Našla jsem! Našla, a úplně sama! Co na tom, že panička na to říkala fuj, když ty, co našla ona, byly tak nudně hnědý a ta moje byla červeňoučká jak třešínka!
Moje panička aby houbu našla, musela by prý kloboučkem cinkat. Když jsem našla já tu krasavu červenou, hned jsem měla jasno, proč tomu tak je. Kdyby hledala podle barvy a ne podle toho, jestli houbu doma může nacpat do břicha, měla by z houbaření hnedka jinou radost!
Ale letos je všechno nějak jinak. Někde je moc vody, jinde moc komárů, to jedno je neštěstí a druhé nepříjemnost. Ale taky je moc hub. Což je fajn. Takže když jsme zastavili u lesa, kde si panička cestou na zámek potřebovala nutně odskočit, najednou zaječela. Páníček vyskočil z auta jako když ho střelí v odhodlání bránit paničku před zdivočelým prasetem/úchylkem/vlkem/klíštětem jak pralinka. Ale houby, ani prase/úchyl/vlk/klíště jak pralinka to nebylo. Houby. Že už jsem to říkala? No jo, ale nejsou houby jako houby! Na paničku z trávy civěl hřib. Možná, že kdyby tím lesem nechodila, ale plazila se, bylo by dopřáno nacházet plody lesa i jí. Však si taky chválila, že je holčička, protože kdyby byla kluk, který u svojí tělesné potřeby stojí, jistě by houbu neobjevila.
Bylo jasno, rostou. Protože jak páníček chvátal zachránit paničku, poskakoval jak ruskej kozák. Houba vpravo, vlevo, dvě před ním, hnedka další u nohy. Dostala jsem vodítko a z původně kratičké odlehčovací zastávky se staly žně. Jsem chytrej pejsek. Jak ale mám dát vědět paničce, chvátající od jednoho sametového kloboučku ke druhému, že se daří i mně? A tak stojím, zapřené tlapky do rašeliny a snad bych se nechala i uškrtit. Houba je větší než já, ale tak krásnou ještě nemáme. Panička řekla: „Fuj!“
Ale já jsem rozhodnutá svůj objev chránit. Ne, bez houby já neodejdu. Panička mě lákala, chtěla použít lest. Podala mi mrňavou hnědavou houbičku, vespod byla žlutá jako kuřátko. A tu prej jsi vyčenichala ty, Eni, kdybys šla jinudy, nikdy bych ji nenašla. Na!Chňapla jsem po houbě, ale stojím dál. Paničce konečně došlo, že to mi nemůže udělat a tak naložila k těm všem hříbkům a babkám do zauzlované mikiny i tu krásnou červenou. Páníček to pak všechno skládal do auta a kouká na hříbečka, do něhož jsem rafla. A najednou se rozsvítí a praví: „A já jsem zrovna rozluštil lesní záhadu. Vždycky, když najdeme takhle ohlodané houbičky, myslíme si, že to je od veverek. A kdepak, jak vidno, na houby chodí i čivavy.“
Doma tu červenou vystavili, z hnědých udělali smaženici. Jak mám ale vědět, že zrovna ty jejich nejsou jedovaté? Některé houby se prý tváří jako jedlé a jsou jedlé jen jednou. Tak jsem si radši dala granulky. Tu krasavu červenou jsem vám chtěla vyfotit, ale než jsem to stihla, tak ji někam zašantročili. Tak tedy příště. Panička řekla, že teď, když už má na to grif, budeme na houby chodit častěji.
Krásné léto!
Vaše Ennie
ČTĚTE TAKÉ:
Alice Bendová: Manžel ocenil její sexuální scénu!
STAŇTE SE FANOUŠKEM DAMA.CZ NA FACEBOOKU