Jak jsem v úvodu načrtl, bude nutno uvážlivě volit slova „pravda“ či „pravdivý, výklad skutečnosti“. Na některých místech proto volím záměrně jiné formulace, např. „adekvátnější“ výklad. Přesto se nechci vyhýbat jednoznačnému posudku toho, co politici činí a co se v politice děje: každý z nás se již stal, a to často bezděky, nechtěně svědkem lhaní a klamání (viz Clintonova aféra; rekonstrukce in: Vybíral, 2003). A to i přesto, že odpověď na otázku „Co je tedy pravda?“ je mnohdy nesnadná.
V polovině 17. století podrobil klamání kritice Thomas Hobbes ve spise O člověku (známém také pod názvem Leviathan). Lhaní a nicneříkání jsou pro něj typickými ukázkami tzv. nevýhod řeči. Nevýhodou řeči pro člověka (posluchače) je to, že se jí nedá vždy věřit. V Hobbesově spise zaznívá dobová kritika, filozof glosuje poměry a chování současníků:
„Člověk také může, když se mu zlíbí (a to bude vždy, kdykoli si bude myslet, že to prospěje jeho záměru), učit úmyslně tomu, o čem ví, že je nesprávné, tj. lhát a zasévat do lidských myslí nepřátelství…“ (Hobbes, 1988, s. 98)
Autor si cíleně všímal ovlivnitelnosti posluchačů zdatnými řečníky, kteří si mohou, ale také nemusí uvědomovat, že nemluví pravdu:
„Kromě toho lidé, kteří naslouchají filozofům a scholastikům, silou zvyku někdy slepě přebírají slova, která slyší, ačkoli ta nejsou schopna vyjádřit žádnou myšlenku, jak už tomu bývá, jsou-li učenci vymýšlena k zakrytí vlastní nevědomosti; užívají těch slov v domnění, že něco říkají, ale neříkají nic. A konečně, protože mluvit je snadné, člověk říká, co si nemyslí, a věří, že co říká, je pravdivé: může tak sebe klamat… Řečí se tedy člověk nestává lepším, nýbrž mocnějším.“ (tamtéž)
Rétorika a komolení pravdy
Dánský filozof Flyvbjerg (1999) namítá ve svém rozboru rétoriky vůči Habermasově konceptu komunikační racionality toto: Při rétorickém výstupu si rétor sjednává mocenskou pozici nikoli racionální argumentací, ale „výmluvností, skrytým ovládáním, racionalizací, charizmatem, využíváním vztahů závislosti mezi účastníky“. Tyto komunikační dovednosti a osobnostní rysy (charizma) jsou spojovány s úspěchem v rétorice již od antiky, a to zejména od její římské éry (srov. Cicero, Seneca a další). Na sklonku 19. století hájil Le Bon charizma tvrzením, že „davy je třeba vést ne důvody, ale vzory“ a měl za to, že „se tyto osobnosti nesmějí příliš odchýlit od všeobecně přijímaných názorů. Potom by se jejich vliv rovnal nule. Lidé, kteří stojí příliš vysoko nad svou dobou, nemají na ni obyčejně skoro žádný vliv“. (1895) Názor, podle něhož rétor dovedně využívá vztahů závislosti mezi posluchači, nám připomene zásadní doplnění Le Bonovy studie Psychologie davu Sigmundem Freudem. Freud ve své návazné studii Psychologie masy a analýza Já z roku 1921 podtrhl dvojí emoční afinitu masového posluchače: afinitu jak k vůdci, tak k ostatním v davu. Spoléhání se na závislost mezi účastníky je principiálním prvkem tzv. dvoustupňového komunikačního toku, jehož podstatou je proudění vlivu na občany přes jedince požívající v mase (generaci, populaci, národě) tzv. názorovou autoritu (opinion leaders). Jak ukázala řada studií a výzkumů politické komunikace, vyhledat, navodit a ustálit závislost mezi ovlivňovanými jedinci znamená využít důležitého – a někdy zřejmě toho nejdůležitějšího – článku, který dokáže zesílit mocenský, politický či komerční vliv.
Vraťme se však k myšlence, kterou jsme předčasně opustili, a sice k tezi Flyvbjergově: Jestliže Habermas „staví proti sobě úspěšné a komolené výpovědi“, pak „úspěch v rétorice je spojen právě s komolením“. Rétorika je svou podstatou zvláštní komunikace.
Komolit znamená podle slovníku (Slovník spisovné češtiny, 1978) „měnit k nesrozumitelnosti“. Uvádí se zde příklad spojení: „komolit smysl“. Definice se v tomto případě s uvedeným příkladem spíš doplňují, než aby příklad byl typickým doložením definice. Umíme si totiž představit, že komolit smysl lze i v jinak srozumitelné promluvě, kdy řečník jasně artikuluje, užívá slov, jejichž jednotlivým významům lze dobře rozumět, v některých případech se dokonce sám dovolává potvrzení od příjemce („Říkám to srozumitelně?“) – a při vyhodnocování jednotlivých etap promluvy se mu dostává odpovědi: „Ano, říkáte to srozumitelně“. V jednotlivostech je srozumitelný, a přesto může vytvořit zkomolený systém. („A přesto mi to nedává smysl.“)
Co si lze v rétorice představit pod postupem označeným jako „komolení výpovědi“?
Účelné je rozlišovat tři kategorie:
Cenzura. Vypuštění některých podstatných informací, jejich zatajení.
Překroucené podávání pravdivých informací, jejichž nové sestavení buď nedává smysl, nebo dává jiný smysl, než jaký dávala původní sestava informací. Lze zaměnit příčinnou posloupnost, některá fakta zamlčet… Výsledkem tohoto zkomolení je nesrozumitelnost pro příjemce, jehož kognitivní procesy lze vyjádřit slovy nechápe (proč, jak a kdy), nedochází mu smysl promluvy, je zmaten (zviklán v přesvědčení) apod. Výsledným efektem na straně příjemce je konfuze.
Podle Dwighta Bolingera jsou nám informace od politiků předkládány jako svévolně rozsekané a záměrně promíchané skládačky. Autor ukazuje, že naší výsledné konfuze politici (informátoři) dosahují dvěma způsoby: kódováním a konspirováním. Vyjadřování a používání jazyka jako by skutečně připomínalo zakódované zprávy. Většinou neznáme kód k příliš obecné nebo jinak zašifrované promluvě, takže jí nemůžeme rozumět. Konspirativní způsob komolení je založen na vkládání záměrně zkreslujících, přibarvujících fragmentů. Napomáhá to vzniku fám. Adresát je veden ke zcela falešnému porozumění – tj. k takovému, jakého chtějí politici u svých „poddaných“ dosáhnout (Bolinger, 2002).
Lhaní. Lhaní zcela bezostyšné. Na ose pravda–lež (viz opět Bolinger, 2002) jde o případy evidentního, úmyslného – svým způsobem „čistého“ – lhaní. Zvláštní subkategorií je aktivní lživé pomlouvání.
Připomeňme i další možné dělení komolených výpovědí – na zkomolené úmyslně a neúmyslně. Řekněme, že politik postupuje novinářům resumé z uzavřeného zasedání, že jim interpretuje to, co se za zavřenými dveřmi dohodlo. Ke komolení smyslu může dojít
- záměrně: nechce, aby se novináři dozvěděli, jak to skutečně bylo (je, bude),
- nezáměrně: vytržením z kontextu předchozí dlouhé rozpravy, zestručněním, opomenutím důležitých (objasňujících) souvislostí apod.
Totéž ovšem platí i u příjemce. Také on, a tedy nejen zdroj (informátor) může výpověď zkomolit jak záměrně, tak neúmyslně. Z gestalt-zákonů, kterým podléhá naše percepce, víme, že si vnímané organizujeme co možná nejjednodušeji, že si z vnímaného vybíráme, že nám splývají dva nezávislé, velmi si blízké zdroje v jeden (říká se tomu tzv. fí-fenomén) apod. Často platí, že si vybereme právě to, co se nám hodí, co si vybrat chceme – a že tedy výslednou podobu informačního toku ve své mysli také sami modifikujeme a můžeme zkomolit.
Přesto: Nad evidentně komolenou pravdou, zamlženou informací či účinností nic neříkajících obecných slov (srov. Vybíral, 2003, s. 67–73) se můžeme jistě oprávněně ptát, jak je vůbec možné, že něco nelogického či zcela všeobecného – pouhé propagandistické heslo, „papírová“ a zdánlivě nevěrohodná tezovitost, obecný slogan v reklamě apod. – může mít na adresáty tak velký vliv.
Davové psychologické fenomény, jako jsou emoční nákaza, regrese v mase lidí, davová projekce, snadno vyvolaná sounáležitost a konformita, či naopak úzkost odlišit se, zaručovaly v minulosti úspěch i tvrzením velmi iracionálním, nelogickým. Podle Le Bona (1895) dokonce ani „absurdnost určitých obecných přesvědčení nebyla nikdy na překážku jejich vítězství“. Tento sociolog viděl, že:
„moc slov je těsně spjata s představami, jež slova vyvolávají, a je úplně nezávislá na jejich skutečném významu. Obyčejně jsou nejpůsobivější právě ta slova, jejichž smysl je nejméně vymezený. Takové jsou např. výrazy: demokracie, socialismus, rovnost, svoboda.“
Působivost, záživnost, až zábavnost lhaní zdůrazňuje Eco (2001). Zdá se pravděpodobné, že publikum „stráví“ zábavné lépe než nudné, pokud bude dodržena jistá (věrohodná) míra záživnosti. V Ecově románu o adoptivním synovi císaře Fridricha Barbarossy poučuje biskup Ota mladého Baudolina:
„Jistě, chceš-li se stát vzdělaným člověkem a jednoho dne třeba psát Historii, budeš muset i lhát a historie si vymýšlet, jinak by tvoje Historie byla nudná. Musíš to ale dělat s mírou. Svět odsuzuje lháře, kteří nic jiného nedělají a lžou i v záležitostech, které za lež nestojí, a odměňuje básníky, kteří lžou pouze ve věcech velkých a významných.“ (Eco, 2001, s. 46)
„Vyjadřovat se k jazykové poctivosti veřejně činných osob by mělo být stejně přirozené jako vyjadřovat se k jejich poctivosti finanční – v obou případech totiž manipulují se symbolickými systémy, které jsou obecným vlastnictvím.“ (Bolinger, 2002)
Příklad pomlouvání v politice
Série lživých či různě komolících výroků Miloše Zemana (byl premiérem České republiky v letech 1998–2002) sloužila nějaký čas v českém prostředí za vděčný námět komentářů. Ocitujme jeden článek novináře J. Šídla (2002):
„I když se několikrát ukázalo, že Zeman bez důkazů lživě pomluvil své oponenty, policie vždy dospěla k názoru, že to pomluva nebyla. Tak dopadl i zatím poslední případ, kdy Zeman v červnu 1999 – s odvoláním na ministra zahraničí Jana Kavana – prohlásil, že Kavanův předchůdce Josef Zieleniec uplácel novináře, aby o něm psali dobře. Že jde o výmysl, přiznal Kavan už před 2 lety a Zieleniecovi se omluvil. Případ odložila i policie – Zieleniec byl sice podle ní hrubě pomluven, jenže viníka policie nenašla. ,Vyslechli jsme premiéra Zemana i ministra Kavana. Ten nám řekl, že informace dostal od někoho dalšího, ten zas od dalšího, a ten už zemřel,‘ vysvětluje konec případu…
Připomíná to další, už 7 let starý případ Zemanovy prostořekosti. V únoru 1995 v televizi NOVA oznámil, že tehdejší náměstek ministra vnitra Martin Fendrych … vyhrožoval jednomu nepohodlnému policistovi nabitou pistolí. Fendrych podal trestní oznámení pro pomluvu. A za dva roky se od policie dozvěděl, že si Zeman celou historku sice přibarvil, ale není ho možné hnát k odpovědnosti. I přesto, že o vyhrožování nabitou zbraní nemluvila ani údajná oběť. Vyšetřovatelé tehdy vysvětlili, že Zeman své informace dostal od dvou zdrojů…, které se ne úplně shodovaly. Zeman tak mohl být zmaten, a je tudíž nevinen. ,U pomluvy je vždycky problém v tom, že je jejímu autorovi třeba prokázat, že říkal lež záměrně,‘ vysvětluje advokátka…“
Lži politikům (lhaní po vzájemné dohodě)
Jiným případem lhaní ve veřejném prostoru je lhaní občana politickému představiteli. Dá se říci, že nelžou pouze politici občanům, ale ve zvláštních situacích může člověk (občan) lhát politikovi. Pravdu nemusí říci jednotlivec dotázaný na svůj názor při výzkumu veřejného mínění, nepravdivě se může projevit člověk, kterého se politik zeptá na jeho osobní názor apod. Někdy jen obě strany dodržují nepsaná pravidla zdvořilosti, loajality či třeba úslužnosti.
Specifickou situaci, kterou sociální psychologové podle mého názoru dodnes nedostatečně analyzovali, navodila vláda komunistické strany. Statisíce občanů se muselo osobně vypořádat s „nutností“ lhát a přetvařovat se při prověřování politické loajality v tzv. kádrových a stranických prověrkách v roce 1970.
Sociologové Konopásek a Kusá (1999) nasbírali retrospektivní biografický materiál, z něhož je zřejmé, že člověk při někdejších tzv. prověrkách nejenom politikům z různých důvodů lhal, ale také byl politiky k tomuto lhaní nezřídka vyzýván, takže obě strany (prověřovatelé i prověřovaní) hrály hru podle předem daných pravidel. Pravidla ukládala jedné straně, co má po druhé straně vyžadovat a jak vyhodnocovat odpovědi. Druhé straně pak ukládala, jakým způsobem (tj. jakými slovy, frázemi, jakou řečovou procedurou) a co přesně má odpovídat.
Ve zlomku ze své biografie vypověděl muž, že „lidé si zvykli jinak veřejně hovořit a tvářit se na místech, jako při školení nebo na manifestaci“, a podobným ceremoniálním postupem „zachránili kůži svou i kůži svých šéfů“. To, že se neříkala pravda, bylo přitom „veřejným tajemstvím“.
Termín „veřejné tajemství“ není přesný. Přesnější by bylo označit podobný stav spíše za „veřejné odtajnění“. Jak člověk „pravdu“ vyžadující, tak druhý, „pravdu“ vyjadřující, věděli, že ve vzájemné interakci oba na místo pravdivosti dosadili lež. Pro oba aktéry platilo, že v tomto směru nebylo mezi nimi žádné tajemství.
To však záhy neplatilo pro dorůstající generaci, která neměla osobní (dospělou, zralou, reflektovanou) zkušenost s konstrukcí takové dohody. Sám si pamatuji na různé výklady. V srpnu roku 1968 jsem byl ani ne sedmiletý a pochopitelně jsem nerozuměl dobře tomu, o co v politice „šlo“. Jednou verzí světa byla verze předkládaná rodiči. Otec, drobně „kádrově postižený“ z období rané normalizace, mně sice nelhal, ale byl ve vysvětlování velmi zdrženlivý. Totéž se týkalo matky. S neúplným pochopením (ne)zprostředkovaným rodiči jsem byl vystaven po celou základní a střední školu působení mnohem ofenzivnějších a pro dítě nezřídka přesvědčivých verzí a výkladů minulých událostí (např. při výuce občanské výchovy, při četbě novin, působení televize, na jásajících prvomájových manifestacích).
Dobře si vzpomínám na kognitivní zmatek, na vír zmatených a matoucích úvah, když jsem (ve středoškolském věku) již tušil, že tyto verze jsou nepravdivé a zkreslující, nicméně adekvátnější výklad „nebyl po ruce“.
Ukázka z knihy:
Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci
Vydalo nakladatelství
Portál
Cena: 206,- Kč
Komunikace mezi lidmi zajímá jak běžné laiky, tak širokou škálu odborníků, a to od novinářů a pracovníků reklamy po psychoterapeuty a lékaře.
Tím spíše nás všechny zajímá, proč nás druzí v komunikaci často klamou a jaké prostředky k tomu používají. Poprvé v češtině vychází knížka, která se těmto otázkám systematicky věnuje. Přestože výchozím oborem autora je psychologie, text má zřetelné mezioborové přesahy. Svou povahou spadá do disciplíny nazývané někdy "komunikační studia". Autorovou snahou je skloubit vysoký odborný standard se srozumitelným a seriózním popularizačním výkladem.