Jiří Pomeje: Manželství s Bartošovou byl obrovský omyl. Třetí svatba už ale určitě klapne!

| Autor: kot ( Sedmička ) | Rubrika: Zábava

Půlka národa ho miluje, druhá nenávidí. Přesto si Jiří Pomeje žije poměrně spokojeným životem po boku své nové přítelkyně, pracuje a těší se na svatbu i děti!



Jak začíná takový obyčejný den českého rozhlasového moderátora s nejvíce sexy hlasem, jak nedávno odhalila jistá anketa?

Klepu každý ráno na bradu, což je takovej můj letitej rituál… Pro jistotu, aby bylo dobře a aby se mi někde něco nepodělalo. Protože jsem už poučenej, a když je mi moc hezky a moc dobře, čekám ránu. Jako by se osud smál a říkal: Jen si chvíli užij, blbečku… On o tom život vlastně je, chvíli je ti fajn a vznášíš se v oblacích, najednou se něco přihodí a tvoje pocity, že je život báječnej? Ha… A pak že je člověk svého štěstí strůjcem. Jsou věci, které ani ten sebechytřejší člověk ovlivnit nedokáže, proto by měl být vděčný za každou radost. A vědět, že to není nadlouho. Že zase přijde doba, kdy bude muset zaplatit… Ráno tedy pokorně vstávám a jsem rád za to, že je mi hezky.

Přestože víte, že polovina národa vás miluje, druhá nenávidí?

S tím jsem do showbyznysu vstupoval. Můj velký učitel Karel Svoboda mi říkal: Nebuď šedivej. Jestli chceš v tomhle byznysu něco dokázat, musí lidi nad tvojí prací plakat, nebo se smát, tedy buď tě musí milovat, nebo nenávidět. Musíš v nich vzbuzovat emoce, jinak jsi pro tenhle byznys ztracenej… Když nad prací herce, baviče nebo kohokoli jiného řeknou další lidi: Kdo to je a není on úplně jedno, tak je to špatně. Ty musíš jít showbyznys dělat s tím, že budeš na pranýři. Publicita k téhle práci patří, stejně jako to, že tě budou rozpitvávat. Všechno, co uděláš, co řekneš. Tvoje pracovní úspěchy, ještě raději pády a úplně nejradši ložnici a soukromí. A lidi, kteří se snaží prorazit a tvrdí, že jim je jedno, co si o nich ostatní myslí, že chtějí jen dělat umění, lžou. Anebo nevědí, proč se tenhle byznys dělá. Právě pro ty emoce, který pořád zažíváš. Takže já si sice můžu myslet, jak mě bulvár štve, nedávat mu rozhovory, ale jsem s ním propojený. On o mně píše, díky tomu vzbuzuju emoci a díky tomu třeba dostanu někdy (nebo jsem už dostal)nějakou práci. O hercích a zpěvácích se musí psát, jen je občas bolestivé, přečíst si o sobě věci, které nejenže zraňují tebe, ale především ubližují tvému okolí. Já jsem spokojenej i proto, že ještě před takovými třemi lety mě 70 % lidí nenávidělo, těch zbylých třicet mělo rádo. A poslední dobou cítím, že ti, kteří mě mají rádi a fandí mi, získávají navrch. Z toho mám velikou radost. A víte, proč to tak je?

Netuším…

Protože jsem stejnej jako oni. Když je mi špatně, nemám náladu. Občas jsem vzteklej, někdy mívám dny, že nemám rád sám sebe. Ale mí posluchači a diváci to vědí, protože se před nimi nepřetvařuju. Byl jsem v totálním životním průšvihu, mám za sebou dva rozvody, exekuci, nemoc a vždycky jsem se z toho nějak vyhrabal. Nikdy mi zatím nikdo na hrobě netančil a ti lidé, kteří mě dneska poslouchají, možná vědí, že mi můžou věřit – já doufám, že to vědí. Že i když jsou v totálním srabu, že je vždycky cesta, jak z ní ven. Že to bude, třeba jako v mém případě, trvat deset let, že ale časem se všechno dostane do správné polohy a konečně zase budou moci žít život, kterej kdysi chtěli. Když nic jiného, tak mě těší, že tohle poselství lidem, kteří mě mají rádi, dávám. Vždyť já si všechno zažil s nimi.

Když vám bylo dvacet, jak jste se viděl v pětačtyřiceti? Koresponduje to s tím, jaký život žijete dnes?

Ve dvaceti jsem žil v jakýchsi pětiletkách. Hlavně tehdy pro mě byl padesátiletej člověk až na výjimky starej, a pak se to začalo posouvat. Ve třiceti byl starej šedesátník, dneska jako starého vnímám řekněme sedmdesátníka. Ale i když se mi mění věk a tělesná schránka chátrá, uvnitř jsem i dneska osmnáctiletej kluk, kterej chce žít a mít se hezky. Jen s tím rozdílem, že já na rozdíl od toho osmnáctiletýho kluka už spoustu věcí vím. Ale abych to dopověděl. V těle sedmačtyřicetiletého chlapa je mi hezky, jen mi přijde nespravedlivé, že tělo chátrá a duše ne. Navíc, zase tím, co mi život přinesl, jsem poučený natolik, že vím, že plánovat se nevyplácí. Nebudu dneska plánovat, co budu dělat za pět let, vždycky když mě něco podobného napadne, důrazně se přinutím zastavit myšlenky a napomenout se, abych řešil to, co je blízko. Dnešek, zítřek atd. To ostatní
stejně přijde a čím víc se budeš upínat na budoucnost, tím pravděpodobněji ti proklouzne mezi prsty přítomnost. Je mi blízkej buddhismus, který mě naučil pokoře, tomu, že svůj osud neovlivníš, tomu, že to, co vysíláš do vesmíru a lidem kolem sebe, se ti vrátí. Třeba jako v mém případě za deset let, ale vrátí. Aneb hezky česky: kdo si počká, ten se dočká…

Co je pro vás v životě důležité?

Moje Andrea nedávno řekla, že pro ni je nejdůležitější, aby byla zdravá, protože jen tak by mohla pomoci svým blízkým, kteří to potřebujou. A má pravdu. To je stejné, jako s kyslíkovou maskou v letadle. Tu si taky nejdřív musí nasadit máma a pak má teprve zachraňovat dítě. Takže Andrejka měla obrovskou pravdu. Pro mě je důležité moje zdraví, pak zdraví mojí rodiny, a jestli čekáte, že teď řeknu peníze…

A řeknete?

Franta Janeček mi kdysi řekl, že peníze jsou fajn, ale že spát stejně můžeš jen na jedný posteli, na přesun z bodu A do bodu B ti stačí jedno auto a měl velikou pravdu. Jistě, peníze, a zvlášť v dnešní době, důležitý jsou, ale na prvním místě mého žebříčku nejsou. Ferrari ke štěstí nepotřebuju, vilu někde v Tichomoří taky ne. Životem poučen chci zdravou rodinu, zdraví pro sebe, abych mohl vybudovat stabilní zázemí a svou rodinu uživil, a pak trochu toho profesního úspěchu. Jsem přece jenom chlap a ti bývají ješitní. V pravěku chtěli ulovit největšího mamuta, dneska chtějí mít práci, ve které jsou dobří…

Co naopak považujete za zbytečné, ale dřív jste měl pocit, že bez toho se nedá žít?

Od nějakých osmnácti mám priority stále stejné. Obejdu se bez kaviáru i šampaňského. Je to hezká nadstavba, ale žít se bez ní dá. To je stejné s tím, co jsem říkal už po předchozí otázce.

Vaše dvě manželství, jak na ně vzpomínáte?

Upřímně? Manželství s Ivetou Bartošovou byl obrovský omyl, ale hubu jsem si asi nabít musel. Nechci se o něm nějak víc bavit, myslím, že moje slova i nechuť o tom mluvit vypovídají vše. A to s Michaelou Kuklovou bylo první. Jenže v určitém okamžiku jeden z nás zapomněl, že při svatebním obřadu si ti dva slibují, že spolu budou žít v dobrém i ve zlém. Ono v dobrém je společný život vždycky fajn, zlé už se odžívá hůř. Proto je pro mě svatební slib tolik zásadní. Protože v něj věřím. Proto se klidně ožením potřetí – protože teď se mi konečně povedlo najít ženu, která se mnou bude nejen v tom hezkém, ale vím, že nevezme nohy na ramena, kdyby nastal průšvih.


A bude, nebo nebude tedy třetí svatba?

Bude. Měli jsme ji naplánovanou na prvního září, ale překazily nám ji zdravotní potíže a taky to, že jsme špatně odhadli situaci. Chceme tentokrát opravdovou veselku, spíš mejdan než okázalou slavnost, chceme, aby kamarádi byli u toho, až Andrea přijme moje jméno (Pomeje, což pro mě bude velká čest) a abychom si celý den pamatovali ne jako permanentní děkovačku: Děkujeme, že jste přišli, ale jako párty, kterou začal náš manželský život. Aby, až nám bude těžko, jsme se třeba podívali na svatební fotky a věděli, že díky tomu všemu, co máme za sebou, stojí za to jít dál. Takže abych to dopověděl. V září svatba nebude, teď jsme se vrátili z dovolené a už máme termín nový, ale ten zatím neprozradím. Jedno ale asi můžu. Bude to v roce 2013. Sudá čísla mi nikdy štěstí nenesla, já se narodil 13. 12., takže všechna čísla svého narození mám v tom roce, takže je mi jasné, že tentokrát to bude už definitivní.

Chcete děti?

Samozřejmě, a moc. Nemám rád celebrity, které říkají, že se pokoušejí o dítě. Sakra, dítě buď chci, anebo ne. Pokouší se úplně jiné věci. To je stejně blbé jako dotaz, jestli plánujete rodinu. To se nedělá a ani nemá… A přemýšlet, jestli to vyjde… Vím, že moje partnerka bude skvělá máma, já bych chtěl být ten nejlepší táta na světě, a až se teď Andrejka dá zdravotně dohromady, určitě se dočkáme. Chodí k primáři do Podolí, takže je o ni skvěle postaráno, a tím snad uvedu na pravou míru i ty drby, že docházíme na umělé oplodnění a jiné nesmysly. Zkrátka jen drobná potíž a jakmile se vyřeší, miminko bude.

Jak velkou rodinu chcete?

Sám jsem ze tří dětí a dovedu si představit, že se stejným počtem bych se spokojil. Chtěl bych hodně dětí a hodně psů, aby nás byla dohromady velká a živá smečka, ve které by se všichni navzájem měli rádi… A víte co? První nechci jako většina chlapů následníka, ale moc bych chtěl holčičku. Víte proč?

To bohužel netuším, ale prozradíte to?

Chtěl bych, abych se o svou holčičku mohl postarat, budu jí lustrovat kamarády a zjišťovat, kam chodí. Táta budu přísnej a podezřívavej, ona mi ale dnešní doba plná drog a já nevím čeho ještě moc jiných možností nedává. Svoji holčičku z očí nespustím a s brokovnicí na klíně budu hlídat každý její krok… Kromě toho si myslím, že každá ženská podvědomě chce dceru taky, aby ji poučila ze svých chyb… Mají určitě k sobě blíž než matka se synem. Navíc moje holčička, když bude krásná po mamince a nebude po mně, to se docela nadřu, abych všechny nápadníky odehnal. A protože asi každej chlap považuje svou partnerku, se kterou chce mít děti, za tu nej, je jasné, že si přeje, aby ta krása na světě dál pokračovala. Ale stručně řečeno, táta budu úžasnej. A až budou, budu tu jen pro své, tedy naše, děti.

Můžete mi vysvětlit, kdo je tajemný sponzor Pavel Pásek? A jak jste k němu přišel?

Pavel není tajemný, jinak by nikdo neznal jeho jméno. Je to můj letitý kamarád, který mi hodně pomohl. Je hodně movitý, takže mohl udělat i to, že by za mě moje dluhy zaplatil, ale to on neudělal. Jen mě podporoval,
když jsem ryl obličejem v zemi, v době, kdy mi bylo opravdu nejhůř a přemýšlel jsem o sebevraždě, nechal mě asi dva měsíce, abych se v tom plácal, a pak mi řekl: Víš co, máš dvě možnosti. Buď jdi a skoč z toho Nuseláku, aby byl konečně klid, nebo začni něco dělat. A tahle jeho věta rozhodla o tom, že jsem se na všechno nevykašlal a začal jsem bojovat. Kdyby mi tenkrát řekl: Hele tady máš prachy a vyřeš si to nějak, moc by mi asi nepomohl. Mám sestru a teď Pavel už není jen kamarád, po těch letech, co mě držel, můžu říci, že je to i brácha. A kde se berou? Kamarádství musí v podobný vztah přerůst, lidi tomu jen musí dát šanci.

Co považujete za největší lež, která o vás v bulváru vyšla?

Asi shrnutí všech lží, které o mně kdy vyšly. Jediná věta, která mě naštvala, protože to nebyla, není a ještě dlouho doufám nebude pravda: Pomeje skončil. Neskončil a ani se zatím nechystá. Víte co, všichni se dneska rvou o místo v životě. O práci, o trochu hezkého života. Já to dělám taky, jen jsem možná pro bulvár zajímavější než skladník nebo paní z pošty. Ale já stejně jako oni musím makat, abych si mohl dopřát radost, zabezpečit rodinu, jet na dovolenou. Proto mě tahle věta tolik naštvala. Neskončil jsem a rvu se se životem dál. Tak jako všichni ostatní…

Prý se nemáte rád s ostatními moderátory VIP zpráv na TV Prima, je to pravda?

Copak by pravda někoho zajímala? Jsme tým a jako tým si nemůžeme házet klacky pod nohy. Když nebudeme dobří, ten pořad skončí. Proto není čas na nějaké vykonstruované spory, navíc já se s ostatními moderátorkami ani nevidím. V mých dnech tam ony nejsou a naopak. Já jim držím palce a doufám, že i ony mně. Jde přece o kolektivní dílo a ne o to, kdo si bude hrát na primadonu.

Jaká je role, kterou byste si chtěl zahrát?

Role táty.

Kterou byste naopak odmítl? A proč?

Porno, filmy, ve kterých by se páchalo násilí na dětech a násilí na ženách. A rasistické filmy, to mi je z duše odporné, takže do toho bych nešel, ani kdyby honorář byl sebelákavější. Hodně dabujete, baví vás ta práce?(směje se) Naposledy jsem daboval před šesti lety, od té doby jenom Jean-Clauda Van Damma. Na tu práci si mě vyžádalo hollywoodské studio, které filmy s JC produkuje, jinak v dabingu, i když tu práci miluju a mám za sebou přes 2500 rolí a roliček, nedostávám. Asi nemám v posledních letech zajímavý hlas…



Dabujete jen akční hrdiny, jako je zmíněný Van Damme, cítíte se někdy jako akční hrdina?

Zduřelé svaly nemám, žíly mi nevystupují, ale je pravda, že můj život se podobá akčnímu trháku, nakombinovanému se sci-fi. Jenže na rozdíl od akčních hrdinů na mě žádný režisér nekřikne STOP, pauza na oběd. Já to hraju nepřetržitě už deset let. Takže jo, asi jsem akční hrdina.

Prý výborně tancujete!

Moje herectví tancem vzniklo. Na základce jsem stepoval, pak jsem zkusil latinu, standard, v rokenrolu jsem byl třetí v Evropě. Ale dnes už netančím. Tanec je pro mě přesto pořád projevem duše a vím, že když se posadím na bar, dokážu podle způsobu tance odhadnout, jaká bude tančící žena v životě i v posteli. Jak bude temperamentní v životě. Tanec miluju, je sexy, ale že by se stokilogramový Pomík vrhal na parket, to ne. Mám soudnost.

Dluhy a soudy vás stále doprovázejí. Kdy bude konec?

To kdybych věděl. Snad se ale blíží velké finále a do konce roku bych mohl být chudý, ale bez dluhů, o nějakou tu zkušenost bohatší a stojící na prahu nové životní etapy s tou nejbáječnější ženskou po boku, jakou bych si mohl přát.

Co pro vás znamená být bohatý?

Uživit rodinu a nemít dluhy. Nic jiného není důležité. Až na to zdraví, o kterém jsme se bavili.




ČTĚTE TAKÉ:
Co vše dokáže plastika?





ČTĚTE TAKÉ:
Kerestešová: Jsem herečka, ne modelka!

Další články z rubriky

Dojemné! Roztomilá zvířátka si užívají Vánoce

Dojemné! Roztomilá zvířátka si užívají Vánoce

Včera | K těmto fotografiím asi není moc co dodat. Zvířecí mláďata prostě dokážou rozněžnit každého, tím…

Nový trailer Padesáti odstínů: Víc sexu, romatiky i temnoty!

Nový trailer Padesáti odstínů: Víc sexu, romatiky i temnoty!

7. 12. | Už jen něco málo přes dva měsíce nás dělí ode dne svatého Valentýna a očekávané premiéry druhého…

47 žen se svléklo pro charitu. Vydělaly statisíce

47 žen se svléklo pro charitu. Vydělaly statisíce

7. 12. | Vystavit svoje tělo čočce fotoaparátu, zvlášť když nejste modelka a není vám sedmnáct, stojí dost…

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

1. 12. | 1 | Chlap se vám buď líbí, nebo ne. A když nám zkříží cestu ten pravý, nevidíme napravo ani nalevo.…