Nalezení cesty k moudrosti svého těla

| Autor: Portál | Rubrika: Zábava

Na univerzitě v Chicagu i jinde jsme v posledních letech se skupinou kolegů studovali některé otázky, které většina psychoterapeutů nerada vyslovuje nahlas. Proč se terapie nedaří častěji? Proč tak často vlastně nezmění lidský život? Co dělají pacienti a terapeuti v těch vzácných případech, kdy se terapie daří? Jak se stane, že většině úspěch unikne?

Vnitřní proces

Při pátrání po odpovědích jsme prostudovali spoustu forem terapie, od klasických přístupů až do současné doby. Analyzovali jsme opravdu tisíce magnetofonových záznamů terapeutických sezení. Nakonec jsme došli k několika závěrům a některé z nich se velmi lišily od toho, co jsme očekávali nejen my, ale i většina profesionálních terapeutů.

Především jsme zjistili, že úspěšný pacient – ten, který vykazuje skutečné, hmatatelné změny v psychologických testech i v životě – se dá v terapeutických nahrávkách poměrně snadno najít. Co dělají tito vzácní pacienti v hodinách terapie jinak než ostatní? Rozdílu si všimneme tak snadno, že když jsme si jej jednou definovali, mohli jsme jej vysvětlit nezkušeným mladým studentům a ti pak rovněž dokázali vytřídit úspěšné pacienty.
V čem ten zásadní rozdíl spočívá? Zjistili jsme, že nejde o terapeutovu techniku – rozdíly v terapeutických metodách znamenaly překvapivě velmi málo. Rozdíl není ani v tom, o čem pacienti hovoří, ale jak hovoří. A to je jen vnější znak – hlavní rozdíl spočívá v tom, co dělají úspěšní pacienti uvnitř sebe samých – ve svém nitru.

V této knize vám chci sdělit, co vlastně dělají a jak si můžete počínat i vy. Neboť tato zvláštní dovednost, tento vnitřní akt není užitečný jen v ordinaci psychoterapeuta, ale je to způsob, jak lze přistupovat k jakémukoli problému či situaci.
V dalších letech jsme této dovednosti naučili spoustu lidí mimo terapii. Teď, když se zdá, že se to může naučit kdokoli, bych chtěl, aby i tuto knihu mohl číst každý. Je určena odborníkům, ale nejen jim. Proto ji píšu jednoduše a vyhýbám se odborným termínům, příznačným pro mé filozofické a vědecké publikace.

Dovednost, kterou jsme pozorovali a definovali, se nemusí využívat jen při řešení problémů. Pro ty, kdo si ji osvojí, se stane vnitřním zdrojem, k němuž se mohou obrátit i několikrát denně. Používám jej i při psaní této knihy.
Dovednost, kterou vás chci naučit, se nazývá focusing. Umožní vám najít a změnit místo, kde jste se v životě zasekli, zarazili, uvízli a zpomalili. A umožní vám také, abyste se změnili, abyste se dokázali dostat v sobě hlouběji, pod svoje myšlenky a pocity.

Jeden z faktů, který nás při výzkumu nejvíce vyvedl z rovnováhy, spočíval v tom, že pacienti, kteří ve svém nitru prošli zásadní změnou, se dali vybrat podle prvních dvou terapeutických sezení. Zjistili jsme, že můžeme předvídat úspěch nebo neúspěch hned na začátku – stačí, když analyzujeme první rozhovory. Podle pečlivé statistické analýzy je pravděpodobnost náhodnosti takového výsledku menší než jedna ku tisíci.

Dnes se už umíme focusing naučit. Naše zjištění tedy neznamená, že se naučit nedá, ale přesto nás náš objev šokoval. Existují terapeuti a pacienti, kteří spolu rok nebo více velmi tvrdě pracovali. Byla v tom spousta lidské potřeby, naděje, odhodlání a peněz a my už dopředu víme, že neuspějí.
Toto zjištění znamená, že psychoterapie, tak jak se obvykle praktikuje, pacientům neukazuje, jak si vlastně při psychoterapii počínat. Pokud jaksi neumí hned od začátku přistupovat ke svému nitru zcela určitým způsobem, nedosáhnou větších změn bez ohledu na to, co budou dělat jejich terapeuti, ani jak vážně či jak dlouho se o to pokoušejí.

Toto zjištění zcela odporovalo mému očekávání i mému pevnému subjektivnímu přesvědčení. Myslel jsem si, že jsem prožíval postupné otevírání a rostoucí schopnost pacientů dostat se do kontaktu s vlastními pocity. Byl jsem si jist, že se pacienti v průběhu léčby učí dělat psychoterapii a že ji budou v její druhé polovině provozovat účinněji. Mnohokrát jsem zažil, že na počátku pacienti nedokázali vnímat své nitro, a pak jsem je díky své terapeutické dovednosti a jejich úsilí dovedl k úspěšnému vyřešení jejich problémů.
Výzkum je důležitý především proto, že vás může překvapit a říci vám, že vaše subjektivní přesvědčení je mylné. Pokud by výzkum vždycky zjistil to, co jsme očekávali, nemělo by asi příliš význam se do něj pouštět.
Když se nyní ohlížím, zjišťuji, že jsem přemýšlel jen o úspěšných pacientech, a nikoli o spoustě jiných, s nimiž jsem neuspěl. Nyní víme, jak můžeme i tyto lidi naučit zásadní dovednosti.

Výzkum jasně a opakovaně ukazuje, že úspěšní pacienti skutečně zlepšili právě tuto klíčovou dovednost, ale vyplývá z něj i fakt, že ji měli do určité míry hned na začátku. Ostatní – ti, kteří neuspěli – ji neměli vůbec a psychoterapie jako taková jim v tom nepomohla. V té době jsme ještě nevěděli, jak ji učit.
Většina terapeutů si tohoto zásadního vnitřního přístupu není vědoma a pacientům proto nemůže pomoci, aby se jej naučili. A tak jsem se ptal: Je vůbec možné jej učit?
Z vlastního terapeutického výcviku plynul můj první pocit, že se to naučit nedá. Byl jsem vycvičen v přesvědčení, že jen velmi naivní terapeut by se pokoušel pacientovi přímo říci, jak terapie funguje. Ten, kdo to nezažil, by přece těmto slovům nemohl rozumět. Věřilo se, že psychoterapie je umění, tajemství, a nikoli věda. Některé skupiny sice tvrdily, že vyvinuly přesné vědecké techniky, ale to byly pouze propagandistické výroky. Vševědoucí a zcela sebejistý psychoterapeut existuje jen ve filmech. Každá terapeutická škola má samozřejmě vlastní myšlenky a techniky, ale všichni vědí, že terapeuti jen zmateně přešlapují, když jejich techniky nefungují – a stává se to dost často. A proto žádný opravdový psychoterapeut nebude tvrdit, že dokáže přesně vyjádřit slovy, co způsobuje, že terapie funguje, a jak se dají vyvolat změny v lidském nitru. Věřilo se, že naučit jej to může jen samotná terapie.

Výzkum však ukázal, že terapie to nedokáže naučit lidi, kteří to už neumí předem. Šetření také velmi jasně ukázalo, o jaký zásadní vnitřní proces vlastně jde. Bylo tedy naivní si myslet, že se to dá naučit?
Navzdory svým pochybnostem jsem se rozhodl, že se o to pokusím. S pomocí řady lidí jsme postupně dali dohromady specifické pokyny, jak dělat to, co oni vzácní úspěšní pacienti jaksi už předem uměli. Zkoušeli jsme tyto pokyny na velkém počtu lidí, pak jsme je revidovali a po mnoho let je zkoušeli znovu. A tak máme nakonec k dispozici velmi specifické instrukce, které se dají velmi dobře učit. Výzkum prováděný na několika místech ukázal, že se lidé mohou tento vnitřní proces velmi efektivně naučit.
Lidé se jej teď mohou naučit mimo terapii, takže se jí mohou vyhnout. Z tohoto faktu vyplývá něco jako revoluce. Znamená to, že proces změny nemusí být v rukou terapeutů. Lidé mohou nový přístup používat i sami nebo s někým jiným než s terapeutem.

Vůči sobě i druhým samozřejmě nejsme „terapeuty“, „lékaři“ nebo „autoritami“, ale aspekt autority lékaře se ve skutečnosti do lidského procesu osobní změny prostě nehodí. Lidské problémy jsou svou podstatou takové, že jsme odpovědni jeden za druhého. Žádná autorita nemůže vyřešit naše problémy ani nám říci, jak máme žít. A tak já i ostatní učíme stále více a více lidí, aby si pomáhali sami a mezi sebou.

Tato kniha vám zprostředkuje zážitek a umožní vám poznat, kdy se s vámi děje skutečná změna a kdy ne. Změnu provází určitý fyzický pocit, který okamžitě poznáte, když jej zažijete. Nazýváme jej tělesný posun*. Když jej aspoň jednou lidé zažijí, neptají se už bezmocně celá léta, jestli se mění, nebo ne. Mohou to totiž posoudit sami. Lidé, kteří se focusing učí v nové skupině, někdy prožívají tělesný posun jako krok k vyřešení problému, o kterém řadu let diskutovali s terapeutem, aniž zažili nějakou změnu. Je to pro ně šok. Může několik minut tohoto postupu způsobit, že prožívám větší změnu, než jsem zažil ve své draze placené psychoterapii?

Lidé o terapeutovi stále smýšlí jako o autoritě. I když pacienti změnu necítí, myslí si, že „doktor“ určitě ví, co se děje. Pokud si „doktor“ myslí, že by k němu měli chodit, přijímají to jako nutnost. Myslí si, že „se něco musí dít“. Kdosi mi nedávno napsal: „Když jsem konfrontoval svého terapeuta, že se neděje žádná změna, myslel si, že je v pořádku, když budu mít placeného přítele po zbytek svého života. Nikdy jsem se tam nevrátil… ale do té doby uplynuly čtyři roky!“

Kdyby k oné svépomocné revoluci skutečně došlo a lidé se naučili, jak provádět prospěšné změny sami nebo za pomoci laiků, bude pak odborná psychoterapie zbytečná? Domnívám se, že pomoc odborníka bude vždy žádaná. Bude ale muset být lepší než to, co dovedou obyčejní lidé vycvičení ve specifických dovednostech. Lidé pak nepochybně poznají, zda se jim dostává pomoci, nebo ne.
Člověk musí vyzkoušet řadu terapeutů (několik sezení po sobě, ale nikoli let!), aby našel skutečnou pomoc. Tohle dokážete, když rozeznáte nepochybný tělesný zážitek malé změny ve svém nitru.
Můj přístup k terapii a některé přístupy mých kolegů se radikálně změnily poznáním, že se tento zásadní vnitřní proces dá naučit. Když za mnou lidé přicházejí se žádostí o pomoc, nenechávám je pouze mluvit a mluvit. Jejich pocity nerozebírám – a nikdy jsem to nedělal – jen intelektuálně. Nenechám je také vykřikovat stejné fráze a pracovat stále dokola na stejných věcech, jak se to stává v některých novějších terapiích. Spousta lidí se může dostat do kontaktu s pocity – ale co pak? Mají „pocity“ (pociťují je až do morku kosti); to je sice v pořádku, ale tyto pocity se nemění.

Když se dostanete do kontaktu se svými pocity, přichází na řadu focusing. Zaměřuje jiný druh vnitřní pozornosti k tomu, co zpočátku pociťujeme nejasně. Svůj cíl tak dostaneme do ohniska pozornosti a on se s pomocí specifických kroků fyzicky změní.
Jiným velkým objevem je, že proces skutečné změny je příjemný. Efektivní práce na vlastním problému není sebetrýzněním. Proces změny, který jsme objevili, je pro tělo přirozený a cítíme jej jako úlevu a oživení. Zásadní krok zasahuje pod obvykle bolestivá místa a vede k pociťování těla, které je zpočátku nejasné.

Z tohoto nového úhlu pohledu bychom mohli říci, že tradiční metody práce na sobě jsou většinou soustředěny na bolest. Lidé se pouští do svých bolestných emocí a znovu a znovu je opakují, aniž vědí, jak používat sílu a pozitivní nasměrování vlastního těla, které je zaměřeno na život. Jedna z hlavních nových zásad zní, že proces změny prožíváme příjemně. Je to, jako bychom vdechovali čerstvý vzduch poté, co jsme byli dlouho v zatuchlé místnosti. V okamžiku, kdy se necítíte dobře, se zastavíte a trochu se vrátíte.
Tuto ústřední dovednost není snadné vysvětlit. Spousta lidí to dovede až po určitém cvičení. Na druhé straně je to mnohem snazší než léta bojů se starými problémy, kdy možná lépe chápeme sami sebe, ale jinak se neměníme; možná se dostaneme do kontaktu s pocity, ale nejsme schopni s nimi pohnout, přesunout je a rozpustit.

I když jsem zprvu obtížně přijímal výsledek výzkumu, že terapie tyto účinky nemá, jeho závěry vám nemohou ublížit. Posunují vás kupředu. Pokud je terapie ve své dosavadní podobě neúčinná, pak ji musíme změnit.
Největší radost nám přináší poznání, že proces změny můžeme vnést přímo mezi lidi, a nikoli jen do terapie typu lékař–pacient, která někdy tolik stojí a tak málo dává. Nyní, když se můžeme onomu vnitřnímu procesu učit, můžeme jej naučit nejen pacienty v terapii, ale každého člověka. Zjistili jsme, že se mu lidé mohou učit ve škole, v církevních skupinách, v komunitních centrech a v mnoha jiných prostředích. Tento vnitřní proces může používat každý člověk. Můžeme také dát lidem konkrétní návod, jak si mohou vzájemně pomáhat.

Než začnu tento vnitřní proces vysvětlovat, chci vás o něco velmi vážně požádat. Odsuňte na chvíli stranou to, co víte o psychoterapii nebo vnitřních procesech. To, co vám chci ukázat, není ono známé „dostat se do kontaktu se svými pocity“. Není to ani klid bezobsažné meditace. Ať jste terapeut, pacient, nebo inteligentní laik, vnitřní proces, o kterém píši, pravděpodobně neznáte. Výbavu, kterou k němu potřebujete, má v sobě každá lidská bytost, ale většina lidí tento přístup nepoužívá. Někdo jej užije čas od času intuitivně, ale spíše jste nic takového záměrně nedělali a nikdy jste si nebyli vědomi možnosti, že existuje. V odborné literatuře se o něm začalo diskutovat teprve nedávno.

Někteří lidé si jej osvojí docela rychle, ale jiní potřebují několik týdnů nebo měsíců trpělivého vnitřního naslouchání a hledání.



Ukázka je z knihy:
Eugen T. Gendlin
Focusing

Focusing je terapeutický směr, který se rozvinul z dlouholeté výzkumné práce svého zakladatele na univerzitě v Chicagu. Je to technika terapie či sebeterapie, spočívající v rozpoznání a změně osobních problémů zakotvených v lidském těle. Jako postup focusing představuje několikastupňové prožívání změny – každý ze stupňů, je-li správně absolvován, přináší s sebou fyzické uvolnění a odbourání napětí. Vede k hlubší úrovni sebeuvědomění ve svém těle.
brož., 184 s., 249 Kč
ISBN 80-7178-793-0

Vydalo nakladatelství Portál.cz

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

1. 12. | 1 | Advent je tu! A Vánoce jsou tu od toho, abychom si je užily, takže no stres! Všechno nemusí být…

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

1. 12. | 1 | Chlap se vám buď líbí, nebo ne. A když nám zkříží cestu ten pravý, nevidíme napravo ani nalevo.…

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

30. 11. | Retro letí! Doba běží rychle dopředu a my si rádi připomínáme, co jsme tak milovali dřív a co nám…

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

30. 11. | Každý den děláme tisíce malých rozhodnutí, která ve výsledku formují celé naše osudy. Někteří…