V čem je tolik důležitý psychosomatický přístup?
Když se začnete dívat na širší podstatu toho, co se nám děje v těle a co se odehrává kolem nás, musíte nutně dospět k závěru, že neexistuje nemoc, která by psychosomatická nebyla. To ale neznamená, že je vhodné všechny nemoci psychosomaticky léčit. Občas si můžeme dovolit říct, že mám opravdu jenom rýmu, a vzít si acylpyrin, protože tyhle povrchnější nemoci jsou jenom situační, krátkodobou reaktivní záležitostí na nějaký sociální diskomfort a nemusíme zkoumat, jestli někdo někde škrtil našeho pradědečka. Úplně jiná situace nastává, když se nemoc vrací a z opakovaného průběhu se stane průběh chronický. Pak je vhodné se začít zamýšlet nad tím, že to patrně nebude náhoda. Že ta nemoc má nějaký svůj kontext. A to vyžaduje práci s individuálním příběhem každého klienta. Je nutné najít základní vzorec, matrici, na jehož principu nemoc vzniká, tak může začít proces uzdravování.
Co to konkrétně může být?
Může to být třeba vzorec, který nám nechtíc, ale o to s větší impresí, předala naše maminka a který se jmenuje: „Rosteš pro šibenici, holenku, a nikdy z tebe nic nebude.“ Takové sebepojetí se pak při opakovaných neúspěších začne zrcadlit na fungování našeho těla. Sem patří třeba celá rodina autoimunních onemocnění, poruchy imunity, které jsou ze 70–80 % příčinou ostatních nemocí, stejně tak veškerá onkologická onemocnění, primárně vycházející z oslabení protinádorové imunity.
Mluvila jste o chronických a opakujících se nemocech…
Západní medicína, která pro takové nemoci nemá vysvětlení, jim říká genetické nebo také esenciální či idiopatické. To v překladu znamená nevysvětlitelné nebo zničehonic vzniklé. Ale když se dobře podíváte na světové genetické studie, nebyla až na tři čtyři velmi vzácná genetická onemocnění nikde prokázaná genetická součinnost.
Jak tedy takové chronické nemoci „léčit“?
Musí se přerušit předávání konkrétního nemocného způsobu myšlení z generace na generaci. To není předávání v zápisu nějakého genomu, chromozomu, ale je to předávání mentálních vzorců. A pak to z toho neuvědomovaného vytáhneme do vědomé roviny, a to neodprožité, bezemoční, si prožijeme. Klient si po třiceti letech odpláče nebo odvzteká nějakou křivdu, dojde k napravení emočního deficitu, a především dojde ke změně postoje k tomu, co se stalo. Samozřejmě nemůžeme měnit historii ve faktech, ale můžeme k historii měnit postoj.
Zní to jednoduše, ale jak se té skutečné příčiny, která to všechno po generace způsobuje, dopátráte?
Většinou stačí, když se dopátráme dvě tři generace zpátky. Ale ne vždycky je nutné jít tak daleko, někdy se stačí vrátit o deset let. Někdy je naopak potřeba zajít ještě dál do historie, a na to jsou potřeba jiné metody, jako například kineziologie, která se přes buněčnou informaci a svalový test dostává k informačním potenciálům, které jsou mimo naše bdělé vědomí. To, co vnímáte a vidíte, není veškerý vesmír. Informační kanály vedou i tam, kam už vědomou myslí nedosáhnete, takže je vlastně nemůžete ani potlačovat. Nemáte to totiž ve své moci. A jsme zase zpátky u somatiky. Pokud nemáte něco ve své moci, nemůžete to ovlivnit. A moc získáváme informacemi, věděním, změnou postoje. Jestliže dnes ovlivníme změnou postoje historii, která se odehrála před sto lety, pak zpětně měníme přítomnost. Víme, že naše dnešní přítomnost je výsledkem historie. Obtížnější je si představit, že když postojem změníme historii, změní se přítomnost i na skutečné, materiální bázi. Je to velmi prosté cestování v čase.
Cesta k uzdravení každého člověka tedy vede přes znalost takzvaného kontextu svého života…
Když přišel dřív obvoďák na vesnici za babičkou a snažil se zjistit, kdy se jí objevily žaludeční vředy, musel si vyslechnout, jaké bylo posvícení a jak se k nim stěhoval švagr a jak babičce umřela loni na podzim koza. Pro tamějšího doktora to byla možná ztráta času, pro nás je to ale rajská hudba, protože takto získáváme kontext. Víme, že nic není náhoda, že spolu všechno souvisí, ale ve spojitostech, které nám nejsou v tom běžném komerčním uvažování dostupné. Logiku, kterou potřebujeme dohledat, nám dává jen kontext. Takže jestliže zjistím, že babičce zemřela koza, kterou milovala, a že se tam v té době ještě nastěhoval švagr, kterého babička nemůže vystát, je jasné, že to s ní nějak zahýbalo. Zvlášť když ty emoce nejsou vědomě odprožité.
Takže za každou nemocí stojí konkrétní zážitek?
Kontext vzniku nemoci nemusí být pouze z toho, že se něco jednotlivého strašného stalo, ale my často dohledáme, že se něco důležitého nestalo. Že jsme byli nemilovaní, nevšímaní, neakceptovaní… Nebo že tam někdo chyběl. A naopak obecně oblíbená představa, že se musela stát nějaká strašlivá věc v minulosti, která nemoc vyvolala, je také zavádějící. Stačí, že se stalo málo méně strašlivých věcí, ale pak se s nimi třeba nějak v rodině zacházelo, různě se to mytizovalo nebo se to cíleně potlačovalo, zakazovalo se o tom mluvit, až se to ukotvilo někde v mysli. Ale také v té buněčné inteligenci, která si pamatuje každou vteřinu našeho života.
Vzpomínky jsou tedy ukryté i v našich buňkách?
Každá buňka má svoji celoživotní biochemickou nevymazatelnou paměť. Naše mysl může vzpomínky potlačit, ale naše tělo a naše nevědomé a předvědomé a prožitkové složky mysli si to všechno pamatují. A to, že je to obsaženo v naší mysli, znamená, že je to obsaženo i v naší přítomnosti. Všechno, včetně emocí, se zapisuje do materiálních struktur. Emoce není nějaké nehmotné povzdychnutí, emoce je definovatelná bílkovinná struktura. To, že prožíváme na nějaké úrovni radost, smutek, úzkost nebo jinou emoci, mění v tu samou vteřinu strukturální složení našeho buněčného těla.
Takže kdyby babička mrtvou kozu rovnou oplakala a řekla švagrovi, co si o něm myslí, neměla by vředy?
Zjednodušeně řečeno – ano.
Jak těžké je najít tu základní příčinu původu onemocnění?
Pokaždé vstupujete do nového příběhu, a i když máte léta praxe, nemůžete nic pouze odhadovat. Odhadnout a dopátrat se je něco úplně jiného. Dopátrat se znamená, že v tom společném procesu porozumění nemoci v životním příběhu přebírá aktivní léčivou sílu do rukou klient sám. My zůstáváme průvodci, kteří ukazují vhodný směr cesty.
Můžeme něco sami odhadnout podle klasických psychosomatických pouček typu: bolest zad znamená, že si toho moc nakládáme?
Samozřejmě existuje něco jako výkladový slovník psychosomatiky, ale berme všechny tyhle pomocné orientační metody nebo návody opravdu jen jako pomocné v nejširším slova smyslu. Když vám tady bude stát deset lidí s chřipkou, pokaždé bude kontext nemoci jiný podle času, věku, životní situace, společenské úrovně, inteligence atd. Z tohoto důvodu nebude psychosomatika patrně ještě dlouho uznaná jako věda, protože jedním ze základů vědeckosti je dokazatelnost a opakovaná ověřitelnost. A to tady samozřejmě nepadá v úvahu. V psychosomatice také neexistují takzvané doporučené postupy, kterými se řídí západní medicína. Je to v podstatě žonglování se zodpovědností, která se vznáší někde mezi lékařem a jeho pacientem.
Psychosomatika ale také postupuje podle nějakých pravidel…
Psychosomatika má své doporučené postupy, a to je přesně vymezit roli a odpovědnost klienta, který do procesu léčení vkládá svoje aktivní chování a jednání, a terapeuta, jenž nepřesahuje životní kompetence svého klienta. A dalším doporučeným postupem pro terapeuta, který se mně jeví obzvlášť jako efektivní, je používat mozek. To se hodně vyplatí. Pochopitelně, že celá psychosomatika není jen o tom, že někomu vykecáme díru do hlavy. I tady jsou vhodné medikace, biomodulační preparáty typu bylinná léčba, energetická léčba, masáže atd. Člověka můžeme vnímat jako kosmickou jednotku. Všechno, co je nad ním, tedy rodina, stát, planeta, vesmír, je makrokosmos a všechno, co je menší, tedy v těle obsažené orgánové a buněčné systémy, fyziologické pochody a tak dále, je mikrokosmos. A všechny tyto vrstvy obsahují svoji vlastní inteligenci, dokonalým způsobem ve svém zmenšení produkují a napodobují celky nadřazenější. Moderní medicína ale stojí na svých specializacích, takže si tyto vzájemné souvislosti vůbec nedává dohromady. To, že onemocnění plic souvisí s patologií tenkého střeva, by ještě mohlo zajímat internistu před sedmdesáti lety, ale dnes máme oddělení plicní a oddělení gastroenterologické. Jak chcete dávat dohromady souvislost?
Proč se podle vás moderní medicína vydala tímto směrem?
Evropa je v posledních 600 letech výrazným způsobem ovlivněna křesťanským nazíráním na svět. A z výchovného hlediska nás tahle křesťanská filozofie historicky učí, že nemoc je trest boží. Například australští Maorové nebo amazonští indiáni něco takového vůbec neznají. Ale jestliže my vnímáme nemoc jako trest boží, budeme se k ní také tak vztahovat: jsme potrestaní a bezmocní. Tento postoj se pochopitelně, tiskl do moderního zdravotnictví, ve kterém je pacient obič a lékař všemohoucí bůh, který ví, co a jak pacienta bolí, jak ho léčit. Bez ohledu na to, jak se pacient cítí a co si myslí. Pacient zůstává zcela pasivni veden cestou, kterou nezná, s cílem, kterému nerozumí, za pomoci prostředku, na které nemá možnost se zeptat. S výsledkem: —To máte, pani, na zbytek života, s tím se musíte naučit žít.“
Kdy se objevil psychosomatický přístup?
Psychosomatika není žádná novinka ezoterických pavěd, které dostaly prostor se exhibovat v postmoderní Evropě. Je to prazáklad toho, jak vůbec historicky vzniklo léčení. A to vzniklo v momentě, kdy pračlověk snědl první bylinu a zjistil, že se mu udělalo lépe. Od samotného prapočátku se každý lékař díval na nemocného jako na komplexní psychosomatickou bytost. To se začalo dramaticky měnit na přelomu 14.–15. století, kdy se tady začíná ze dvou stran polarizovat boj o moc nad člověkem. Z jedné strany je to církev, z druhé věda. To platí o všech vědních i politických systémech, ve kterých tyto mocenské proudy byly, jsou a budou.
Na psychosomatické léčbě by ale společnost mohla jedině ušetřit…
Rozhodně by neušetřila nadnárodní farmaceutická lobby, která byla ještě před dvaceti lety na žebříčku objemu obchodu na čtvrtém místě. Na prvním místě byl obchod se zbraněmi, na druhém s drogami, na třetím obchod s bílým masem. Pokud soutěžíte s těmito soupeři, je asi potřeba nalézt mimořádně špinavé prostředky k tomu, abyste se dostali na první místo, na kterém je farmaceutický průmysl dnes. Z hlediska lokální mikroekonomiky je psychosomatická léčba náročnější, protože ji nehradí pojišťovny. Z hlediska makroekonomiky je ale mnohonásobně ekonomicky výhodnější, protože postupně eliminuje dlouhodobé, často celoživotní užívání velmi drahých léčiv. Dalším faktorem je nemocnost. Z dlouhodobého hlediska se lidem v psychosomatickém léčení snižuje počet zameškaných hodin v práci, protože se jim přestávají opakovat a vracet jejich takzvaně chronická onemocnění, kvůli kterým stráví průměrně 6–8 týdnů na nemocenské za rok při běžné medicínské péči.
S jakými potížemi k vám chodí klienti nejčastěji?
Nejčastěji chodí s tím, co se jim nedaří vyléčit, a je úplně jedno, jestli jde o lupénku, onkologické onemocnění, chronický kašel, lymeskou borreliózu, ADHD nebo roztroušenou sklerózu. Klient, který k nám přichází, je často unaven, znechucen a degradován dlouhodobým navštěvováním různých medicínských oborů, ve kterých stále nenachází odpověď na to, proč se mu ty které příznaky dějí, proč se stále cítí nemocen, a na postupných vyšetřeních dochází k tomu, že nemá žádnou zjevnou dohádatelnou příčinu nemoci. Přesto bere léky, které mu nepomáhají, a ještě je tímto systémem označen za potížistu a hypochondra.
Ordinací s takzvaně celostním přístupem ale přibývá a uvažuje se o zařazení psychosomatické medicíny jako oficiálního oboru.
V úctyhodné snaze zařadit psychosomatiku jako oficiální uznaný lékařský obor do zdravotnictví vidím velké riziko. Obávám se, že se tak z psychosomatického přístupu stane torzo a paskvil, který bude mít s poznáním jen málo společného, a dostane se to na úroveň, před kterou neustále varujeme, a sice do nebezpečné věty typu: „Paní, to máte ze stresu.“
Ale spousta nemocí přece vzniká ze stresu?
To je ono. Když se začne žonglovat s něčím tak bezobsažným, jako je pojem stres, dostaneme se k bezobsažnému výsledku. Stres je jakékoli vychýlení, ať už fyzikální, chemické, mechanické, biochemické, strukturální, sociální, psychologické, historické, kulturní nebo finanční… Vychýlení z optimální rovnováhy. Je tedy něco, co žijeme a není to stres? Stres je všechno. Jde jenom o to, že společnost v komercionalizaci jazyka zachází s tímto pojmem zcela neuváženě, bez náhledu hloubky, co ten pojem vlastně obsahuje. Věty „paní, to máte ze stresu“ nebo „musíme pozitivně myslet“ jsou naprosto bezobsažná vágní sdělení, která klienta dostanou ještě do většího stresu, protože ho ještě víc vychýlí z možnosti poznání, přiblížení se kontextu jeho nemoci.
Jaká je podle vás tedy budoucnost psychosomatické medicíny?
Žijeme v éře hroucení se velkých systémů, včetně farmaceutického průmyslu. Už se mluví a píše o tom, že jsou jejich preparáty neproduktivní, poškozují zdraví, začínají padat první soudní žaloby. Na světlo se dostávají všechny lži a výmysly o cholesterolu, všechny bludné diagnózy, které stály životy milionů lidí, včetně obětí onkomafie, která naprosto bezskrupulózně zbavuje lidi životů pod záminkou smrtelné diagnózy.
Tedy rakovina je podle vás něco jako výhodný byznys?
V rámci farmacie není výnosnější byznys, než je rakovina. To je nejvýnosnější komodita zdravotnictví. Do člověka se nacpe obrovské množství léků s tím, že je musíte brát do konce života, jinak budete zastrašováni tím, jak příšerná smrt vás čeká.
Ale proč se tahle nemoc stává pandemií v dnešní moderní společnosti?
To je jednoduchá odpověď: Protože je velice efektivně vyrobená. Jednak propagandou na té psychoúrovni a jednak chemickou devastací životního prostředí.
MUDr. Jarmila Klímová
Psychiatrička, psychoterapeutka a koučka, která se ve svém oboru specializuje především na problematiku mezilidských vztahů, párovou a rodinnou psychoterapii a psychosomatiku. Vystudovala Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni. V roce 2000 dokončila čtyřletý výcvik v rodinné terapii a psychosomatice u MUDr. Vladislava Chvály v Liberci. Je vedoucím a garantem konzultačního a terapeutického institutu AKTIP v Praze, který se zaměřuje na psychosomatickou péči s biomodulačními léčebnými metodami.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie