Matka paterčat Alexandra Kiňová: Den má málo hodin

| Autor: Iva Endrychová | Rubrika: Zábava

Seznamte se se skutečným zázrakem. Pravděpodobnost, že otěhotníte přirozenou cestou a na svět přivedete zdravá paterčata, je asi 1 : 52 000 000. Alexandra Kiňová vlastně vyhrála v loterii – neopakovatelné rodinné štěstí.

Setkali jsme se v malém rodinném hotelu nedaleko Prahy. Byla jsem velmi překvapená, že se šesti dětmi neustále kolem sebe může být někdo ještě příjemný, usměvavý, a dokonce mít náladu žertovat. Upřímně řečeno, já bych to nedala. Celodenní péči o pět dětí, které se jako v divoké digitální hře rozbíhají každé jinam...

Uvědomila jsem si díky tomu, co znamená slovní spojení „mít oči všude“, což Saša Kiňová s partnerem rozhodně musí. Navíc se potýká s nenávistí okolí, pomluvami a dalšími nepříjemnostmi, které jí na klidu nepřidají.

Smekám před ní. Zvládnout v pětadvaceti letech paterčata a šestiletého syna, to je velmi složité. A kde bere energii? „Nad tím přemýšlet nemůžu, prostě musím ráno vstát a fungovat. Jsem máma. Jen o něco větší rodiny.“

Jak vypadá váš obyčejný den? Kdy vstáváte?

(smích) Každý den je trochu jiný. Vstávám kolem šesté, někdy i kolem páté hodiny. Jak se děti postupně budí, přebaluji je. Nakrmím je, převleču, kolem deváté malá svačinka, okolo dvanácté oběd. Pak spí, tak půl hodinky. Není to ani na vypití kafe, navíc každé dítě usíná jinak. Pak se oblékneme a jdeme ven. Moc času nemám.

Nejprve vám oznámili, že čekáte méně dětí...

Ano, jsem ráda, že se na to ptáte. Všimla jsem si, že jak začaly ty rozhovory, tak si lidé hodně vymýšleli, hodně se třeba pletl můj věk. Je mi pětadvacet. A jak to bylo s mým těhotenstvím? Začalo to tak, že jsem otěhotněla v listopadu. V lednu jsem se dozvěděla, že čekám dvojčata, pak jsem šla na další kontrolu a doktor mě poslal na krev. Zjistilo se, že je tam těch plodů víc. Pan doktor tam viděl ruku, nohu, takže říkal, že to vypadá na trojčata. A pak mě poslal ještě na genetiku, kde zjistili, že čekám čtyři děti. To bylo začátkem března. A pak mě ještě jednou vyzval na kontrolu a tam se objevila pátá hlavička.

Na co jste v tu chvíli myslela?

Měla jsem obrovský strach, zda to děti přežijí. V kuse jsem totiž zvracela, i pětkrát za hodinu, a trochu jsem se bála, že to nepřežiju ani já. Přežívala jsem jen na mléku a vývarech. Srovnalo se to, až když jsem šla ve 21. týdnu do nemocnice. To jsem začala konečně normálně jíst. Ale jídla jsem teda moc nemíchala, já ty klasické těhotenské chutě neměla.

Jaké to je ocitnout se ze dne na den ve středu mediálního zájmu?

Jak bych to řekla… Myslela jsem si, že to bude něco hezkého, ale vůbec jsem nečekala, že to bude taková nenávist a závist. Ale lidé nemají proč, nemají nám vůbec co závidět. Všichni si myslí, že když se nám narodí paterčata, máme úplně všechno, ale nevědí, že nás živí jedna rodičovská a porodné žádné nebylo. Ale než aby si to ověřili, hned píšou a nadávají. Je snad jedno, jestli to jsou černí, bílí nebo zelení lidé, ale jak se chovají... To mi vadí.

Děti jste nejprve zveřejnit nechtěla...

Nechtěla jsem je vystavovat, dokud byly malé. Nechtěla jsem, aby je nazývali králíky. Bála jsem se o ně. Po těch reakcích jsem měla strach, ale to by přece měla každá máma. Pak jsem ale ustoupila, protože přišla i spousta pozitivních reakcí a lidé nám fandili. A skoro každá z žen se ráda pochlubí pokroky svých miminek.

Jak snášíte tu pozornost, která se soustředí na vás a na vaše děti?

Nevím, jak bych to popsala. Já už to neberu zle, spíš už jsem si zvykla na to, že se vždycky něco najde, ale ze začátku to byl problém. Nevěděla jsem, co a jak říkat, a s dokumentem to taky nebylo jednoduché. Nikdo nám neřekl, co máme dělat, takže tam prostě uvidíte, jak žijeme.

Jak se vlastně uspává pět dětí?

Komplikovaně, musíme u toho být alespoň tři. Uspáváme houpáním. Ale stačí jim dát lahvičku do ruky a jsou celkem rozumní. Už jim pouštíme pohádky, oni je milují. Děti jsou chytré a už s nimi zkoušíme znakovat. Třeba Deny zvládá pápá a tak. Jsem na děti strašně moc hrdá, jsou hrozně chytré a předčasné narození krásně dohnaly.

Kdo vám aktuálně s dětmi pomáhá?

Maminka, otec dětí a tady Petra (pozn. red.: kamarádka paní Kiňové) na čtyři hodiny denně. Petra je šikovná, sama má čtyři děti, takže ví, co to obnáší. Od dubna 2014 už nemáme žádné pečovatelky k dětem, ale jen pro domácnost, můžou pomáhat pouze s úklidem. Přijdou každý den v devět a jsou tu až do dvanácti hodin. Maminka je sice zaměstnaná na osm hodin denně, ale je s námi pořád. A jsem jí moc vděčná, že nám pomáhá.

Jak jste to jako máma snášela, že se dětí dotýkají cizí osoby?

Strašně. V té nemocnici to bylo hrozné, než jsem si na to zvykla. Každého jsem jenom hlídala, jak manipuluje s dětmi. Byly strašně maličké, takže jsem sledovala, jak je každý drží. Překvapilo mě, že maminky neuměly děti držet, to mě dost zaráželo. Každý má jiné názory, takže mi všichni chtěli radit, co mám dělat. To mi vadilo.

Máte jen jednu holčičku. Nechcete časem ještě jednu princeznu?

Děkuji, nechci. Přála bych někomu dalšímu paterčata, ať si to také užije, protože mně to stačí. Mám jedinou holčičku, kterou jsem si přála, i když ona si s sebou prostě vzala další rytíře k sobě…

Víte, zda byla Terezka tím miminkem, které se skrývalo?

Já vím přesně, kdo se skrýval, vím, jak v tom bříšku byli. To nikdy nezapomenu. Hned si to vybavím, jako kdybych to břicho měla před sebou. (ukazuje na břicho) Tady uprostřed byl Deniel, tady byl Míša, Alex, Martin, tady byla Terezka. Skrýval se Alex a Martin. Terezka se ukázala hned a já jsem přesně věděla, kde Terezka byla. Říkala jsem to i doktorovi. A byla tam a kluci, to mě vůbec nepřekvapovalo. Ještě tři dny před porodem jsme si mysleli, že budeme mít dvě holčičky.

Podle čeho jste vybírali jména?

Nakonec děti mají úplně jiná jména, než jsem chtěla já. Přítel chtěl stále Elišku, mně se to jméno ale nelíbí. Nakonec jsem se přiklonila k Tonymu, protože on chtěl Terezku a vybral i Martínka. Komplikované. Chtěla jsem Daniela, ale přítel se dívá na Hvězdnou bránu, tak jsme to změnili na Deniel a Míša se jmenuje po Michaelu Jacksonovi, protože tatínek ho strašně rád poslouchá. Já jsem chtěla ještě Alexandra, ale pak jsem to změnila na Alex, protože je to hezčí a není to tak dlouhé. Stačí, že mají komplikované příjmení – Kroščen, to nikdo nenapíše správně.

Kde vůbec berete sílu na to zvládat běžné povinnosti?

Musíme prostě fungovat, nedá se nic dělat. Sílu mi dodávají děti. Když každý den obejdete těch pět postýlek a vidíte, že máte krásné zdravé děti bez následků, a když se na vás takové dítě usměje, tak vás to strašně nakopne k tomu jít dál. Tak to mám alespoň já, že mi děti dávají strašně moc radosti, lásky… i tu sílu. Je to s nimi namáhavé, ale nabíjí mě to energií.

Zvládáte s dětmi třeba uvařit?

Hlavně musím. Když je doma přítel s maminkou a hlídají, tak je to jednodušší.

Jak doma pomáhá váš partner?

Partner mi pomáhá tak, jako kdyby byl já. Takže jako druhá ženská, když to tak řeknu. (smích) Převléká, přebaluje, takže asi tak stejně. Akorát já koupu a on s maminkou obléká.

Pracuje váš přítel? V dokumentu se uvádí, že pracuje v Bille...

On už půl roku marodí se zády. A po pravdě jsem ráda, protože nevím, jak bychom to jinak zvládali. Když máte pomoc jen na čtyři hodiny, tak toho moc neuděláte, nedostanete se s dětmi ani ven. S kočárky je to taky obtížná manipulace. Musíme na to být tři – jeden je venku, hlídá děti, druhý děti nosí a třetí děti hlídá doma. On, který má problémy se zády, i já, po operaci kýly. Dva měsíce jsem děti nesměla nosit, ale to nešlo.

Takže vlastně žijete z rodičovské a nemocenské? Na podporu paterčat však bylo založeno konto...

Ano, žijeme momentálně z rodičovské a nemocenské. Kláře (pozn. red.: Vítkové-Rulíkové, z Klubu dvojčat a vícerčat) jsem vděčná, že ten nápad s transparentním účtem měla. Ale já s tím účtem sama nemohu disponovat. Musím vždy o peníze požádat, zdůvodnit, na co je chci, a poté i zpětně vyúčtovat. A nemůžu je rozhodně použít na vše, na co bych chtěla. To není tak jednoduché, jak si lidé myslí.

Myslíte, že by se o rodiny s vícerčaty měl postarat stát?

Já bych řekla, že rodiny s vícerčaty se mají v Česku strašně špatně. Myslím, že by se o ty rodiny měl stát více postarat, když jde o takovou výjimku. Měl by se tím také víc chlubit, vždyť je to radost mít takovou raritu. A je jedno, jakou mají pleť. Doufám, že dokument Paterčata přispěje alespoň k tomu, aby se tady něco změnilo. Myslela jsem si, že děti dostanou alespoň nějakou výbavu, ale kdyby nám obyčejní lidé nepomohli a dál nepomáhali tím, že nám poslali spoustu pěkných věcí, tak nevím, jak bychom to zvládli. Všem moc děkuji! To, co mají teď na sobě, tak to mají od paní Pálkovské z Hradce, která nám pravidelně posílá nějaké oblečení na děti. Takže kluci mají třeba všechno stejné, jen Terezka se liší. Strašně paní Pálkovské děkujeme, že nám takto pomáhá. A to mě přesvědčuje o tom, že na světě stále existují i hodní lidé.

Máte chvilku i na sebe a partnera?

To vůbec ne. Jsme rádi, že spíme, protože i když jdeme spát kolem půlnoci, stejně se pak každou chvíli někdo probudí. Jste neustále v zápřahu a stále hlídáte.

Jak se nejstarší syn Tony vyrovnal s takovou kupou sourozenců? Žárlí?

Když byly pomocnice, tak to bylo trochu jinačí, měli jsme na něj více času. Mohli jsme si to s Tondou rozdělit. Jeden byl s ním a druhý u dětí. Je to těžší, ne že by žárlil, ale vyvolává... jak bych to řekla… chce být středem pozornosti, takže je trošku rozjívenější a snaží se na sebe strhnout pozornost zlobením. Vadí mu, že se mu nemůžeme moc věnovat. Někdy mi přijde, že to máme více komplikované s ním než s paterčaty. Nemáme na něj tolik času. To dítě vyroste a ten čas už nevrátíte. On má sourozence rád, strašně rád, ale ještě si to moc neuvědomuje, že třeba má větší sílu, že je nemůže tak silně pusinkovat a mačkat. Ale že by jim bral hračky, to vůbec ne. To spíš na ně myslí a třeba jogurt jim rozhodně nesní. Říká: „Ne, to je miminkovo… Ne, to je Míši. Ne ne, to mu nemůžeš dělat, to by ti maminka dala na zadek…“

Chodí Tony do školky?

Ano, chodí. A má to tam rád. Vyblbne se tam. Je strašně šikovný, ze začátku s ním byl problém, že když jsem přišla domů s miminky, tak si myslel, že na něj budu mít zase čas tak, jako dřív. Takže když jsme ho dávali do školky, brečel, bál se, že se ho chceme zbavit. Ale teď už to přijímá tak dobře, že si tam chodí odpočinout od dětí, protože jak začínají chodit, tak mu docela lezou do věcí.

Budete i ostatní děti dávat do školky?

Nevím, jak to zvládneme finančně. Jestli je nenechám doma. I ten poslední rok se musí platit. Uvidíme, jak to zvládneme. Já už to znám, jak to je, od Tonyho, a teď si to celé vynásobte pěti…

Jak vypadá váš běžný nákup? Kolik jste denně spotřebovala plen?

Každý den je to dvacet rohlíků. Jogurtů sníme tak tři plata za týden i víc, a to nepočítám, že si doma sama dělám ty domácí tvarohové dezerty. Dělám pro děti vanilkové a kakaové. Od jedné paní jsem dostala i jogurtovač. A jaká je denní spotřeba plen? Tak to je naštěstí náš jediný sponzor, protože denně spotřebujeme prakticky celé jedno balení. Peru denně tak čtyři pračky, to víte osm lidí, z toho šest dětí něco zašpiní, takže jedno balení prášku mám na týden. Bohudík máme od sociálky alespoň sušičku, ta nám hodně ušetří. Je to nekonečný koloběh.

Proč vám lidé psali tak nenávistné e-maily?

Myslí si asi, že máme vše zadarmo a jednoduché. Ale kdyby si to někdo přišel vyzkoušet alespoň na dvacet čtyři hodin, tak bych chtěla vidět, jak by to zvládl.

Co to podle vás vypovídá o stavu společnosti?

Oni to berou tak, jako že to nejsou česká paterčata, ale cikánská. Protože když jsem se objevila já, bylo to fajn, jakmile se však ukázal přítel, tak se hned objevily rasistické narážky. Dostali jsme spoustu nenávistných dopisů a mailů. Já to zase tolik nevnímala, byla jsem v porodnici, ale přítel nesl poměrně těžce.

Jak jste se sžili se sousedy ve městě?

My si jich moc nevšímáme a oni nás také ne. Když někam jdeme, tak se někdo přijde podívat a někdy i pochválí, že jsou rádi, že ta paterčata v Milovicích jsou, a další prostě přejdou na druhý chodník. Já si z toho nic nedělám. Pro mě je důležité, že děti jsou zdravé. Se sousedy se pozdravíme, ale to je tak vše. V dokumentu Paterčata o nás pár lidí mluvilo, tak ti jsou teď asi zaskočeni. Překvapilo mě, jak tam jedna paní říkala, že přítel nepracuje a peníze z účtu (transparentního ve prospěch dětí) prohrává v herně. Přitom ho vůbec neznají. On si alkoholu vůbec nevšímá, nepije ho. My jsme oba takoví, že nekouříme, nepijeme alkohol, přítel normálně pracuje. Lidé budou díky dokumentu asi hodně překvapení.

Všude se mluví o pomoci vašich rodičů. Pomáhají i přítelovi rodiče? Zapojují se?

Přítel to má docela komplikované. Jeho maminka žije, ale je starší, přesto chodí do práce a už by to asi moc nezvládala. Nemá moc času, ale občas se na nás přijede podívat. Vycházíme spolu v pohodě, ale moje maminka je blíž a je přímo v Milovicích. A jsem ráda, že ji úřad práce a Klára zaměstnaly u mě. Nedostává velký plat, ale je se mnou doma. Nemusí někam dojíždět do práce, a pak ještě chodit mi pomáhat.

Plánujete návrat do práce?

(smích) Myslíte, že bych se mohla vrátit do práce? Myslíte, že bych dokázala při práci obstarat tolik dětí? No, uvidíme do budoucna. Dřív jsem pracovala jako prodavačka a strašně mě to bavilo. Pracovala jsem v drogerii i mezi potravinami, ale spíš mě hodně táhla kosmetika.

Co svým dětem přejete nejvíc?

Aby se nesetkaly tak často se závistí. Aby je lidé přijali v pohodě, takové jaké jsou, aby jim nic nechybělo, aby si dodělaly školy, což jsem já bohužel nestihla. A aby byly chytré, nenechaly si nic líbit. A samozřejmě aby byly zdravé.

Co byste dětem nikdy neodpustila?

Kdyby se mě zřekly, styděly se za mě. Nebo kdyby mi třeba řekly: „Mami, já už tě nemám rád. Už se s tebou nechci a nebudu stýkat.“

Co byste neodpustila sama sobě?

Kdybych nebyla spravedlivá. Jsem ze tří dětí. Maminka víc držela s bratry, kteří byli mladší, a já jsem za ně zodpovídala a připadala si odstrkovaná, tak proto, že jsem si to zažila sama, taková být nechci.

Jaké je vaše největší přání?

Aby děti byly zdravé, aby byla zdravá celá rodina. Ale z těch materiálních potřeb bych si nejvíc přála, abychom měli baráček. Aby každé z dětí mělo svůj pokoj, aby si mohly hrát na zahradě, protože okolo nás není moc hřišť pro malé. Na všech jsou spíš větší děti a my v tomhle počtu...

Co by vám právě teď udělalo radost?

Mít celý den pro sebe. Vyspat se do sytosti… A taky bych někdy chtěla vidět moře. Nikdy jsem se k němu zatím nedostala.


Rozhovor vyšel v časopise Maminka.

Další články z rubriky

Dojemné! Roztomilá zvířátka si užívají Vánoce

Dojemné! Roztomilá zvířátka si užívají Vánoce

Dnes | K těmto fotografiím asi není moc co dodat. Zvířecí mláďata prostě dokážou rozněžnit každého, tím…

Nový trailer Padesáti odstínů: Víc sexu, romatiky i temnoty!

Nový trailer Padesáti odstínů: Víc sexu, romatiky i temnoty!

7. 12. | Už jen něco málo přes dva měsíce nás dělí ode dne svatého Valentýna a očekávané premiéry druhého…

47 žen se svléklo pro charitu. Vydělaly statisíce

47 žen se svléklo pro charitu. Vydělaly statisíce

7. 12. | Vystavit svoje tělo čočce fotoaparátu, zvlášť když nejste modelka a není vám sedmnáct, stojí dost…

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

1. 12. | 1 | Chlap se vám buď líbí, nebo ne. A když nám zkříží cestu ten pravý, nevidíme napravo ani nalevo.…