Na pilulku je času dost

| Autor: Ebra | Rubrika: Zábava

Paničce nebylo dobře. Nedokázala říct, co jí vlastně je, ale protože sháněla tužku a papír na sepsání závěti, tak jí asi bylo všechno. Kdo by to byl řekl, že za dvě hodiny bude úplně v pořádku, aniž by polkla jedinou pilulku.

Seděla na zahrádce v křesílku a zrovna přemýšlela nad tím, jestli dojde domů do kuchyně sama, nebo zda má zavolat páníčka, aby vzal rudl a dovezl ji tam. Přišla za ní Barunka, která ležela čtyři dny s virózou a navrhla jí, aby s ní šla na zdravotní procházku, neboť se rozhodla být už zdravá. Panička jí řekla, že pokud je ochotna ji nést celou dobu na zádech, že by nebyla proti. Protože v tom ale nechtěla nechat Barunku samotnou, vyškrábala nakonec z palce u nohy zbytky sil, doma ohlásila, že odchází zhynout do houští a společně jsme odjely směrem pole, louka, les.


Pole panička přeškobrtala a barva se jí začala pomaličku vracet do tváří. Na louce svraštělé plíce nabraly čerstvého vzduchu a panička s překvapením konstatovala, že jí je líp. Díky tomu rozhodla, že se vydáme po stopách jejího ztraceného mládí, čili směr les s utajenou chatou myslivců. K lesu vedla cestička lemovaná stromy, sluníčko nám svítilo do zad, červené šípky se na nás smály a svět vypadal vesele. Panička vyprávěla Barunce jak stejnou cestičkou kdysi v dobách ještěrů chodívala randit, což Barunka poslouchala s viditelným zaujetím, které projevují všichni potomci, když jim jejich rodiče vypráví, jak za svých mladých let chodívali v dřevácích přes pole do školy. Vešly jsme do lesa. Voněly tam houby, mech a listí a byl tam krásný klid rušený jen vzdáleným občasným zuřivým zaštěkáním psa. Podle mě to byl kluk, ti jsou totiž takhle vzteklí. Proč jinak by pes přece v lese štěkal? V lese má být ticho, aby se z hluku neudělaly srnkám na uších uzly. Jdeme po cestičce a panička se samou romantikou rozplývá.


Vtom se ozve silný mužský hlas: „Stůjte! Ruce nad hlavu!“ A do toho štěkot obřího psa. Rázem z nás byly solné sloupy. Barunka se podívala na paničku a pravila: „Myslíš, že to je na nás?“ Z chaty myslivců se ozval rámus doprovázený psím štěkotem a mužský hlas takovým tím agresivním tónem zařval: „Ruce nad hlavu!“ Panička řekla, že se bojí, ale že žádné ruce nad hlavu dávat nebude, protože by se jí vysoukalo triko a nastydnul by jí pupík. Barunka se začala smát. Z chaty vyklopýtal pán, kterému se na záda sápal vlčák a za nimi pan policajt, jenž lumpa dloubal takovou kovovou tyčí do zad. Panička povídala, že to je pif paf puška. Pak vykulila oči a vypadala díky tomu jako moje sestra. Pan policajt připlácnul pána na policejní auto, kterého jsme si před tím nevšimly. Vůbec od pana policajta nebylo hezké, že velikého psa nenechal ani trochu lumpa kousnout, když ten už se tak pěkně na něho sápal. Pak se ale oba dva páni začali smát. A představte si, že to bylo jen cvičení. Tak Barunka se na ně taky usmála a zeptala se, jestli nepřekážíme, ale oni nám řekli, že i tak mají své rušičky a pustili nás dál. No, jenže jsme nechtěly jít za chvíli stejnou cestou zpátky, protože co kdyby měli třeba cvičení střelby na pohyblivý terč?


A tak jsme se vydaly lesem oklikou směrem, kde jsme předpokládaly stát naše auto. Dost jsme se nasmály, protože jsme se rozhodly to vzít zkratkou a ta se posléze ukázala být asi o 85 kilometrů delší, než původní cesta. Panička říkala něco o tom, že se bojí divokých prasat, která tam určitě jsou, což Barunka potvrdila, ale uklidňovala ji, že vylézají až večer. Paničku to však stejně neuklidnilo, neboť říkala, že dřív než o půlnoci cestu z lesa stejně nenajdeme. No, našly jsme. Vyšly jsme na obří louku, nad kterou bzučelo letadlo a panička zaúpěla, prý jen aby to nebyla další policejní jednotka, nacvičující přepadení protivníka ze vzduchu. To letadlo ale opravdu mířilo dolů, jen se nám nějak velikostně nezdálo. Ve chvíli, kdy to panička odhadla na přistání trpaslíků, jsme zjistily, že se jedná o model. Tedy panička to říkala, já nevím, já jsem si myslela, že to je přerostlá vosa, protože to letadlo bylo stejně pruhované.


Zajímavé ale je, že když jsme konečně došly k autu, byla panička úplně zdravá. No, úplně – kdyby si bývala nevyvrkla tu nohu. Když pajdala a říkala Barunce, že jí sice nic není, ale bolí jí pro změnu noha, tak jí Barunka řekla, že ve svém věku by mohla už umět chodit. Já se tak smála, až jsem plašila myši.


A tak kdyby vám taky někdy bylo sakra ouvej, seberte zbytek sil, nazujte kecky a vyražte do přírody i kdyby to měl být jen park za sídlištěm. Třeba to pomůže. Na pilulku je času vždycky dost.


Vaše


Eni

Další články z rubriky

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

1. 12. | 1 | Advent je tu! A Vánoce jsou tu od toho, abychom si je užily, takže no stres! Všechno nemusí být…

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

1. 12. | 1 | Chlap se vám buď líbí, nebo ne. A když nám zkříží cestu ten pravý, nevidíme napravo ani nalevo.…

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

30. 11. | Retro letí! Doba běží rychle dopředu a my si rádi připomínáme, co jsme tak milovali dřív a co nám…

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

30. 11. | Každý den děláme tisíce malých rozhodnutí, která ve výsledku formují celé naše osudy. Někteří…