Tento rozhovor proběhl trochu jinak než ostatní. Jelikož byl tento případ pro Joela pozoruhodný mimo jiné díky slovním výměnám a dialogům, jež se odehrály mezi ním a klientem, dal si tu práci a rozhovor zrekonstruoval přesně tak, jak proběhl. První část této kapitoly je tudíž psána v první osobě, tak jak Bergman popsal, co se stalo.
Bergman svůj nejpozoruhodnější případ uvedl tím, že jeho klient James byl zprvu velmi skeptický, že by mu terapie mohla pomoci. Nicméně byl tak vystrašený, že si po telefonu domluvil schůzku. Bergman začal svou oblíbenou otázkou: "Proč jste tady a jak si myslíte, že vám mohu pomoci?"
"No," odpověděl James, "jsem tady z několika důvodů. Nejvíc mě děsí to, že by mě mohla opustit má dívka. Bojím se, že jednou přijde domů, když ji nebudu čekat. Zhrozí se nad tím, co uvidí, a opustí mě."
"Co uvidí?" zeptal jsem se a sám jsem byl zvědavý, co má na mysli.
"Stydím se vám to říci," zamumlal James se sklopenou hlavou. "Bojím se, že se mi budete smát."
"Já se směji jenom tehdy, když je něco hodně legrační."
"No, není to vůbec legrační. Vlastně je to dost zvrhlé a já tomu nerozumím," odbočoval James. Podíval se na mě s opravdovou úzkostí a dodal: "Ale nemohu si pomoct."
"Tak mě zkuste."
James přikývl, věděl, že se tomu nemůže vyhnout. "Nahoře na skříni v ložnici mám schovanou krabici s ženským prádlem. Občas, když má dívka Jennie odejde, převleču se za ženu. Obleču si dámské kalhotky, podprsenku, halenku, sukni, boty s podpatkem, náušnice, líčidla, voňavku -- celou výbavu."
"A pak co?"
"Předstírám, že jsem senzační holka, skáču po ložnici a obdivuji se v zrcadle."
Ledabyle jsem pokývl a pobídl ho, aby pokračoval.
"Víte, problém je v tom, že abych se ještě více vzrušil, jdu ještě o kousek dál a přivážu se pevně k židli."
Přemáhal jsem se, abych se neusmál. Při své praxi slyším denně báječné historky, ale nikdy jsem neslyšel nic takového. Přirozeně jsem byl zvědavý. Také jsem se snažil představit si, jak to James prakticky provádí, když se pevně přivazuje k židli.
"Takže," pobídl jsem ho s kamennou tváří, "v čem je tedy problém?"
James se na mě nechápavě podíval a zavrtěl hlavou. Přemýšlel, jestli nejsem ještě o trochu bláznivější než on. Lehce ostrým hlasem řekl: "Jak to myslíte, v čem je problém? Jestli Jennie přijde a najde mě v dámských šatech, přivázaného k židli, pomyslí si, že jsem perverzní. Určitě mě opustí," dodal žalostně.
"Tak proč nezamknete ložnici, když to děláte?" navrhl jsem nevinně.
James se na mě znovu nechápavě podíval. Když se ujistil, že to myslím vážně, řekl, co bylo samozřejmé. "Tak se zeptá, proč jsou dveře od ložnice zamčené."
"Tak tedy," zažertoval jsem, "proč jí neřeknete, že jste právě na chvíli uvázán k nějakým povinnostem a že přijdete za chvilku?"
Matčiny telefonáty
James čekal, že budu reagovat stejně, jak by reagovala Jennie -- odporem a odmítnutím. Ale ve mně jeho chování vzbuzovalo spíše zvědavost než odpor. Přemýšlel jsem, co toto jeho nutkavé chování vlastně znamená.
Když jsem se dozvěděl více o Jamesově dětství, jeho chování mi začalo dávat mnohem větší smysl. Byl velmi nadaným houslistou, vlastně zázračným dítětem, a jeho přirozený talent, tvrdá práce a ambiciózní matka ho přivedly na dráhu uznávaného hudebníka.
"Jak hluboko do minulosti si jen dokážu vzpomenout," vysvětloval James, "byl jsem jedinou náplní matčina života. Chtěla, aby se ze mě stal velký houslista. Jako jedináčka mě hýčkala a posílala na ty nejlepší konzervatoře. Kupovala mi ty nejlepší housle, najímala ty nejnadanější učitele a dělala všechno pro to, aby podpořila mou kariéru. Navštěvuje všechny mé koncerty -- i světová turné -- a zůstává mým největším fanouškem.
Stála při mně, kdykoli jsem ji potřeboval. Neustále mě zaplavuje drahým oblečením, dárky k narozeninám a Vánocům, i drobnými dárky, o kterých si myslí, že mě potěší."
"Zní mi to, jako že je dost senzační máma," souhlasil jsem.
"No," James mě rychle přerušuje, "nebylo to všechno až tak senzační. Během mého dětství se mi svěřovala s vlastními problémy a já jsem celé hodiny poslouchal, protože to nedělal nikdo jiný. S otcem se rozvedla, když mi bylo pět, a nikdy si nepřestala stěžovat, jak se k ní choval. Věřil jsem všemu, co mi o něm řekla, až dokud jsem se s otcem asi v pětadvaceti nezačal znovu vídat."
Když James takto o své matce mluvil, připomnělo mu to některé nepříjemné věci, které matka dělávala, aby měla pod kontrolou každou stránku jeho života.
Má matka často nečekaně vcházela do mé ložnice, bez zaklepání. Když mi bylo deset, dal jsem si na dveře zámek. Urazilo ji to a ten zámek sundala s tím, že by se do mého pokoje nemohla dostat, kdyby se stalo něco nepředvídaného. Ale no tak! Co nepředvídaného se může přihodit desetiletému dítěti? Každý večer mi připravila šaty na příští den, protože měla svou představu, jak mám vypadat.
"Kritizovala mé přátele natolik, že jsem začal být osamělý. Celé roky jsme si byli navzájem jedinými lidmi, které jsme kolem sebe měli."
James chvíli váhá a pak ostýchavě dodává: "Bylo to, jako bychom byli spíše manželé než matka a syn."
"Kdy se to změnilo?" zeptal jsem se, abych ho přiměl říci něco víc o tom zamotaném vztahu s matkou.
"Změnilo se to, když jsem se odstěhoval do New Yorku, abych tam hrál s orchestrem. Matka se stala nevlídnou a ještě více dotěrnou. Posledního půl roku je to teď hrozné. Od té doby, co se ke mně nastěhovala před třemi měsíci Jennie, začala mě matka úplně terorizovat. Děsí mě tím, že prý už nemá pro co žít. Volá mi dvakrát nebo třikrát týdně, někdy i uprostřed noci, a stěžuje si, že má strach nebo že nemůže spát. Když telefon zvedne Jennie, matka zavěsí. Jennie si teď myslí, že mám nějakou milenku."
Znovu jsem vyslovil to, co bylo samozřejmé, a zeptal jsem se: "Proč ji nepožádáte, aby uprostřed noci nevolala? Možná byste jí mohl jemně naznačit, aby vyhledala psychologa."
"Ona už v terapii je a užívá prozac."
"Což takhle říci," zkusil jsem to znovu, "že vás ty telefonáty děsí?"
"To nemohu udělat. Bylo by to moc kruté a sobecké. Jsem jediný, koho má. Kdybych se k ní teď obrátil zády, nezůstal by jí nikdo. Bojím se, že když nebudu vedle ní, až mě bude potřebovat, zabije se a já pak budu mít do konce života výčitky."
"Co takhle požádat o pomoc příbuzné?" navrhl jsem další variantu. Při mém stylu terapie nešlo ani tak o to dávat rady jako hledat nějakou páku, která by tuto nešťastnou situaci zvrátila. Vždy mě zajímá, proč lidé při řešení svých problémů nezkusí tu nejsamozřejmější a nejpřímější cestu.
Neobvyklý předpis
James přiznal, že matka má skutečně čtyři sestry, které dokonce žijí ve stejném městě, ale -- žádné překvapení -- vždycky se s nimi hádala. Někdy třeba matka s jednou ze sester mluví, ale to netrvá dlouho.
Rozhodl jsem se zkusit to ještě jednou. "Dobře, Jamesi," řekl jsem, "příště, až vám matka uprostřed noci zavolá, bude nejlépe, když zavoláte otci nebo jejím sestrám a řeknete jim, že máte strach a obavy a že nevíte, co máte dělat."
"To nemohu udělat! Kdybych to udělal, zabilo by ji to!"
Jo, pomyslel jsem si, ale když to neuděláš, zabije ona tebe.
Když jsem se s Jamesem setkal příště, situace byla ještě horší a on se cítil ještě zoufalejší. Není divu, že se odmítl řídit mým pokynem a tetám ani otci nezavolal. Matka vycítila, že se syn zkouší od ní více odloučit, stupňovala napětí stále víc a vyhrožovala sebevraždou. Věděl jsem, že musím udělat něco hodně rázného, abych ten bláznivě se roztáčející kolotoč, který nebyl dobrý ani pro jednoho z nich, nějak přerušil.
"Jamesi," řekl jsem mu klidným hlasem, "vím, že kdybyste po každém jejím nočním telefonátu zavolal otci nebo tetám, nakonec by vás přestala strašit. Na druhé straně chápu, že věrnost a láska k matce vám v tom brání. Takže v tomto okamžiku to vypadá, že máte dvě možnosti. Buď po každém půlnočním telefonátu zavoláte otci nebo tetám, nebo za ní zajdete a uděláte to, o čem jste celé ty roky uvažoval."
"Myslíte, jako že se vyspím se svou matkou?"
No, nebylo to přesně to, co jsem měl na mysli, ale zachoval jsem neutrální výraz. "Říkal jste mi, jak vy dva máte k sobě blízko. Od té doby, co se rozvedla s otcem, popisujete váš vztah jako 'nepřirozeně intimní'. Zmínil jste se o tom, jak je krásná a jak
si myslíte, že je přitažlivá, takže možná je na čase se všech těchto fantazií zbavit -- zaleťte za ní, navštivte ji a udělejte to!"
Očekával jsem, že James vyskočí ze židle tak, jak bych to býval udělal já, kdyby totéž doporučil terapeut mně, ale překvapilo mě, když zvážněl a začal tu variantu rozvažovat. Připomněl mi Jacka Bennyho, když mu lupič vrazil pistoli do zad a řekl: "Peníze, nebo život!" Za drahnou chvíli mu Benny odpověděl: "Přemýšlím ... přemýšlím."
Dva dny poté, co jsem Jamesovi navrhl tuto volbu, konečně po jednom matčině nočním telefonátu zavolal otci a tetám. Samozřejmě že terorizující telefonáty náhle ustaly. Od té doby matka volá většinou v neděli odpoledne a vždy v zázračně klidné náladě.
Od matky k milence
James přišel do terapie proto, že se bál, aby neztratil svou dívku (která se zhrozí a opustí ho) a svou matku (která spáchá sebevraždu) a aby neskončil úplně sám. Jeho problém spočíval částečně v tom, že se snažil od matky oddělit prostřednictvím svého nutkavého chování. Převlékání, a co je důležitější, ukrývání tohoto chování v tajnosti, bylo pro Jamese malým ostrůvkem, kde byl sám sebou, ostrůvkem, který si vytvořil jako dítě na ochranu před naprostým pohlcením nadměrně dominantní matkou. Nikdy si nevytvořil svou vlastní identitu, svůj vlastní hlas, pojetí o sobě, pojetí o Jamesovi, které by bylo jen jeho a odlišné od matky.
Když byl James malý, nevybíral si sám svoje hračky, šaty, přátele ani své oblíbené pochoutky. To vše za něj dělala matka ve jménu lásky. James umístil potřebu své matky být potřebnou nad své vlastní potřeby nezávislosti, volby, prostoru a soukromí. Zřídka mluvil sám za sebe, a proto neměl svůj hlas. Neměl otce ani sourozence, kterým by si postěžoval nebo se kterými by se spojil proti matčině obtěžování. James byl na matce příliš závislý, než aby promluvil sám za sebe, riskoval hádku a byl odvrhnut jako jeho otec.
Pro Jamese bylo příliš nebezpečné prožít normální rebelství dospívajících a říci ne nebo udělat opak toho, co chce matka. Místo toho se vzbouřil prostřednictvím svého tajemství. Jako dítě James poslušně nosil šaty, které mu matka každý večer nachystala. Ale tajně se bouřil tím, že nosil ženské šaty a bez matčina svolení. Převlékání ho také chránilo před jeho vlastním strachem z incestu, neboť matka by nikdy neprojevila sexuální zájem o někoho, kdo nosí ženské šaty.
James neměl svůj hlas ani identitu, a tak když se k němu nastěhovala jeho přítelkyně, nastaly potíže, jak se dalo čekat. Jeho pasivita, závislost, strach, že bude opuštěn, nejasné citové hranice a strach z narušení soukromí, tedy vše, co ho pronásledovalo v dětství, se znovu objevilo s Jennie. Začal ztrácet sám sebe na úkor Jennie přesně tak, jak se to dělo v případě matky. Jestli pochybujete, zda to není jen výplod mé fantazie, zmíním se o jednom dost silném důkazu pro tuto domněnku: převlékání ustalo, když se od matky odstěhoval, ale znovu se objevilo měsíc poté, co se k němu nastěhovala Jennie.
Jakmile jsme dokázali odradit matku od telefonátů, byla dalším krokem práce na Jamesově vztahu s Jennie. Jednou jsem se zeptal, proč je to s ní tak těžké.
"Mám strach, když se zlobí," přiznal se James s odevzdaným výrazem ovce. "Když neudělám, co chce, Jennie se rozzlobí. Když si chci dát tuňáka na chleba z bílé mouky a ona si myslí, že celozrnný chleba je zdravější, sním raději celozrnný, i když je mi z toho na zvracení."
"Co by se stalo, kdybyste trval na bílém chlebu?"
"Naštve se."
"A co je na tom tak hrozného?"
"Spousta věcí. Zaprvé, nemám rád konfrontace. Zadruhé, když se Jennie rozčílí, zůstane rozčilená a já trpím natolik, že stejně nakonec udělám to, co chce. Kromě toho se bojím, že kdyby byla příliš dlouho nespokojená, odejde ode mě."
"Jestli si nedokážete prosadit bílý chléb," upozornil jsem jej, "jak se pak vypořádáte s důležitějšími věcmi, jako jsou kariéra, peníze, sex a děti?"
"No, právě proto jsem tady. Víte, já jsem velmi tolerantní, takže mi nevadí, když má Jennie navrch. Většinou ustoupím, aniž bych kladl odpor. Ale když není po jejím, mám z ní strach." Chvíli se zamyslel, pak dodal: "V mnoha ohledech je jako má matka."
Zatímco psychoanalytik by v tomto okamžiku zaplesal, mně jakožto strategickému terapeutovi šlo mnohem více o to, jak mu pomoci ke změně, než jen přivodit tento vhled. Předložil jsem Jamesovi myšlenku, že se ani tak nebojí jejího hněvu, jako jejích zuřivých scén. Dokud jí ustupuje, "odměňuje" ji za chování, které se jí pak potvrzuje jako vysoce účinný prostředek, jak dosáhnout svého.
James trval na tom, že ani tak moc neustupuje, jako spíše že respektuje její pocity. Pravda byla ta, že se obával rozchodu, kdyby jí neustoupil. Probírali jsme to stále dokola, dokud nepřipustil, že by občas rád prosadil svůj názor a že by také rád zmírnil své nepříjemné pocity, které pocházely z jeho neustálého ustupování.
"Tak musíte promluvit sám za sebe," řekl jsem mu jako trenér, povzbuzující sportovce. "Musíte se držet svého přesvědčení a vyjednávat. Víte, jako při smírčím řízení, kde jsou zúčastněné strany nuceny vyjednávat, dokud nepřijdou s něčím, na co přistoupí všichni."
Jak se dalo očekávat, jejich hádky v několika příštích týdnech nabyly na intenzitě. James se teď více prosazoval, což Jennie nijak neoceňovala. To Jamese nesmírně vystrašilo, protože se stále bál, že od něj Jennie odejde, pokud si neprosadí svou.
Ženich a nevěsta
James se zeptal, jestli by bylo vhodné, aby na jedno sezení přivedl Jennie, protože hádky se stále zhoršovaly a James se bál, že Jennie brzy odejde. Pohotově jsem souhlasil, nadšený představou, že budu moci pracovat s oběma najednou, byť jen pro jedno sezení.
Když se Jennie objevila, nepřekvapilo mě, že se chová vstřícněji a příjemněji, než jak ji James popisoval. Vyzval jsem ji, aby řekla, jak to vidí ona, a zeptal jsem se jí, co je podle jejího názoru jejich největší problém.
"Je příliš pasivní," řekla Jennie. "Moc se podřizuje a neřekne mi, co chce. Někdy záměrně čekám, až něco vymyslí. A pak čekám a čekám, až už déle nemohu, a tak ze zoufalství něco navrhnu sama."
"To mě dost překvapuje," řekl jsem a rozhodl se být otevřený, neboť náš společný čas byl omezený. "James říká, že dokážete být panovačná a musíte neustále prosazovat svou. Říká, že když není po vašem, děláte hrozné scény."
"Já vím," řekla s úsměvem. "Mně to taky říká. Ale já nejsem až tak panovačná. Obvykle čekám, až James přijde s nějakým nápadem. Když nepřijde, vadí mi to. Když už nedokážu čekat, přijdu s něčím sama, protože se bojím, že když na něj budu čekat, neuděláme nic. Reaguji spíše ze zoufalství než kvůli něčemu jinému. Nedovedete si představit, kolik peněz vyhodíme za letenky, protože když už se konečně rozhodne, co chce udělat, ceny jsou dvakrát tak vysoké, než kdybychom je koupili dva nebo tři měsíce dopředu."
"A co tvůj hněv?" oponoval James Jennie. Byl jsem hrdý na to, jak James mluví sám za sebe.
Jennie se obrátila na Jamese. "Když se zlobím, je to proto, co ty děláš, když se zlobíš na mě. Místo abys mi řekl, že se tě něco dotklo nebo tě něco naštvalo, jdeš pryč a přestaneš se mnou mluvit. Někdy mě přehlížíš celé dny. Cítím se pak natolik odmítaná a osamělá, že vybuchnu. A ty moje výbuchy jsou právě to, čemu ty říkáš scény."
Sezení jsme zakončili dohodou, že James bude více mluvit za sebe a Jennie mu bude jasněji říkat, co cítí. Cílem bylo, aby se jeden druhého nestranili, když se jich něco dotkne.
Samozřejmě, jakmile James začal více mluvit a Jennie začala naslouchat, v jejich vztahu nastala okamžitá změna. James mi zavolal pár měsíců po skončení terapie a řekl mi, jak se situace vyvíjí. Byl nadšený a chtěl mi říci, že se s Jennie právě oženil. Jak se dalo čekat, Jamesova matka se odmítla svatby zúčastnit. A měli dva obřady: jeden veřejný, kde Jennie měla šaty a James oblek, a druhý soukromý doma v bytě, kde nevěsta měla na sobě smoking a ženich dámské šaty.
Pohled zpátky
Když nám Bergman dovyprávěl tento příběh, chtěli jsme vědět, co bylo na tom pacientovi pro něj tak pozoruhodné. Koneckonců, převlékání do ženských šatů není v New Yorku zase tak neobvyklé, dokonce ani s tou obměnou, že se u toho člověk pevně přiváže k židli.
"Myslím, že to, že jsme byli muzikanti," řekl Bergman. "On byl samozřejmě velmi úspěšný symfonik a já jazzový klavírista, který to nikdy nedotáhl dál než k hraní na svatbách a na židovských obřadech dospělosti. Ale k tomuto chlapíkovi jsem cítil jakési muzikantské pouto."
Bergman také poukázal na to, že se mu líbily newyorské odpovědi jednou větou a vzájemné přehazování míčku v dialozích. Ten pocit přirovnává ke dvěma jazzovým muzikantům, kteří si sem a tam předávají hudební figury a odhadují, kam se ten druhý vydá dál.
"A navíc," řekl Bergman, "vcítil jsem se do jeho pasivity. Já jsem byl také velmi pasivní chlapec, který měl velmi ovládající, agresivní matku, a po mnoho let jsem nedokázal mluvit sám za sebe. Takže jsem v něm viděl kousek sebe samého a byla to legrace, že jsem ho mohl učit, jak se více prosazovat. Byl jsem přesvědčený, že více než co jiného byla jeho hlavním problémem neschopnost se vyjádřit."
Pro Bergmana tento pacient také představoval výzvu, protože do té doby nikdy nepracoval s někým, kdo by si oblékal šaty druhého pohlaví. "Raději jsem se na jeho chování díval systémově, a ne jako na poruchu identity, o které si myslím, že by šla změnit jen velmi těžko."
Bergman měl na mysli, že spíše než aby se na pacienta díval jako na sexuálního zvrhlíka, jako na někoho s poruchou pohlavní identity, uchopil problém z pohledu funkčnosti vztahů v jeho životě s přítelkyní a s matkou. Velkou nápovědou, že tento přístup by mohl zabrat, byla okolnost, že převlékání se znovu objevilo až v době, kdy se k němu nastěhovala jeho přítelkyně.
Dalším, co mu ten příběh připomíná, je neuvěřitelná skutečnost, že doopravdy svému pacientovi předepsal incest, i když v tom okamžiku to byla ta nejlepší strategie, na jakou dokázal přijít. Bergman toho muže nedovedl přinutit, aby uposlechl terapeutické rady zavolat o pomoc otci nebo tetám. Musel tedy vymyslet nějaký způsob, jak toho člověka vyprovokovat k akci.
"Zakládám si na tom, že jsem zodpovědný, racionální terapeut," řekl Bergman, "ale ten případ mě jaksi k této intervenci dohnal." Bergman si vypůjčil něco ze své knihy Lov barakud a vysvětlil, že jelikož pacient nebyl ochotný udělat to, co by rodinný systém zklidnilo, bylo zapotřebí nějaké intervence na stejné úrovni dramatičnosti, jakou předložil. Zvážíme-li Jamesovy dost neobvyklé symptomy, bylo třeba stejně silného receptu, aby se mu Bergman mohl dostat pod kůži. Naštěstí to zabralo a pacient se dokázal správně rozhodnout a své chování změnit.
Jelikož se James z New Yorku odstěhoval, Bergman ho mnoho let neviděl, ale občas spolu mluví. James a Jennie jsou stále spolu a mají rodinu.
Ukázka je z knihy:
Mumie u jídelního stolu
Pozoruhodné případy z praxe dvaatřiceti předních současných psychoterapeutů.
"Jaký případ z psychoterapeutické praxe byl pro vás největší výzvou?" Tuto otázku položili autoři knihy třiceti významným osobnostem současné psychoterapeutické scény. Jsou mezi nimi odborníci pocházející z různých částí světa, zástupci různých disciplín psychologie, psychiatrie, poradenství či sociální práce, významní zástupci různých terapeutických přístupů, nebo dokonce jejich zakladatelé. Spolu s autory pak vyprávějí nejpozoruhodnější případy, se kterými se ve své praxi setkali.
Vydalo nakladatelství Portál