Má za sebou úctyhodných padesát let učitelské praxe v britských, pražských i mezinárodních školách. Její tatínek byl český Žid z Karlových Varů, který přežil holocaust, maminka Angličanka. Pracuje se sociálně vyloučenými skupinami a nadšeně propaguje tzv. inkluzívní a zážitkovou pedagogiku. O svých bohatých zkušenostech a rodinné historii vyprávěla Judi Challiner i na letošní TEDxPrague.
Jak jste se dostala do Prahy?
Přišla jsem učit hudbu, drama a umění na English International School a bylo to fantastické! A když ta práce skončila, už jsem tu měla koupený byt. A tak jsem se dostala k divadelní výuce na českých státních školách a zůstala tu ještě nějaký čas. Loni jsem si ale řekla, že si od dětí dám pauzu. Momentálně učím dospělé kreativní komunikaci – čili jak oživit jejich projev a zapojit do něj i osobní příběhy – což je v České republice opravdu náročné, přistupují ke mně s velkou nedůvěrou (smích).
Máte zkušenosti z britského i českého školství, v čem se liší?
Největší rozdíl je v tom, jaký dopad na české státní školství měl komunismus. Vědomosti – pořád dokola jen vědomosti. Vždycky žasnu nad tím, kolik toho české děti vědí v porovnání s anglickými dětmi. Na druhou stranu si myslím, že neumějí myslet v souvislostech. Položím faktografickou otázku a hned dostanu odpověď. Položím otázku, na kterou jsou možné hned tři odpovědi a děti jsou nejisté a zmatené. Problém je také ve způsobu výuky – když děti požádám, ať si sednou na zem do kroužku, koukají na mě, jako kdybych byla z Marsu.
A co dospělí? Všimla jste si nějakých rozdílů mezi českými a britskými rodiči?
V Česku mají rodiče na děti mnohem větší vliv. Děti tu rodiče mnohem víc poslouchají, nehledě na to, z jaké sociální vrstvy pocházejí.
Je něco, co vás tady zaskočilo?
Když se dívám na všechna ta úchvatná díla vytvořená českými umělci, a pak ve škole koukám, jak se učí výtvarná výchova – jaké používají materiály, a že třeba všechny děti musí malovat ten samý obrázek, tak si říkám – odkud se ty talenty berou? Že by se probouzely až na vysoké škole?
Jak se vám v Praze žije?
Miluji to tu. Prahu je nemožné nemilovat, je prostě nádherná. A také ráda jezdím do Karlových Varů. Nikdy jsem se ale nesnažila dostat zpět náš rodný dům. Otec říkával, že by mu to stejně nikdy nenahradilo to, o co za války přišel.
A nestýská se vám po Británii?
Samozřejmě se mi stýská po rodině. A po krajině, která je místy opravdu půvabná. Ale i když nemluvím česky – což je ostuda, protože když mi byly tři, tak jsem uměla – a i když nerada opouštím rodinu, tak když přijedu do Prahy a vyrazím na Václavák, tak si říkám „konečně jsem zpátky doma!“.
Zajímají vás i další příběhy výjimečných žen? Nechte se inspirovat videi konferencí TEDxPrague.