Lada měla třicáté narozeniny. Manžel s dětmi jí koupili obří dort. Tříletý Vojta po vzoru nedávno shlédnuté grotesky do něho padl obličejem a roční Verunka radostně tleskala ručičkama o sebe i o dort. Růžová pěna se plazila po nedávno vymalované stěně pokoje. V noci obě děti bolela bříška a Lada víc jak půlku noci s nimi probděla. Druhý den nebyla schopná udělat pohyb rychlejší, než je sprint závodního hlemýždě v cílové rovince.
„Co bys chtěla k narozeninám? Jsou to vlastně kulatiny,“ ptala se jí s úsměvem odpoledne její matka.
„Víkend bez dětí,“ bez zaváhání odpověděla.
Matka pokrčila rameny a řekla, že ačkoliv plánovala s novým objevem strávit víkend, ráda Ladě její přání splní a ženicha odloží na jindy. Obě ratolesti převzala už v pátek odpoledne s příslibem, že je vrátí v neděli navečer. Prý jen tak docela neručí za to, že budou v nepoškozeném stavu. Vychovávat je prý bude podle svého. Ladě se to sice moc nelíbilo, ale když za nimi zavřela dveře, úlevou se jí až zatočila hlava. Vidina dvou volných dnů a dvou nocí, kdy bude moci spát tak dlouho, jak si jen bude přát!
„Mám pro tebe taky překvapení,“ mrkl na ni večer manžel, „ráno odjíždíme do Krumlova.“
Lada myslela, že se radostí zblázní. Užít Krumlova si vždycky přála. A to se jí teď splní. V klidu a bez Vojty a Verunky!
První noc bez dětí se pořád budila. Sotva oči zavřela, hned byla vzhůru. Jak to, že neslyší děti? Nestalo se jim nic? Polovinu noci strávila tím, že myslela na to, že děti nejsou doma a ona má spát jako dudek a o nic se nestarat. Ráno byla utahaná jako horník po šichtě. Vyrazili s mužem do Krumlova. Ubytovali se krásném hotelu a manžel se ze všech sil snažil, aby byla zase jednou víc manželkou než matkou. Víc princeznou než domácím spotřebičem. Víc milenkou, než kuchařkou. Lada těkala očima. Pořád jí něco scházelo. Bylo jí jen půl. Nebo spíš jen třetina.
„Půjdeme se projít, stavíme se v nějaké kavárničce,“ navrhoval manžel a ona souhlasila. Chodili městem, Lady pořád jen ta třetina. Snažila se, aby to manžel nepoznal. Maskovala to docela úspěšně. Docela dlouho. Totiž do té doby než se přistihla, že stojí na náměstí a drží úplně cizí kočárek.
V neděli její matka přivezla obě děti. Neporušené, celé, živé, zdravé, šťastné, jak si s babičkou užily. Vrhly se jí do náruče a Vojta překotně vyprávěl, co všechno s babičkou podnikli.
„Doufám, že jste si to taky pořádně užili,“ spíš konstatovala, než se ptala matka.
„Užili,“ přikývl manžel unaveně.
„Bylo to náročné, co?“ mrkala významně.
„To bylo tak náročné, že si to vůbec nedokážeš představit,“ vzdychl.
„Tomu rozumím,“ říkala, jako by prozrazovala státní tajemství.
Lada mlčela. Měla jiný názor. Stačilo tak málo a ona zjistila, že náročný ten život je. Když je bez dětí. Došlo jí, že jednou bude zase doba, kdy se bude moci dosyta vyspat a žádné dítě nebude patlat narozeninový dort po stěnách. Bude mít vycíděný byt a času na sebe spoustu. A asi se jí po tom všem, čeho má teď někdy až nad hlavu, bude stýskat.
Vaše
Eni
ČTĚTE TAKÉ:
Bučková ztloustla. Přibrala s Noidem šest kilo!
STAŇTE SE FANOUŠKEM DAMA.CZ NA FACEBOOKU