Na zámcích už nestraší

9. srpna 2010 10:00

Chcete-li seznámit své potomky s českými památkami, nechte se vést duchem let minulých, ať už to bude bílá paní nebo bezhlavý rytíř.

Perchta z Rožmberka

Nejznámější česká bílá paní je ztotožňována s dcerou Oldřicha II. z Rožmberka, nešťastně provdanou za Jindřicha z Hradce – hrubiána a násilníka i na poměry 15. století. Zjevuje se prý na hradě Rožmberku i na okolních zámcích jako dobrý duch. Mezi mnohé její dobré skutky patřila například tradice rozdělování sladké kaše chudým na Zelený čtvrtek, která se udržela i po její smrti.

Aby ne, když při porušení zvyku hrozilo pronásledování přízrakem… Přesto se tu už dlouho bílá kaše nevaří a na nádvořích zámků patřících kdysi rodu pánů z Hradce je na Zelený čtvrtek ticho. Hostiny chudých připomíná už jen stará kuchyně a okno, jímž se před časy všem chudákům z panství charitativní strava vydávala.

Hozená rukavice (Telč)

Bílá dáma se procházívá také v komnatách telčského zámku, zejména má-li dojít k nějaké události. Jestli bude veselá, nebo smutná, to věští barvou svých rukaviček. Černě potažené ručky znamenají smrt či onemocnění, červené pak požár. Dobrou zprávu, narození dítěte, křtiny a svatbu přinášejí rukavičky bílé, nebo svazek klíčů v dlani. Inspirací pro telčský přízrak byla paní Berta provdaná za Jana z Lichtenštejna, jehož preceptoři rovněž nenaučili zrovna dobrým mravům a trápená žena ho raději opustila. Její obraz je umístěn v rytířském sále zámku Telč.

Vzhledem k prolínání obou legend holdovala dobročinnému krmení chudiny sladkou kaší i Berta, a naopak následující příběh je někdy připisován také Perchtě. Po své smrti kromě věštění oděvem občas pomáhala městu nebo některému ze svých oblíbenců. Mezi ně patřil i Petr Vok, jehož prý v batolecím věku coby dobrý duch hýčkala, přebalovala a konejšila. Neznalá chůva ji však jedné noci zahnala a uražená duše prohlásila, že už se nikdy neukáže, ale že má služebná šlechtici, až vyroste, vyprávět, jak za ním právě touto zdí přicházela. Když se Petr Vok stal vladařem, pověděla mu chůva, co jí bylo nakázáno. Aristokrat nechal záhy zmíněnou zeď srazit a našel za ní poklad.

Zlá Manda aneb černá paní (Náchod)

Vypočítavá a lakomá hospodářka náchodského panství Marie Magdalena Trčková v 17. století nakládala se svými poddanými tak krutě, až se rozhodli k rebelii. Tu sice nakonec pomocí vojska potlačila, ale za cenu značných ztrát. Při dobývání zámku zpět z držení sedláků došlo k výbuchu střelného prachu, který byl uložen v útrobách jihovýchodní nárožní věže (některý z povstalců patrně nešikovně zacházel s pochodní). Píše se, že výbuch byl tak mohutný, až otřásl zámkem v základech, věž se zřítila a ve svých sutinách pohřbila půl druhého sta sedláků.

Následkem této události zůstalo na panství mnoho vdov a sirotků. Krutost a zloba se Marii však nakonec staly osudnou. Po smrti její duše nenalezla pokoje a dodnes bloudí náchodským zámkem, aby hledala těla sedláků, kteří zahynuli při výbuchu. Dokud je sama neuloží k věčnému odpočinku, nedojde její duch klidu. Na znamení svého provinění je pronásledována třínohými psy s ohnivýma očima. Svědci tvrdí, že je možné slyšet kroky a vidět pohybující se světlo. Ale nebojte se, zjevuje se jen těm, kteří se chovají podobně jako ona.

Marnivá komorná (Pernštejn)

Na chodbách a mezi zdmi překrásného jihomoravského hradu Pernštejn se po nocích toulá krásná mladá dívka s dlouhými rozevlátými vlasy, které si zálibně projíždí hřebenem. Snad i přízrak krásné Elišky si je vědom svých půvabů a po nocích hledá někoho, kdo by je ocenil. Hradem bloudí kvůli prokletí svého duchovního pastýře, který tehdy v 16. století zjistil, že pro svoji marnivost se nevěnuje své práci a nechodí dokonce ani na bohoslužby. Pokárání s křížem v ruce se ale minulo účinkem a krásná komorná se knězi i Bohu vysmála.

Za trest se po zahřmění hromu propadla do země i s nerozlučným hřebínkem. Zrcadlo, před nímž se Eliška zkrášlovala, stále visí v místnosti, kterou obývala, avšak nedoporučuje se do něho pohlížet. Kdo totiž do zrcadla pohlédne, do roka o svůj půvab přijde. Osud ješitné komorné připomíná i obrázek na zdi znázorňující rozzlobeného svatého muže a dívku, která si pročesává své dlouhé kadeře.

Zvíkovský rarášek

Královský hrad Zvíkov z 12. století postavený na úzké ostrožně nad soutokem řek Vltavy a Otavy, kde se voda stříbřitě čeří, jako by čekala, že se vynoří vodní víla, disponuje strašidlem úplně jiného kalibru. O místním rarachovi slýchali v okolí už v roce 1597, kdy údajně děsil stavebníky věže zvané Markomanka a svými projevy vyhnal řemeslníky z budovy. Další oblíbenou lokací jeho nočních rejdů byla také korunní síň a hostinská místnost.

Duch hradu Zvíkova je uváděn v historické souvislosti s osobou Petra ze Švamberka, který v dětství prováděl obyvatelům panství uličnické kousky. Později za vlády však dosáhl hrad svého největšího významu a rozmachu. Malého Petra ze Švamberka představuje jako zvíkovského raráška také stejnojmenná hra Ladislava Stroupežnického, který se legendou inspiroval, stejně jako spisovatel František Kožík. Na místním dvoře se rovněž kdysi vyráběl alkoholický nápoj Zvíkovský rarášek, o jehož chuti panovalo pořekadlo „hořký jako život a sladký jako hřích“.

Místo kostlivce uplakánek (Kost)

Uprostřed půvabné krajiny Českého ráje najdete i pověstmi opředený hrad Kost.

Jeden z mýtů předznamenává existenci ducha, jehož kroky a vzdechy zní v temných nocích na dřevěných schodech hranolové věže, a střeží tak dodnes bezpečnost hradu. Začal s tím už v době, kdy sem dorazil Jan Žižka se svými vojsky a začal jej dobývat. Když se mu nedařilo prolomit obranu, zvolal prý rozhořčeně: „Kost patří psu!“ – a odtáhl od hradu dále. Historie ovšem praví, že Žižka kamenné sídlo při svém tažení prostě přehlédl.

Netradiční umístění v údolí totiž bylo po staletí strategickou výhodou hradu – nepřátelé jej vždy spatřili až na poslední chvíli. Jméno Kost, které získal v toku času, svědčí právě o jeho nedobytnosti. Středověké hrady neměly vždy vlastní název, ale bývaly spojovány především se jménem svých majitelů. Páni z Vartenberka, zakladatelé hradu, měli u českého dvora významné postavení, které dokládá i unikátnost tohoto majestátního kamenného sídla.

K památce patří i údolí Plakánek, které své jméno získalo podle nešťastné lásky dvořana z hradu Kosti a krásné dcery uhlíře. Ta povila nemanželské dítě a kvůli obavám z hanby svého synka po porodu zaživa pohřbila. Od té doby se prý za úplňku ozývá údolím dětský pláč. To malý chlapec s krví šlechtickou i plebejskou naříká za svou hříšnou matku. Úpění zmizí teprve tehdy, až jeho tělo objeví čistá lidská duše a řádně je pohřbí.

Felicitina studánka (Vranov)

Nedaleko vranovského zámku narazíte v lese na kapličce podobnou stavbu, kterou nechala vybudovat hraběnka Felicie Mniszková. V kapličce je studánka, které se podle hraběnčina jména začalo říkat Feliciina či Felicitina. Brzy se k ní začala tradovat i půvabná pohádka o víle Felicii. Skalní jeskyňka, z níž pramen vyvěrá, prý byla příbytkem dobré víly a místní voda měla léčivou moc. Víla se v dobách válečných starala o sirotky, a dávala také zámeckému pánovi laskavá doporučení.

Pokud se zařídil podle jejích pokynů, dařilo se všem na dvoře i v podhradí dobře. Když rytíř jednou varovnou věštbu neuposlechl, přišla jeho žena při předpovězené nehodě o život. Felicie se nad nebohou rodinou slitovala a nabídla šlechtici, že se bude o jeho děti starat. Přes den bude s nimi pobývat na hradě a v noci se vždy znovu vrátí do svých lesů. Pán ji ale nesmí následovat, nebo by ho stihlo nové neštěstí. Jedné májové noci se však rytíř jako očarovaný vydal do lesů, aby ji našel.

Konečně ji na jednom palouku objevil. Tančila zde spolu s jinými vílami v překrásném reji. Když ji však oslovil, rej rychle ustal a nymfy se rozutekly. Felicie se na rytíře smutně zadívala a oznámila mu, že už se nikdy neuvidí. Na hradě pak zavládl znovu smutek. Nejmladší z dcer, rovněž pojmenovaná Felicie, se pak v dospělosti sama stala „dobrou vílou“ – pomáhala všem potřebným a s velkou laskavostí o ně pečovala.