Povídala Kačenka, že její malý Kubík touží po křečkovi. Už prý slyšela hrůzostrašné příhody o tom, co takové maličké a roztomilé zvířátko komu vyvedlo, ale nějak se jí prý nechce uvěřit, že taková malilinkatá úžasná myšička by opravdu dokázala provádět takové hrozné věci. Sežrat podšívku z kabelky, ohlodat kabel, udělat díru do zadní stěny prádelníku…. Panička mě pohladila po kebulce a vševědoucně se usmála. Ona totiž o křečcích ví své.
Dostala kdysi rovnou dva, jako svatební dar. Nejlepší svatební dar, jak se smíchem říká, jaký mohla dostat. Nějak jí dodnes není jasné, kdo jich měl už dost a s radostí je předal dál. Do svatby zbýval už jen jeden den, nebo spíš noc. Zbývalo ještě všechno zkontrolovat a nakonec se potěšit tou bílou nádherou, co už týden visela v šatníku, připravená na svatební den.
Jak tak k němu panička zamířila, cosi ji uhodilo do očí. A to něco bylo prázdné terárko, kde předčasný svatební dar, dva křečci Hynek a Vilém, bydleli. Polil ji studený pot. Slyšela mnohé o tom, co tito mini hlodavci dokáží. Proto pozor, změna programu! Začíná akce hledání křečků.
Namísto kochání šatičkami a botičkami nastal doslova hon na křečky. S nastávajícím chotěm v tu dobu bydleli už skoro rok spolu, takže když vylezl z vany, nepadl do postele, jak si přál, nýbrž na kolena, stejně jako panička a prohledávali byt kousek po kousku.
Uprchlíky bylo třeba najít, neboť co by si pomyslelo příbuzenstvo, kdyby spatřilo kupříkladu ohlodaný koberec nebo křečka rozvalujícího se v křesle? A tak odšoupali nábytek, který se odšoupat dal, rozebrali bytovou stěnu, odpojili televizi….
No, objevili je. Po třech hodinách. Krčili se v paniččině parádní bílé svatební botičce-lodičce, jemnou kůžičku uvnitř boty zlikvikovali už dočista a nepohrdli ani ozdobou na vnější části boty. A jako zákusek si dali kus podpatku. Nenažranci. Oni si nemohli pochutnat třeba na vytahaném župánku, domácích gatích nebo třeba na té pitomé nazeleno obarvené podprsence. Ne. Hynek i Vilém měli vytříbenou chuť.
Když je držela panička v rukou s očima plnýma slz, nebyla daleka toho je vzteky rozmačkat. Jenže jak tak na ně hleděla, viděla najednou jen ta jejich bezelstná očka, kterýma ji pozorovali. Ti neřádi vůbec netušili, co právě provedli. Samozřejmě, že se poprava nekonala. Ráno panička zamaskovala kruhy pod očima a na radnici vyrazila ve vypůjčených botách, o číslo větších.
Jenže – nemá ona mít nevěsta něco vypůjčeného? Pro štěstí? Jak znám paničku, určitě by na to ani nevzdychla. Takže Hynek a Vilém to vyřešili vlastně za ni. Nicméně když ukončili svou zemskou pouť v požehnaném křeččím věku, přeci jen si pro jistotu panička už nikdy žádného křečka nepořídila. I když mně by se určitě takový křeček moc líbil. Konečně by bylo nějaké stvoření menší než já. Nezbývá mi než doufat, že paniččino vyprávění Kačenku neodradilo a já se u nich budu moct vytahovat, jak veliký jsem pes.
Vaše
Eni