelkové ve třídě, ale na němčinu odcházel do autobusu (ona zůstávala) a při ruštině to bylo naopak. Tak se stalo, že jsme se do sebe v „autobuse“ zamilovali a ve třídě se nenáviděli.
A já jen do dneška nemohu pochopit, jak ta nemožná, hloupá Pavelková mohla psát tak krásné dopisy...

autor: Mirka

Komentáře

Komentářů celkem: 5
Moc pěné ! Gabra 14. 4. 2003 | 18:57
Tohle má být povídka? Jsou lepší autoři, ale u Vás nikoli Katka 12. 4. 2003 | 01:46
Jak ze života. :-) Láďa 3. 3. 2003 | 06:53
Stručné a výstižné. Prima. Hani 26. 2. 2003 | 15:44
Super, jen houšť 25. 2. 2003 | 22:54

Další články z rubriky

Pohádkové Vánoce: Podívejte se, jak je slaví britská královská rodina

Pohádkové Vánoce: Podívejte se, jak je slaví britská královská rodina

Dnes | Ano, i v britské královské rodině se slaví klasické Vánoce včetně štědrovečerní večeře, rozbalování…

Staré dobré časy? Ani náhodou! Takhle žily ženy před sto lety

Staré dobré časy? Ani náhodou! Takhle žily ženy před sto lety

Dnes | Obvykle se mluví o starých dobrých časech, často se říká, že dřív bylo líp. Jenže ono bylo spíš…

Dojemné! Roztomilá zvířátka si užívají Vánoce

Dojemné! Roztomilá zvířátka si užívají Vánoce

Včera | K těmto fotografiím asi není moc co dodat. Zvířecí mláďata prostě dokážou rozněžnit každého, tím…

Nový trailer Padesáti odstínů: Víc sexu, romatiky i temnoty!

Nový trailer Padesáti odstínů: Víc sexu, romatiky i temnoty!

7. 12. | Už jen něco málo přes dva měsíce nás dělí ode dne svatého Valentýna a očekávané premiéry druhého…