Správná intuice nepřemýšlí, ale rozhodně není hloupá. Intuice je, když si jdete zaběhat do parku, ale hned zkraje to otočíte, protože vám při pohledu na pohyby mladíka, sedícího na lavičce, zasvítí kontrolka „zdrhej“. Nevíte, proč jste utekla, ale víte, že jste byla v nebezpečí. Intuice se hlásí o slovo, když se rozhodujete, jestli vzít práci v prestižnější firmě a za větší peníze. Řekne vám tiše, ale nekompromisně, co si o celé věci myslí, když vám zvedne při představě openspace a píchaček žaludek.
A když vás váš milý požádá o ruku, je to zase ona, která vám obrazně nebo fakticky zježí chlupy na těle hrůzou a poslechnout ji je to nejlepší, co můžete udělat pro snížení rozvodovosti v Čechách. Problém je, že ne vždy se na ni můžeme spolehnout. Jsou totiž dvě, dobrá a špatná.
INTUICE JE, KDYŽ…
„Intuice je funkce, kterou vidíte za rohy, což ve skutečnosti nemůžete udělat, ale ona to udělá za vás a vy jí důvěřujete,“ napsal velký ctitel nevědomí Carl Gustav Jung. Jiná definice ale trochu nadneseně, leč pravdivě tvrdí, že: „Intuice je zvláštní instinkt, který nám říká, že máme pravdu, bez ohledu na to, jestli ji máme nebo ne.“
Jsou lidé, kteří si na své intuici zakládají a připisují jí magické vlastnosti. Pronášejí věty jako: „Věděl jsem, že volá babička, ještě než promluvila, mám na to dar“ a úplně pomíjejí fakt, že při dalších pěti tisících zvoněních neměli ani páru, čí jméno uvidí na displeji. Nebo říkají: „Já mám na lidi čuch“, „Pokaždé to cítím v kostech“, případně „Poslouchám jen svůj instinkt“ (jako například dvakrát rozvedená Jennifer Lopez).¨
Pokaždé, když máme pocit, že k nám promlouvá naše intuice, měli bychom se ptát, jestli ji nezaměňujeme se sympatiemi. Rozhodujete se například finančně podporovat nějakou společnost pomáhající dětem v dětských domovech a vyberete si nakonec tu, jejíž reklama vás dojímá, a tváře, které ji reprezentují, znáte; zkrátka máte z celé věci příjemný pocit. Přitom byste si radši měli zjistit směr toku peněz a výši odečtu pro mobilního operátora. Nebo je vám hned jasné, že ta nová kolegyně s květákem na hlavě a etno sukní, která vám hned přišla divná, toho moc mít v hlavě nebude, a unikne vám, že je lepší než vy, a to nejenom pracovně. Ano, i první dojem je věc intuice a právě tady se plete člověk nejčastěji.
ČTYŘI CESTY K PRAVDĚ
Terapeuta a kouče Jan Bendu (www.jan-benda.com) si lidé najímají mimo jiné proto, aby je naučil jejich intuici lépe využívat. „Praxe mi přitom ukazuje, že čím méně je klient v kontaktu s vlastním prožíváním a vlastní intuicí, tím obtížněji nachází cestu k vnitřnímu klidu, spokojenosti a k pochopení, že v tom, co prožívá, lze spatřovat příležitost a smysl.
Existuje ale i řada cest, jak lze proces intuice záměrně vyvolat. Obecně lze říci, že intuice funguje, jsme-li ochotni připustit, že poznání lze získávat i jinak než vědomou logickou analýzou, když jsme připraveni alespoň na chvíli překonat strach ze ztráty vědomé kontroly nad obsahy vlastní mysli, když jsme ochotni nelpět na vlastních předpokladech a připouštět, že leccos je možná jinak, než jsme si doposud mysleli. Jinými slovy, intuice vyžaduje vzdát se vlastních ambicí a předpokládá jistou míru pokory.“
Můžeme používat čtyři pomocníky. Prvním je naše tělo. Finanční magnát George Soros proslul svou schopností předvídat pohyby na finančních trzích a díky tomu se stal pohádkově bohatým. V knize Soros o Sorosovi píše: „Spoléhal jsem do značné míry na zvířecí instinkty. Když jsem aktivně řídil fond, trpěl jsem bolestmi zad. Využíval jsem přitom nástup akutní bolesti jako signál, že v mém portfoliu není něco v pořádku. Ta bolest mne podněcovala, abych si uvědomil chybu.“
Jeho poněkud šamanský přístup k řešení problému byl ale uzemňován faktem, že nečetl v podstatě nic jiného než sloupce plné čísel, trhy měl prostě v malíčku. Kromě toho, že si všímal svých tělesných pocitů, postupoval také chladně logicky. Když ho rozbolela záda, ptal se sám sebe: „Co přesně je v mém portfoliu špatně? Kde mám chybu?“ a nepřestal, dokud ji nenašel a nenapravil, což mu pak prý následně napravilo záda.
Druhé střelce kompasu říkáme vnitřní hlas a je to něco, co by nás samotné nikdy nenapadlo. Dvě hodiny hledáte po bytě mobil na všech myslitelných místech, až nakonec sáhnete do ledničky a najdete ho mezi zeleninou, znáte to. Nevzpomínáte si, že jste ho tam dali ani že jste otevřeli ledničku, ale něco vám řeklo „koukni se do ledničky“.
S tím souvisí další bod programu a tím jsou sny. Kdysi jsem se trápila v práci, která mě zoufale nebavila, dělala jsem obchodnici. Měla jsem královský plat, v podstatě leháro a každý den jsem obědvala ve společnosti inzerentů za firemní peníze v nejlepších restauracích Prahy. Několik měsíců jsem si lámala hlavu a dávala na papír pro a proti. Pro „zůstat“ mluvilo skoro všechno, proti byla jen moje nechuť. Rozhodnutí padlo po jedné noci. Zdál se mi sen, ve kterém jsem kolem svých kolegů, které jsem nepoznávala, prošla kanceláří k zavřeným dveřím na druhé straně místnosti. Otevřela jsem je a za nimi byla dlouhá temná chodba. Cítila jsem strach, ale prošla jsem jí a na jejím konci jsem uviděla dveře, které vedly dolů do tmavého sklepa, ze kterého vycházelo trochu matného světla. Bála jsem se, ale strašně se mi chtělo zjistit, co v tom sklepě je. Když jsem se probudila, ani na chvíli jsem nepochybovala, co mi ten sen chtěl říct, a dala jsem výpověď. A nikdy nelitovala.
Posledním pomocníkem, jak se orientovat v tom, co se děje, je jev, který C. G. Jung nazval synchronicita. To znamená, že se vám v hmotném světě stane něco, co souvisí s vaší vnitřní otázkou. Jednu dobu mě permanentně bolela hlava a čekala mě série vyšetření, která měla vyloučit všechny možné hnusné a smrtelné choroby. Měla jsem nervy nadranc. Jednou večer jsem si sedla do křesla a z knížky na mě vypadla vizitka, kterou jsem před třemi lety použila jako záložku. Patřila mému fyzioterapeutovi, jehož služby jsem tehdy potřebovala. Jako člověk moderní a racionální jsem tomu nejdřív nepřikládala žádný význam, až druhý den mě to trklo: „Vždyť já mám třeba jen zablokovaná záda!“ Jistě, náhoda, můžete říct. Takových náhod se nám ale děje podle Junga mnoho, jen je nevnímáme a přicházíme tak o důležité vzkazy.
CO NA TO VĚDA
Dejme ale slovo druhé straně a pojďme od duchovna k vědě. A položme jí stejnou otázku: Jak poznám, kdy je moje intuice správná? Demytologizovat intuici se pokoušelo mnoho vědců a jedním z nich je i kognitivní psycholog Američan Herbert Simon, který chtěl zjistit, kolik pravdy je na tvrzení špičkových šachistů, kteří mu nedokázali vysvětlit své vítězné tahy logicky, ale zaštiťovali se skvělou profesionální intuicí. „Intuice není nic více a nic méně než rozpoznávání něčeho, co dobře znám. Na to jsem přišel po tisíci hodinách studia hry geniálních šachistů, kdy jsem zjistil, že i mně samému, původně laikovi, je po takové době pozorování hry víceméně jasné, kam, proč a čím táhnout,“ napsal Simon v jedné ze svých vědeckých statí.
Za pravdu mu dává i Daniel Kahneman, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, který se v knize Myšlení, rychlé a pomalé mimo jiné zabývá právě zázraky a omyly intuitivního myšlení. Když si položil otázku: „Za jakých okolností můžeme věřit své intuici nebo se spolehnout na intuici někoho jiného?“ – musel si na ni po bedlivém bádání odpovědět podobně: „Ta kritéria jsou dvě: Znalost prostředí, které má v sobě pravidelnost, aby ho bylo možné předvídat, a příležitost naučit se tyto pravidelnosti v průběhu delší praxe.“ Mimochodem to je důvod, proč moudří šéfové nestojí o mladé kolektivy, ale sází na ty věkově smíšené, ve kterých mohou mladí uplatnit kreativitu a dravost a starší zkušenosti a na jejich základě pak intuici.
Kahneman také rozdělil naše myšlení na pomalé (logické a spekulativní) a rychlé (automatické a intuitivní). Pomalé myšlení zapojujeme, když například hledáme v davu šedovlasou ženu, někomu diktujeme svoje telefonní číslo nebo počítáme, kolikrát se v tomto textu vyskytne slovo intuice. Rychlé myšlení používáme, když máme dokončit větu „Chleba s...“
Registrujeme nepřátelský tón v něčím hlase, anebo reagujeme stereotypním vnímáním. Právě rychlému myšlení říkáme intuice a podle Kohlemana, aby byla užitečná, měla by být omezena logikou pravděpodobnosti. Vědecký závěr je tedy jasný: Pokud máte s danou věcí zároveň velké zkušenosti, je vysoká pravděpodobnost, že vám vaše intuice poradí dobře. Naše podvědomí je schopné samo bleskově vyhodnotit, co se nám kdysi vyplatilo. A protože zkušenost roste s lety, čím starší jste, tím lépe vám funguje.
MÁ MĚ RÁD, NEMÁ MĚ RÁD
V jedné oblasti je intuice královnou a my bychom měli být jejími poslušnými poddanými. Totiž v lásce. Jedna moje kamarádka se po patnácti letech rozvádí, a když jsem se jí zeptala, jestli se před svatbou cítila šťastná, odpověděla: „A víš, že ne? Vlastně si vzpomínám, že se mi kytka v ruce celá třásla, když jsme stáli před oddávajícím. Běželo mi hlavou, to je průšvih!“ Vzpomněla si na to až na dotaz a po patnácti letech.
Důvody, proč neposloucháme intuici, ani když nám radí dobře, jsou tři. První vypínač se jmenuje logika (co blbnu, vždyť je na mě hodný, dost vydělává a má rád děti, vezmu si ho). Druhý je strach (co když mě už nikdo nebude chtít) a třetím záškodníkem je naše ignorance, konkrétně toho tichého hlasu uvnitř (to bude průser).
Na lásku je zkušenost, pravděpodobnost i logika krátká. Radši se ptejte: Jak mi je, když se mu dívám do očí? Co cítím, když se s ním mám sejít? Pokud si dokážete neplést živočišný hlas těla s nehmotným hlasem ducha, možná najdete lásku svého života a podaří se vám ji nepřehlédnout. Já si ty dva hlasy často pletla, a až zpětně vím, že jsem intuitivně pokaždé tušila, jak to dopadne. Ženatý byl špatně, bez ohledu na skvělý sex, a věděla jsem to hned. Sportovec byl děvkař a taky mi to bylo jasné okamžitě. Pán ze seznamky byl lakomec, a opravdu jsem věděla, že si na prvním rande jen nezapomněl peněženku. Jen jsem ty moudré rádce pokaždé zahnala do kouta, aby mi nekazili legraci, a poslouchala hlas podbřišku, který řval: „To je on!“
Jako intuici často identifikujeme něco, co je naším zbožným přáním. Žádná praktická a univerzální rada, jak to od sebe odlišit, neexistuje. Snad jen: Pozorně si všímejme všeho, co se děje kolem nás i s námi, a dávejme svět vnitřní a vnější do souvislostí.
JAK POZNÁME DOBROU INTUICI?
- POSLOUCHEJTE TĚLESNÉ POCITY
Intuitivní informace přicházejí často skrze nejrůznější fyzické vjemy. Položte si otázku, kterou chcete vyřešit, a vnímejte svoje tělo. Dělejte to několik dní za sebou a ptejte se: „Cítím příjemné vzrušení, když si představím tuhle možnost?“ Mrazení v zádech, tíha, která na vás padne, kámen v žaludku a další „divné“ pocity mohou být skvělým vnitřním kompasem, kterým promlouvá intuice.
- SOUSTŘEĎTE SE NA VNITŘNÍ HLAS
Intuice někdy přichází ve formě neobvyklé myšlenky, která vstoupí do vědomí neznámo odkud. Může to být ale i nepříjemná nutkavá myšlenka, která nám naopak nejde z hlavy, přestože sami sebe uklidňujeme, že je nesmyslná. Intuice přichází ke slovu, když dokážeme utišit přemýšlení a jen si v duchu formulujeme jednoduché otázky jako: „Co bych měl teď udělat?“
- SLEDUJTE VIZE, OBRAZY A SNY
K mnoha lidem přichází intuice spontánně ve formě nenadálých představ, obrazů a snů, někdy zcela konkrétních a realistických, jindy mají skrytý, symbolický význam.
- VŠÍMEJTE SI SYNCHRONICITY
Někdy máme pocit, že vnější události k nám zvláštním způsobem promlouvají a my tak nalézáme v nejrůznějších detailech a náhodách individuální smysl a význam.
