„Prý jen mami, měla jsem nehodu! – právě tak to řekla,“ stěžovala si Laura Pascalová své spolucestující Karen Taratové. Mluvila k ní, ale očima ze svého automobilu nepřetržitě sledovala vozovku, protože projížděly nočními ulicemi. Byla jedna hodina po půlnoci. „Když mi pak povídala, že se jí nic nestalo, vůbec jsem ji už nevnímala,“ pokračovala Laura. „Pochopila jsem to, až když to opakovala potřetí. Myslela bych si, že ji napadne začít půlnoční telefonát třeba slovy jsem v pořádku..., a pak teprve vyklopit to všechno ostatní. No, jen se na mě podívej! Pořád se ještě třesu!“
„Nechceš, abych řídila místo tebe?“ zeptala se Karen.
Laura zavrtěla hlavou.
Karen se chvíli jen tak dívala ven z auta bočním okénkem a pak řekla: „Alespoň ti zavolala. Kdybys za mnou nepřišla, já sama bych se všechno dozvěděla nejdříve z telefonátu policie. Jen si to představ, jak policista spustil: Paní Taratová, vaše dcera měla nehodu. A vezmi jed, že i když jsi mi už předtím pověděla, že nikdo nebyl zraněn, sevřel se mi žaludek, když jsem toho policistu poslouchala.“
Obě ženy se odmlčely a přemýšlely o nehodě a také o svých vztazích s dospívajícími dcerami. Lauru Pascalovou svíralo napětí a úzkost. Oběma rukama držela pevně volant a snažila se soustředit na prostor osvětlený reflektory vozu. Karen Taratová byla stejně rozrušená, měla však uzavřenější povahu a pohyby jejího těla tolik neprozrazovaly o pocitech a myšlenkách.
Laura jako první prolomila ticho. „Z auta je podle všeho vrak,“ řekla. Bylo to poprvé, kdy se jedna z žen zmínila o automobilu, kterým jejich dcery jely. Lauřina nechuť zabývat se podrobnostmi vyplývala více z vlastního strachu než z obav, aby nerozrušila Karen. Po chvíli dodala: „Když prorazily svodidla, dvakrát se převrátily. Musely jet asi hodně rychle. Bohudíky, že se aspoň předtím připoutaly bezpečnostními pásy.“
„Byla s nimi ta holka od Maleskiových? Jely v autě jejích rodičů, co?“ Karen to řekla, aniž by odtrhla pohled od okénka na své straně. „Uvědomuji si až teď, kvůli téhle bouračce, že jsem tomu děvčeti nikdy úplně nevěřila.“
Laura pokývla hlavou. „Vyrazit na zábavu do Milldown byl její nápad, ale nebuďme nespravedlivé, Karen. Nemyslím si, že by naše slečny musela dvakrát pobízet. Však víš...“ Jen na sekundu přestala sledovat silnici před sebou a pohlédla na spolucestující. Nebyla si jistá, zda má dál rozvádět své úvahy. Byly s Karen sousedky, nikoli skutečné přítelkyně, ale úlety jejich dcer je již několikrát v minulosti svedly dohromady.
„Ať dělám co dělám,“ pokračovala dál, „nechápu, jakým způsobem ty naše holky vlastně žijí. Vezmi si třeba naši Alici. Je jí sedmnáct a představ si, po maturitním večírku minulý měsíc to bylo poprvé, kdy měla opravdové rande. Poprvé u nás nějaký kluk skutečně zaklepal na dveře, přišel si pro ni a pak ji přivedl zase zpátky domů.“
Znovu se rozhostilo ticho. Karen, stále hledící ven ze svého okénka, po chvíli pronesla: „Poznávají, co je svoboda.“ Na moment se odmlčela. „Tak vypadá počáteční etapa osamostatňování. První věc, kterou člověk podnikne, když začne získávat volnost, je to, že dělá totéž co jeho dosavadní utiskovatel.“
Laura se znovu podívala na svou sousedku, tentokrát ji její poznámka velice zaujala. Najednou uviděla úplně jinou Karen, než znala dříve.
Karen pokračovala: „A protože se kluci shromažďují do part, dělají to i dívky. Podle toho, co jsi mi říkala, to bude pravděpodobně i příčina havárie našich dcer. Alice s Carou a s nimi ještě Jenine a ... kdo byla ta čtvrtá? To děvče Lottenových z vedlejší ulice? Hádka s partou kluků na parkovišti by nikdy neskončila nehodou, kdyby všichni nejednali jako členové party. Zatímco jednotlivec couvne a odejde pryč, pustí se parta do boje. Jenom si to představ! Když kluci holkám řeknou, aby zmizely z taneční zábavy...“
Před oběma ženami se na horizontu objevila světla Milldownu. Laura ubrala plyn, aby dodržela maximální povolenou rychlost.
„Jenže Alice mi říkala, že odcházely v klidu,“ zdůraznila. „Byly na cestě domů do Portervillu, když za sebou spatřily blížící se světla, a už zdálky poznaly auto těch kluků. Možná to pak byla spontánní reakce Cary. Kdo to dokáže v jejím věku posoudit? Zrychlila, aby jim ujely, a... zbytek už znáš.“
Karen se tentokrát nejen otočila od okénka, ale dokonce se obrátila celým tělem k Lauře. „A ty jsi téhle historce své dcery uvěřila?“ zeptala se.
Čemu Karen Taratová na příběhu Alice nevěřila?
Ukázka z knihy: Detektivní příběhy s otevřeným koncem
Čtyřicet případů k řešení pro mládež od dvanácti let a dospělé
Krátké detektivky s otevřeným koncem nabízí první díl z nové série knih úspěšného autora záhadných příběhů, které čtenářům umožňují prověřit si své schopnosti logického myšlení, postřeh, kombinační schopnosti, představivost a mnohé další znalosti potřebné k usvědčování vrahů, zlodějů a podvodníků. Nakonec může čtenář porovnat svoje řešení s řešením autorovým, které je uvedeno na konci knihy.
Vydalo nakladatelství Portál
Cena: 179,- Kč
Soutěžte o knihu