„Kde je Máša?“ slyším volat Heřmana. Přemítám, jestli v jeho hlase převažuje obava, že jsem odešla, či úleva.
„Sedí na záchodě! Už asi půl hodiny!“ křičí Adéla.
Trošku hlasitěji, Adélko, brblám si, nájemníci v přízemí tě asi neslyšeli.
„Mášo, jsi tam?“ ověřuje si informaci Heřman lehkým poklepem na dveře.
„Jó…“ úpím a nejraději bych se spláchla.
Cesta do pekel
„A to má být jako všechno?“ vyzvídá Vendula, její osmiletá dvojčata se kolem nás plíží v oblečcích Spidermana a stříkají po sobě svojí oblíbenou vůní Fazolový prd.
„Okamžitě zmizte nebo vám ty kostýmy pobliju!“ křikne na ně a plynule naváže, „A když jsi konečně vylezla z toho hajzlíku, tak se dělo co?“
„Větralo se… Fazolový prd je proti odéru, který jsem jim v předsíni rozšířila já, ubohé nic…“
U dvojčat vyřčená věta vzbudila okamžitý respekt. Kluci ztichli a se zájmem zvedli hlavy: „Teto, teto… ty máš novýho Smraďocha? Že nám ho taky seženeš?! Prosím!“
„To bych se k vám, milí hoši, musela nastěhovat,“ povídám a Vendula se řehtá: „Vidíš, moje děti by tě jinak ocenily!“
„Ty máš skvělý děti,“ povzdechla jsem si a v tom okamžiku mi takřka ulétla hlava. Následovala vodní sprška a posléze ještě vodopád Venduliných nadávek.
„Dám ti mokrej hadr na čelo…“ obrátila se ke mně soucitně, když vybublala.
„Ne, díky. Já už mokrá jsem…“
„Třeba teď Heřmanovy děti uvidíš v lepším světle,“ snaží se najít na předchozím útoku cosi pozitivního. „Určitě po tobě nestřílely, ani nestříkaly vodním dělem. A to buď ráda, že pavučiny došly… Za náplně do pavučinometu teď kluci utrácejí celý kapesný. Ještě že voda je skoro zadarmo…“
„Nemusíš přede mnou klečet, já už jim odpustila…“ povídám velkoryse.
„Hledám projektil…“ ucedí Vendula. „Jeden kus zhruba padesát kaček! Dnešní děti už proti sobě neválčí šiškama a nestřílejí prakem. Mají lepší výbavu než celá slavná Československá lidová armáda!“
„Jo, všimla jsem si náročnosti nové generace,“ ušklíbám se. „Já na základce ještě v osmičce tančila štěstím nad papundeklových domkem pro panenky a milá Adélka mi poradila, abych se s barbínou, co jsem jí přinesla, nechala od táty vyfotit, ona že by dala přednost mp3 přehrávači.“
„Trochu drzá, ne?“
„Příšerně drzá! A taky podezřívavá. Když jsem vařila kafe, tak mě sledovala pozorně jak přehlídku současných módních trendů. Její verdikt zněl, že se v tátově kuchyni nějak moc vyznám…A to jsem cukr hledala v myčce!“
„Vždyť tam bydlíš!“
„Ale na víkendy, kdy mají přijít děti, chodím k našim. A mám přikázáno zahlazovat za sebou všechny stopy. Jsem v tom tak dobrá, že nabídku zvláštního oddělení FBI očekávám každým dnem.“
„Předstírat něco dětem, to je cesta do pekel…“ dí Vendula zkušeně. „To se člověku vždycky vymstí…“
„Jen aby se to vymstilo pravému viníkovi…“ povzdechnu si. „Hraju nepoctivou hru z donucení. Já jsem pro férovku všemi deseti, znáš mě. Ale Heřman si myslí, že jeho děti jsou vybaveny nervovou soustavou křehčí než míšeňský porcelán, takže mě nutí inscenovat tyhle habaďúry… A až se to provalí, kdo to odskáče? Samozřejmě že já!“
„Neboj, na něho se taky dostane,“ uklidňuje mě Vendula. „Tvůj tatínek ho vynese v zubech.“
Dobře míněná slova útěchy na mě mají zcela opačný vliv: „Nestraš! Každýho chlapa mi vždycky tak příšerně pohanil, že jsem si nakonec pro jistotu našla stejnej typ, jako je on sám…“
„No, bohužel i stejnej ročník…“
„Nepřeháněj! Tátovi už bylo padesát!“ vyhrknu a pak si poprvé uvědomím, že Heřmanovi bude za necelé dva roky.
Posmutním z představy, že by mi jednou mohl umřít.
„Netruchli…“ mylně si moji skleslost vykládá Vendula. „Aspoň máš jistotu, že si tě nebere z mladické nerozvážnosti...“
Ukázka je z knihy "Otcomilky" od Simony Monyové.
Další informace najdete na
www.monyova.cz