Kdybyste věděly, jak já se těšívám na večer! Panička celý den pracuje a taky se stará o babičku. Jsem jí pořád v patách a když píše ty svoje články a knížky, tak jí ležím na klíně, ale stejně – to není ono. To až večer, když se složí jak šraňky na sedačku k televizi, zalezu si k ní a konečně je klid.
Panička se totiž večer dívá na televizi a když hrají seriál, mám skoro jistotu, že strávím večer pěkně v klidu. Tuhle ale před jednou paní řekla, že se dívá večer na seriály. Paní ihned změnila výraz a byť do té chvíle na paničku hleděla jako na normálního jedince, pohled proměnila na takový, jakým se hledívá na dvouhlavé tele. „Na seriály? Na ty stupidnosti?“ zasyčela a chlup na bradavici na jejím nose se rozkmital.
„Na seriály,“ potvrdila panička, „jsem divná?“ Ta paní udělala krok vzad, jako kdyby to bylo nakažlivé. „To nechápu,“ pronesla, „jak se může tak chytrá ženská dívat na takový blbiny?“ No, poopravila jsem si o paní mínění. Když říká o mojí paničce, že je to chytrá ženská, tak jí možná odpustím ten tón hlasu, připomínající pochroumanou zahradní sekačku. „Nevím, jestli jsem chytrá,“ začala panička, „ale já si u toho prostě odpočinu. Občas se zasměju, občas si řeknu, že to se holt může stát i v lepších rodinách, někdy mě napadá, jestli náhodou při psaní dílu nebyl scénárista pod parou. Ale jsou to jediné chvíle, kdy se opravdu zastavím a vypnu.“
Pani pochybovačně naklonila hlavu. Asi tam měla těžkou myšlenku. „To já, když si chci odpočinout u televize, tak si pustím ČT2. Tam jsou alespoň rozumné pořady.“ K jejímu překvapení panička souhlasila. „Ano, to opravdu jsou. Taky si tam v programu vyberu lecjakou zajímavost a ráda se na to podívám. Ale tam jsou takové věci, které by bylo škoda pustit jedním uchem tam a druhým ven. Když mám všeho nad hlavu, tak si prostě pustím nějaký ten seriál, vůbec mi nevadí, že jsem třeba neviděla předchozích pět dílů a bavím se. Cožpak se můžete nesmát, když tam z chlapa udělají ženskou a on vypadá líp, než všech šest pokladních z našeho supermarketu dohromady?“
Paní zajiskřilo v očích. „To myslíte to, jak ten primář šel na casting a oni chtěli raději doktorku?“ Trochu jsem se zakuckala. Panička mě vzala do náručí a schovala obličej do mého kožíšku. „Přesně to. Oni to dávali i na ČT2?“ Paní chvíli vrčela, chrčela, syčela, kašlala. Když rudá barva jejích tváří přestala připomínat lalok krocana, nabrala dech. „Ale to samozřejmě ne, vyprávěla mi to sousedka…“
Byla to paní typu: „Seriály? To ještě není zákonem zakázané?“ Já si tedy myslím, že není nic špatného na tom, když se na ně díváte. Zvláště když víte, že zkrátka existují pohádky pro dospělé, aby se z toho reálného života někdy nezbláznili. Jasně, že vím, že cenami ověnčené drama dělí v hierarchii filmové tvorby od seriálu propast několika světelných let, ale relaxovat se u něj opravdu nedá. Na to musí být nálada. To v běžném týdnu, kdy člověk dře do úmoru, na třídních schůzce mu sdělí, že jeho dítko přilepilo starou učitelku pracovní výchovy k židli, psovi se podařilo totálně zneškodnit nepřítele v podobě sousedovic hejna slepic a pračka si jen tak z legrace srazila várku prádla, fakt dost dobře nejde. Nebo vám ano?
Vaše
Eni