Tak vám musím říct, že povídala panička, že ta zrcadla se vyrábí pořád méně kvalitní. Před lety čučela do rodičovského zrcadla v koupelně, jedovaté osvětlení prozrazovalo každičký detail jejího mladistvého obličejíku a přesto, alespoň dle svého soudu, se mohla v klídku porovnávat s modelkou.
Pak se vdala. První manželské zrcadlo bylo milé, příjemné a povídalo, že kluk má dobrý vkus, protože kaufnul pěknou kost. S ranními nevolnostmi přišlo zjištění, že budou tři. Nebo čtyři. Nebo…. Jejda, jen to ne! Zrcadlo odráželo i v příšeří zelenavou barvu tváře a kruhy pod očima, na druhou stranu mělo rozum a bylo mu jasné, že musí tyhle nepěkné zprávy vykompenzovat. A tak to dohánělo radostnou jiskrou v oku nastávající maminky. A když se tou maminkou stala, neměla nějaký čas skoro do zrcadla mrknout a možná, že pro ni v tu dobu nebylo až tak důležité, jak se zrcadlo tváří…. Nepřipomíná vám to něco?
Jo jo, je to tak. Šel čas… dítka vám rostla, přibyl bráška nebo sestřička a místo toho, abyste byla hýčkána všemi včetně zrcadla, které zkraje pělo ódy jak na radost o tom, jak jste pěkná, pěkná, pěkná…, zrovna ono najednou začalo mluvit nějakou cizí řečí. Povídalo, že je znalec na vrásky a povadlou pleť a že roky dokáže spočítat s bravurou absolventa matematicko-fyzikální fakulty. Potvora poťouchlá!
Přibývaly roky a s nimi období: malé děti-malé starosti, pak velké děti-velké starosti. Ne, že by se dělo něco nekalého, ale kdo jiný, než máma prožívá s dětmi úplně všechno, a kdyby se jim zachtělo jejího ucha, protože není blbě zakroucené jako to jejich, tak by jim ho dala? Prostě a jistě: plínky, zoubky, koule a poznámky, poblinkaná koupelna po první cigaretě, starosti, aby se jim v životě dařilo dobře. Do toho rodiče a tcháni a práce a … pozor, to není stížnost! To je prostě fakt a zrovna tak je fakt, že i tohle je známkou toho, že žijete. Normálně, ve stylu – někdy líp, jindy hůř, ale když nejde o život, nejde vlastně o nic.
A pak se jednou zase zadíváte pořádně do zrcadla. Řeknete si – žádná kvalita, to zrcadlo. Navzdory všemu a všem se cítíte uvnitř pořád stejná, ale co ta pani v zrcadle? A tak uděláte to, že se svléknete a postavíte se před něj celá. Uf, tak nejen, že vypráví cosi o pani v zrcadle, ale ono se směje a ukazuje vám ještě klokaní vak, uvnitř poškrábavný od medvěda. No co, dítě jste zkrátka neodnosila v batohu na zádech.
Zrcadlo vám může ukazovat co chce. A ať si třeba i lže. Protože to, co je nejdůležitější, to vám nevezme ani zrcadlo v bludišti na Petříně. Jiskru v oku, neochotu odevzdaně stárnout, humor, nadsázku a - lásku. Ať tu, kterou dostáváte nebo berete. A o tom já něco vím, věřte mi.
Vaše
Eni