Moje panička je divná. Ona si totiž pamatuje na tojak sama do školky, byť pouhé dva týdny. Paní Habásková, která tam kůzlátka-děťátka krmila, totiž panniččině mamince po dvou týdnech doporučila, ať ji ze školky vezme domů a to nafurt, neboť tenkrát panička vážila tolik co podvyživený kokršpaněl a než se rozkoukala, dětí jí všechno sebraly a snědly. Paní Habásková tehdy řekla doslova: „Ančo, vem tu holku vodsuď, ty smradi jí všecko sežerou a eště se ti ztratí bez funusu.“
No a pak si taky pamatuje, jak chodily do školky její holky. Sháněla tenkrát totiž Kačence košík na pusu, protože nějakým záhadným způsobem holčička usoudila, že je pes a ten má za povinnost kousat. Maminky pokousaných dětí jančily a panička se omlouvala preventivně na potkání každé, kterou v sámošce potkala.
Přestože je pořád mladá a perspektivní, což si ale myslí jen ona, najednou je tu vnouče, které jde do školky. Paničce, kterou dítko oslovuje „Jago“, to hlava dočista nebere.
První den bylo nutno vnouče ze školky po obědě vyzvednout. V očekávání placíčího chlapečka, který se bude dožadovat máminy náruče a školku bude od té chvíle považovat za nepřátelské území, se do tohoto předškolního zařízení vypravila početná skupina, mající převahu nad vším a všemi. Tatínek, maminka, já, panička a dokonce i babička, která si pro tu nevšední příležitost vzala do ruky novou hůl. Sice je jí houby platná, protože babičku stejně vleče za sebou panička jako sáně, ale prý jí alespoň zbije paní učitelky, pokud milovaný vnouček nahlásí, že mu ubližovaly.
Pro každé dítě někdo šel. Tatínek, nebo maminka, nebo babička. Všichni navíc s úmyslem se paní učitelce představit, aby věděla, komu dítě příště vydat a nevysypala třeba blonďatou Jarušku do náruče rodiny Tóthů. Když jsme vešli na práh třídy, obrátilo se na nás několikero párů vystrašených dětských očí, které hledaly bezpečnou náruč svých rodičů. Jen jedno dítě lítalo po třídě, potřebovala právě všechny hračky a vzápětí se jalo učitelce vyznávat lásku.
„Stejně tě miluju….“
V rozpacích jsme přistoupili k paní učitelce a jali se představovat.
„Já jsem tatínek.“
„Těší mě,“ ona na to.
„Já jsem maminka.“
„Těší mě.“
„Já jsem babička.“
„Taky mě těší.“
„Haf!“ také jsem se představila, neboť jsem slušně vychovaná.
„Chi chi,“ usmála se.
„Já jsem prababička,“ poklepala babička holí.
Paní učitelka nezklamala a pravila: „Kam až sahají Hujerovi?“
Kolektivně jsme ocenili její smysl pro humor a bylo nám hned jasné, že ten náš "zamilovaný kousek" je v dobrých rukách.
Vaše
Eni