Buzescu je městečko nedaleko Bukurešti. Prašnou silnici lemují desítky gigantických vil velikosti zámků. Plechové střechy odráží západ slunce i sloupy v řeckém slohu, které se mísí s tradiční architekturou. Uvnitř salóny přeplněné nábytkem, koberce alespoň dva centimetry tlusté, ze stropů září obří lustry.
Před jedním z novodobých hradů, kde by se v kuchyni dal pořádat ples, stojí kolona novotou zářících Mercedesů, Audi a BMW s rumunskými i západními poznávacími značkami.
Obrovský stůl ve vstupní hale se prohýbá pod láhvemi šampaňského, ale atmosféra připomíná státní smutek.
Grinea, nestor místních Cikánů, dnes pohřbil manželku a dům je plný smutečních hostí. V Buzescu, které čítá všehovšudy pět tisíc obyvatel, tvoří Cikáni pouhou pětinu, ze které zase jenom čtvrtina je takto bohatá. K věhlasu města ale stačí. V celém Rumunsku žije oficiálně 540 000 Cikánů, ale sami jejich zástupci udávají číslo, které se blíží dvěma miliónům.
Pouhá hrstka z nich jsou boháči, naprostá většina žije v bídě. Jak tedy přišli dnešní Grineovi hosté k takovým majetkům?
Muži, kteří se oslovují raději přezdívkami jako „Ďáblík“, „Miliardář“, „Johny“, nebo „Španěl Lili“ o svých obchodech raději mlčí, to děti jsou sdílnější. „Já se zajímám o kovy,“ říká třináctiletý Gigi. „Všechny, železo, měď, hliník, zinek, stříbro i zlato. Do kufru Dacie naložím 400 kilo, nebo si vezmu taxík, nechám to naložit do něj a pak jedu za ním a naviguju ho mobilem. To kdyby mě chytili policajti,“ dodává s vítězným úsměvem. „Za den tak vydělám i 3 000 eur,“ doplňuje hrdě.
Do školy zajde jenom občas. Podle vlastních slov proto, aby časem dostal řidičský průkaz. „Zatím to není problém, ale třeba bude hůř, je potřeba myslet dopředu,“ vyznává malý byznysmen. „Mimochodem šéfe, máte docela slušný auto, co za něj chcete? Vážně, platím cash!“
Je vidět, že neztrácí ani minutu. Smlouvání, krádeže, kšeftíky, dolary, dolary, dolary. To je svět malého Gigiho. „Nemá ani smysl je honit, za hodinu by byli stejně venku. Na jejich kupní sílu prostě nikdo nemá.“ To jsou slova místního policejního důstojníka. V zemi, kde se průměrný plat státního úředníka pohybuje kolem stovky euro, se bakšiš stává nejdůležitější položkou příjmu.
„Mají prostě peníze,“ přikyvuje starosta obce Viorel Traitsaru. „Poslední volnou parcelu koupili za 45 000 eur, to se těžko odmítá.“ Podobný názor zastává i pan farář Marinica Damalan. Nedávno oddal desetiletou dívku s devítiletým chlapcem. „Cikáni často pořádají dětské svatby, patří to u nich k tradici. Přece je nenechám žít v hříchu,“ brání se.
A hostitel? V na míru šitém obleku se zlatou kravatou, vážící několik kilogramů, se opírá o zlatou berlu a přijímá kondolence. Obchodovat se bude až zítra. (Plus)