Před Vánocemi jsem v jednom starším článku s Jaroslavem Duškem četla, že už na zlobení se a na vztek nemá ve svém životě místo, že se to odnaučil, protože mu to nezvedalo náladu ani nepřinášelo nic jiného dobrého. Jsou chvíle, kdy mu to jeho vnitřní blaho závidím.
Opravdu a do posledního detailu obdivuju, jak daleko ve svém hledání harmonie došel, co díky tomu zažil a jak báječně se cítí. Vím ale, že tohle není nic pro mě. Neumím se nezlobit. Někdy se dokonce zlobit potřebuju – a co hůř, ve chvíli, kdy upustím páru, je mi mnohem lépe než předtím. Uleví se mi. V hlavě je najednou jasno. A v duši nakonec i ten klid. Ale nezlobit se? Necítit vztek? Na rovinu přiznávám: neumím to. A i když se obě emoce někdy prostě nehodí, ani nevím, jestli to umět chci. Proč?
EMOCE JAKO KOMPAS
Přijde mi totiž logické, že aby byly věci hezké, musí být i ty ošklivé. Že cítím-li radost, cítím ji o to intenzivněji, že jsem xkrát předtím vnímala i smutek. Že svět je plný protikladů, jež se doplňují. A že to má smysl. A to i přesto, že se vztek a zloba spojují s negativními emocemi, které opravdu nejsou dvakrát „trendy“. „Víte co? Přestaňme konečně emoce dělit na pozitivní a negativní.
Žádné takové nejsou,“ říká k tomu nicméně koučka a mentorka emoční inteligence Jitka Ševčíková a ještě pokračuje: „Emoce jsou všechny naše, všechny se v průběhu evoluce vyvinuly z nějakého důvodu, všechny nám mají sloužit. Minimálně k tomu, aby nám ukazovaly, kde jsme, kam jdeme, jak se cítíme, co chceme, co ne. Odjakživa nás buď pohánějí, nebo brzdí. Jsou nabíjející a ubíjející.
Jsou emoce, které nás,nakopnou k akci‘, a klidně mezi ně může někdy patřit právě zlost. Nebo žárlivost, zoufalství, hněv, odpor… Emoce jsou podle mě hlavně dobrý kompas.“
ŠPATNÁ NAVIGACE
A co se stane, když se vydáte na cestu s porouchaným kompasem anebo se na něj nebudete dívat? Je to, jako když na vás v autě křičí navigace, že máte na příští křižovatce konečně uhnout doleva, a vy pořád jedete rovně. Zabloudíte. Ztratíte směr. Cestu do cíle si taky nesmírně zkomplikujete i prodražíte. A se vztekem je to úplně stejné. Když ve vás něco naléhavě volá, že se vám chce křičet a dát najevo zlobu, a vy se místo toho usmějete a jedete dál, rovně… taky ztratíte směr.
Totiž cestu ke skutečnému já. Cítit vztek a zlobu a potlačit ji znamená navíc potlačit i jejího původce. Přesvědčíte sami sebe, že on za to nemůže, protože vy se přece máte jen víc ovládat a nebrat si věci osobně. A někdy mu tím vyhovíte a ustoupíte – protože jsou situace, kdy vás zlobí někdo, kdo moc dobře ví, že vás zlobí, a vy to přejdete. Jakoby si zvyknete na to, co vztek a zlobu způsobilo.
„Přijmete to“ pod rouškou přetvářky, strojeného úsměvu, který pak v mnoha dalších situacích těm okolo, kteří vás nerozzlobili plánovaně, nedovoluje rozklíčovat, co se ve vás skutečně děje. A poté je to například opakovaně vede ke stejnému jednání, které vás u nich naštvalo poprvé. Jak by také ne, když jste se usmívali, místo abyste projevili své skutečné emoce.
VNITŘNÍ SOUBOJE PLNÉ PROHER
Zajímavé mi, mimo jiné, přijde, že zatímco na druhé se zlobíme málokdy, na sebe jsme naštvaní pořád. A dokonce si myslím, že to spolu souvisí. Čím více vzteku v sobě dusíme vůči věcem, lidem či událostem, jež se dějí okolo nás, tím víc se ho pak nakumuluje uvnitř, a když něco zkazíme my sami (nebo máme pocit, že jsme něco zkazili), jako bychom si zlobu adresovali dvakrát vydatněji právě proto, že ji adresujeme jen sobě. Navenek se bojíme.
Trochu se to nenosí, úsměv je přece jen akceptovatelnější komunikační prostředek. Přitáhne víc známých, lidé jsou s vámi raději, než když se mračíte. Taky nás vychovali, abychom se k ostatním chovali hezky, abychom nezlobili, abychom se neprali a nehádali. Tedy myslím, že hlavně nás ženy tak vychovali, protože holky jsou přece „ty hodné“.
„Muži zase často vyrůstali na větách typu: chlapi nepláčou. A proto mám velmi často mezi klienty muže, kteří by chtěli využívat energii emocí, ale nikdo je to neučil – z toho, že si mohou dovolit něco cítit (něco neměřitelného a pro ně iracionálního), jsou nesví, zmatení a potřebují tomu porozumět. Učím je tyto emoce vědomě prožívat, pojmenovávat i dávat přiměřeně najevo, ať už jsou to emoce jakékoli,“ říká k tomu koučka. A naráží vlastně na další (a možná nejdůležitější) důvod, proč si zlobu, vztek, naštvání nebo jim podobné emoce necháváme pro sebe. Nikdy nám nikdo neřekl, jak s nimi správně nakládat.
VŠECHNO VEN!
Obecně vzato, doopravdy je jen jediná cesta. Emoce musí ven. Všechny! „Proč je potlačovat? Proč nebouchnout pěstí do stolu? Proč skrývat slzy, které jsou normální reakcí na nenormální situaci, reakcí přirozenou, opodstatněnou a logickou?“ ptá se Jitka Ševčíková, což ovšem neznamená, že tohle je přesně to, co máte dělat. (Ehm, no dobrá. Já to tak někdy dělávám.) „Když totiž začnete své emoce pozorovat, rozpoznáte je na svém těle mnohem dříve, než dojde na ono bouchnutí do stolu nebo slzy. A pak můžete právě se svou emocí nějak naložit. Říká se tomu seberegulace. A je to vlastně způsob, jak se neztrácet v tom, co cítím, a zároveň umění vyjadřovat to kultivovanou, přijatelnou formou,“ vysvětluje ještě.
MNOHO PODOB VZTEKU
Udělat to ale „předpisově“ je o to náročnější, že každá emoce má spoustu podob. Jinak se zlobíme doma, jinak v práci. Jiný vztek cítíme, když dítě rozbije milovanou vázu, jiný, když o sobě na chodbě v kanceláři zaslechneme pomluvu, a úplně jiný, když nám ujede autobus. Dokonce i chemické složení slz je jiné, když krájíte cibuli, dojme vás film nebo pláčete nad nemocným dítětem. Emoce jsou pokaždé jinak silné, adresované někomu jinému a také něčím jiným zabarvené – sebelítostí, bezmocí, strachem, starostí…
Což znamená, že by se teoreticky měly také pokaždé trochu jinak projevovat. „Vždy by to ale mělo být transparentní a čitelné. Halit se do nějakých masek? To nemá smysl. Když máte zlost, celé tělo musí zlost vyjadřovat. Vaše oči, mimika, gesta, postoj, vše ať na vás vysílá tu emoci. Když budete dítěti říkat, že vás něco nazlobilo, a budete se u toho usmívat nebo vám budou šibalsky zářit oči, taky vám to neuvěří. Chcete křičet? Křičte! Chcete plakat? Plačte! Chcete se bláznivě smát? Smějte se. Ale důležité je vyhodnocení situace: kde to udělám, kdy to udělám a jak to udělám,“ podotýká koučka, podle které může být vyjádření emocí zralé, středně zralé a nezralé.
Emoce na nás může být také dobře rozpoznatelná nebo těžko rozpoznatelná. Přičemž cílem je ovšem již zmíněná transparentnost a projevení emocí zralé, vědomé. Chcete příklad? Tak si představte, že cítíte vztek… Nezralá reakce: Bušíte do stolu nebo do protějšku, křičíte, jste vytočení do obrátek, v hlavě máte černo. Mozek není schopen logického uvažování, emoce vás pohltily.
Středně zralá reakce: Držíte se stolu, celé tělo je v napětí, hlas je zvýšený, nebo naopak ztišený, a používáte slova, která mohou zraňovat. Logicky cílíte na slabé místo soupeře.
Zralá reakce: Vaše oči i jasně narovnaná ramena vyjadřují vztek, v hlavě máte myšlenku, že máte vztek, víte, co to způsobilo. Zhluboka dýcháte, abyste nepoužili zraňující slova. Popisujete situaci a protějšku říkáte: „Tohle mne opravdu naštvalo, potřebuju chvíli pro sebe, pak si o tom promluvíme, teď mám zlost a nedokážu se k tomu postavit objektivně.“
PROČ DUSÍME VZTEK?
Už je vám to asi dávno jasné: zlobit se nemusí, respektive ani by nemělo znamenat prvoplánové výbuchy. Protože pokud by to takové bylo, byla by namístě i častá obava, kterou máme a kvůli níž svůj vztek také dusíváme. Totiž: „Co by na to lidi řekli, kdybych se najednou neusmívala, ale dala najevo, co mě štve?“ A tu máme velmi často. V práci i v soukromí, pokaždé z trochu jiných popudů, ale máme. Co to o nás říká? „Že nemáme dostatek sebevědomí ustát svůj názor, jsme závislí (na vztahu nebo práci), nemáme dostatek odvahy, argumentů, síly, jsme takto naučení.
Nedokážeme se prosadit jinak, stanovit si hranice, které když někdo překročí, důrazně ubráníme konstatováním:,Tímto způsobem, takto se spolu bavit nebudeme,‘“ vypočítává Jitka Ševčíková s tím, že když tomu dáte formu zralé reakce, tedy klidnou a důraznou, nic špatného si o vás nikdo myslet nemůže. Může být překvapený změnou chování, to ano. Protože byl zvyklý na váš vzorec chování, který úzce souvisí s vaším vzorcem vzteku. Vztek každého z nás má svá pravidla a přesný scénář, jen si všímejte, jak se cítíte a jednáte pokaždé stejně! Jen tak se můžete naučit také výše zmíněné seberegulaci.
REVOLUCE NA OBZORU
A až někoho vykolejíte svou změnou chování – projevem vzteku místo jeho potlačováním? Využijte toho! Jak totiž říká Jitka Ševčíková: „Nejlepší hněv je takový, který vám umožní vypustit páru i pokusit se o změnu situace.“ Tím, že se přestanete automaticky usmívat na šéfa, když vám naloží úkoly někoho jiného, dáte najevo svou hodnotu na trhu práce.
Tím, že partnerovi nedovolíte, aby stále nechával všechno na vás, vymezí zase váš prostor v intimním životě. To, co chcete, co jste schopní akceptovat a co je pro vás naopak nepřípustné, začne krystalizovat a spousta věcí se stane snazšími. Lidé si na vás budou míň dovolovat, protože vy jim to méně dovolíte. A situace, které vás rozčílí, aniž byste měli šanci je změnit… třeba dokážete vytěžit novým způsobem. Hlavně se ale pokaždé snažte vzteku porozumět.
Když musíte v pátek večer čekat před kinem na přátele, můžete zuřit ani ne tak kvůli tomu, že nestihnete film, ale že vy jste se mohli celý den přetrhnout, abyste tam byli včas, odepřeli si oběd a bůhví co ještě, a oni nakonec přijdou pozdě?! Pak totiž můžete rozumět sami sobě, vymezovat hranice i umět se správně zlobit. A že sem tam bouchnete jaksi neorganizovaně? „Zuřit je občas slastné, ale měli bychom sobě, druhým i třeba dětem tenhle luxus dopřát jenom jednou za čas. I u vzteku totiž platí, že je dobrý sluha, ale zlý pán. Něco jako golem, kterého je lepší naučit péct chleba než ničit města…“ dodává nakonec ještě koučka.
MISTŘI PASIVNÍ AGRESE
Aby nedošlo k mýlce. Ti, kteří svůj vztek neprojevují, mohou být velmi zdatní manipulátoři. Znáte věty typu: „Ne, ne, v pohodě… seď, vždyť já to udělám, stejně to dělám vždycky, tak co, že jo!“ Zdánlivý souhlas, milé gesto, pochopení. Jen… nebýt toho skřípění zubů a mimiky, která neodpovídá obsahu slov. Ti, kteří se totiž neumějí správně popasovat se svým hněvem, dát najevo nesouhlas, s ním nakládají někdy poměrně nebezpečným způsobem.
Jak takové pasivní agresory poznáte? Jen je chvíli poslouchejte, velmi často říkají opravdu úplně jiné věci, než které myslí. A dovedou být velmi důmyslní: Nevadí, já jsem zvyklý/á. (Proč se na nikoho nemůžu spolehnout?) Jasně, netrap se tím, však já to zvládnu i bez tebe. (Jasně, jen mě v tom zase nech!) Počkej, ty jsi to jako potřeboval hned? Ale to já jsem nepochopil/a, to je mi líto… (Ale pochopil/a.) Jasně, hned jsem tam… (A nikam se nehrnou.) Tohle je přesně pasivně agresivní chování lidí, kteří na rovinu nedokážou říct druhým o pomoc, vytknout nedostatky, odmítnout další žádost o pomoc a podobně. Jinak to neumějí, tak to vezmou trochu „našišato“. Že by to bylo o. k., o tom ale rozhodně nemůže být řeč.
PROČ SE POTŘEBUJEME ZLOBIT? PROTOŽE…
… neupouštět páru znamená riziko, že jednou ten hněv obrátíte proti sobě například i sebedestrukčním způsobem (rýpání pupínků je pak ten nejméně zásadní, řezání se už je zase z kategorie tragických). …spousta alternativních směrů medicíny je přesvědčená, že vztek, který v sobě dusíte, může jednou přerůst v rakovinné bujení nebo jiné zásadní civilizační nemoci (protože i civilizační nemoci jsou výsledkem toho, že jdeme proti sobě). …ze života vám zmizí spousta zbytečného stresu, neboť donekonečna se hlídat, abyste se neprojevili víc, než je „dobré“, vůbec dobré není.