Konec světa v USA

Vážené čtenářky , vážení čtenáři. Pokud by vše šlo normální cestou, objevil by se slíbený článek " Kolikrát přijde Ježíšek " na internetových stránkách Dámy již před 14ti dny. Do cesty dobrému úmyslu se však postavil mému neamerickému organismu zcela neznámy americký virus, který způsobil dokonalý výpadek všech jeho funkcí, včetně schopnosti vstát z postele a posadit se k počítači, natož pak něco smysluplného vyprodukovat. Dnešní článek budou tedy vlastně články dva, pojednávající o ne již zcela aktuálních tématech Vánoc a oslav konce jednoho a počátku nového století  v Americe z pohledu novousedlíka a jeho rodiny.

  Takže : KOLIKRÁT PŘIJDE JEŽÍŠEK a KONEC SVĚTA ( PARDON, STOLETÍ ).

  Americké Vánoce, jak je všeobecně známo, mají poněkud jiné časové uspořádání, než na jaké jsme zvyklí v Čechách. Trvají přesně řečeno jeden den,či spíš by se dalo říci, jedno ráno. Veškeré úsilí několika listopadových a prosincových týdnů vyvrcholí v ranních hodinách 25.12. něčím, pro co by se možná lépe než nadílka hodil název pyžamová párty.
Později během dne se rodina posilní krocanem a několika druhy velmi sladkého a velmi pestrobarevného pečiva  a její členové začnou tajně či zcela otevřeně přemýšlet za co příští den vymění nelíbící se vánoční dárečky, popřípadě jak úspěšní budou během největšího výprodeje roku. 26.12 se u kontejnerů začaly také  objevovat dosloužilé stromečky, někdy včetně stojanu i části dekorací. Nic než komerce, dralo se mi s notnou dávkou smutku na mysl. Komerční myšlení však málem o vánoční svátky připravilo moji rodinu.
Již zcela pohodlně přizpůsobeni základní myšlence amerického obchodu, že vše je k sehnáni kdykoliv a kdekoliv, jsme si nedělali moc velké starosti s obstaráváním vánočního stromečku. Den před Štědrým dnem, když se můj malý syn po sté ptal, jak je to vlastně s tím Ježíškem, jestli vůbec přijde, když nemá kam dát dárky, jsme zjistili, že v celém našem městečku už není ani jeden jediný stánek, u kterého by se stromečky daly zakoupit. Co zbylo, byly tři opuštěné borovičky-kostata před největším supermarketem hrdě označené červenou cedulí sleva a cenou 12 dolarů. Bohužel, zelené větve ze všech tří by nevydaly ani na kytici do vázy, natož aby se s nimi spokojil můj syn a Ježíšek. Prožili jsme poněkud bezesnou noc a moje víra v nekonečné možnosti amerického trhu byla značně otřesena. Příští den jsme se vydali směrem na sever, k hranicím Illinois a Wisconcinu, v naději, že pokud se nám nepodaří stromek koupit u stánku, tak snad najdeme nějakou farmu, kde bude možno si jej uříznout. Zpočátku to vypadalo dost beznadějně, ale nakonec jsme se vrátili s vítězným úsměvem na rtech. Vánoce budou. A byly. Stromeček, pokud byl opřený o stěnu, budil dojem perfektního exempláře. Ve stojanu se povážlivě nakláněl na jednu stranu a dával zřetelně najevo, že vyrůstal v těsném objetí s nějakým svým bratříčkem. Ale byl a i přesto, že jsme zapomněli koupit háčky na vánoční ozdoby, že měl americké rozměry a my špatný odhad množství baňek a řetězů potřebných k jeho ozdobení, krásný a
majestátný ( a ještě pár dní bude ). Ježíšek mého dětství jezdil na saních, které si řídil sám a nehodilo se pozorovat jeho příchod. Ježíšek v představách  mého syna je malý a ne dost silný na nošení dárků ("Nakonec je to jenom miminko, ne?", argumentoval se mnou ). Dárky proto přivezli létající sobi a Ježíšek asi plnil jen dozorčí roli. Na každý pád byli naši sousedé dost vyvedení z míry vzrušeným chlapečkem pobíhajícím po zahradě s baterkou a vzhledem k délce paží svítícím spíše do jejich oken než na oblohu. Nakonec se ( s pomocí blízkého letiště ) Ježíška i s jeho povozem podařilo lokalizovat a večer šňastně dospěl ke konci. Ráno poté bylo kromě dorozbalovaní dárků zasvěceno hlavně otázce, kolikrát ten Ježíšek asi ještě přijde. Poté, co se můj syn ve svém životě poprvé, ale zato hned třikrát po
sobě setkal s Mikulášem ( zásluhou několika mikulášských besídek pořádaných místními spolky Čechů a Moravanů ), nemohl pochopit, že Ježíšek svůj výstup opravdu zopakuje až zase za rok. Nicméně vánoční vzrušení postupně utichlo i v naší rodině a do sváteční atmosféry se začaly vkrádat obávané myšlenky z blížícího se konce roku, mohutně podporované místním tiskem, rozhlasem a televizí jako i místními společnostmi distribuujícími plyn či elektrický
proud. Ve schránce jsem začala nacházet letáky typu " zachovávejte paniku ", tedy vše připraveno, ale přesto si občane raději zakup ... a následoval výčet nezbytností včetně jejich množství s ohledem na stáří a počet členů rodiny. Se svým příslovečným suchým humorem poznamenal můj manžel jen tak na okraj telefonátu s rodiči, že naštěstí bydlíme v těsné blízkosti lesa a tak se v nejhorším případě alespoň ohřejeme. Zasel tím malé, ale vydatně klíčící
semínko strachu do jejich duší a vyvolal lavinu dotazu z Čech, jak to asi bude tam, když i tady se mluví o tom nejhorším. Moje sestra oznámila, že opouští Phoenix, který je pro svoji obrovskou elektrickou elektrárnu ohrožen
útokem teroristů a prakticky ve stavu nejvyšší pohotovosti a jede strávit konec roku do pouště vzdálené několik hodin jízdy autem. Když se mne během nákupu potravin několik lidí zeptalo, myslím-li si, že za studena lépe chutnají konservované polévky nebo hovězí s fazolemi, pochopila jsem, že strach má ještě větší kupní sílu než samotné Vánoce. Den D nadešel a televizní stanice od časných ranních hodin přenášely záběry z prvních minut nového století, tak, jak postupně nastávalo po celém světě. Voda tekla, světla svítila, večeři jsme si nemuseli ohřívat na táboráku. Po internetu jsme poslali poslední pozdravy z 20. století a poslechli si ty nejnovější z Čech 21. století. Svět se nezhroutil, život jde dál ( i když několik sýčků si tiše huhlá pod fousy, že se možná ještě ukáže, že ani těch 100 bilionů dolarů, které Amerika investovala v souvislosti s Y2K , nás neochrání před katastrofami všeho druhu ).
   Dodatečně, ale o to neméně srdečně vám všem přeji mnohem lepší, hezčí, zdravější a úspěšnější nový rok, nové století a nové tisíciletí, než byly ty minulé. Hodně radosti, málo starostí, smích na rtech a klid v duši aň vás provází nejméně do našeho příštího setkání.

Autor: Iveta