NIKDO NEMUSÍ MÍT MÁLO ČASU. Kde ho vzít hned teď?

| Autor: Barbora Šťastná | Rubrika: Zábava

Většina z nás žije v přesvědčení, že času je málo. Pokud chceme mít zajímavou práci, věnovat se své rodině a ještě mít nějaké vlastní zájmy, nevyhnutelně musíme žít v permanentním spěchu. Odborníci ale tvrdí, že času máme dost. Kam se nám tedy ztrácí?

NIKDO NEMUSÍ MÍT MÁLO ČASU. Kde ho vzít hned teď?

Kdy jste naposled měla volný čas jen pro sebe?“ Tuto otázku nedávno položili sociologové v rámci výzkumu pracujícím matkám ve Spojených státech. Odpovědi, které shromáždili, jsou poněkud šokující. „Právě dnes,“ odpovědělo devět procent žen. Osm procent odpovědělo „včera“, 19 procent „minulý týden“, 13 procent „minulý měsíc“. A celých 51 procent žen zaškrtlo odpověď „už se ani nepamatuji“. Jsem přesvědčená, že u nás by takový výzkum dopadl velmi podobně.

Děsivé, že? Více než polovina žen vede tak hektický život, že už si ani nedokážou vzpomenout, kdy měly naposledy volnou chvíli. Až na to, že to téměř určitě není pravda. Přesněji řečeno, je to pravda, ale ne celá. Nemyslím si, že ty uštvané pracující ženy úmyslně lžou. Jde jen o to, že část jejich času tajuplně mizí v černých dírách všedního dne.

Já sama takové díry moc dobře znám. Tak například večer, když jdou děti spát. Posadím se k počítači s úmyslem ještě asi tak hodinu pracovat a potom jít spát. Ale jsem příliš unavená. Oči mi sklouzávají k puštěné televizi. A tak místo práce tupě zírám na seriál, až nakonec usnu na gauči. Probudím se po půlnoci celá rozlámaná a další půlhodinu mi trvá, než se přiměju vstát a jít si vyčistit zuby. Ráno vstávám nevyspalá a druhý den večer se kolečko opakuje…

Když si přiznám, že ta promarněná hodina a půl před televizí byl můj „volný čas jen pro sebe“, je mi do breku. A taky se stydím.

SPĚCHAT JE „IN“ Ekonomové po druhé světové válce věřili, že díky stoupající produktivitě práce budeme na počátku nového tisíciletí pracovat jen 15–20 hodin týdně šest měsíců v roce a do důchodu chodit po čtyřicítce. Opak je pravdou. Prací trávíme víc času než kdy dřív, prosákla i do našeho volného času, hranice mezi prací a soukromím se rozmlžily.

Produktivita sice stoupla, stouply ale také životní náklady. A hlavně, přepracovanost se stala součástí životního stylu. „Nestíhám,“ říkáme každému na potkání. Na otázku „jak se máš“ odpovídáme: „To víš, pracovně.“ Antropoložka Ann Burnett studovala osobní korespondenci stovek lidí od 60. let až do současnosti a sledovala, jak se postupně měnil jejich používaný slovník. V průběhu let podle ní obrovsky vzrostlo používání uspěchaných výrazů jako „hektický“, „bleskově“, „šílený“, „nestihnout“ nebo „moc rychle“. „Lidé soutěží v tom, jak toho mají moc. Dávají tím najevo své postavení. Když máte moc práce, jste důležitá osoba. Navenek to vypadá, že vedete naplněný a zajímavý život.“ Ve skutečnosti je to ale trochu jinak. Ekonomové používají termín „časová chudoba“.

Když trpíte nedostatkem času, začnete se chovat podobně jako člověk, který trpí nedostatkem peněz a sáhne po nevýhodné půjčce s vysokým úrokem. Půjčí si pár tisícovek na dovolenou, ale už za dva měsíce toho bude litovat. S časovými půjčkami je to podobné. Řešíte jen to nejnutnější, jen to, co nejvíc hoří, neuvažujete v dlouhodobém horizontu. Jednatřicátého března večer si najdete čas vystát frontu na poště na odeslání daňového přiznání na poslední chvíli, ale nikdy si nenajdete čas zajít si na výstavu, která trvá celé tři měsíce.

Většina z nás dospěla k přesvědčení, že to jinak nejde: pokud jste dospělí, máte dobrou práci, rodinu a děti, k tomu chcete dobře vypadat, chodit cvičit a občas také chcete zajít do kina nebo se vidět s přáteli, nelze to všechno stihnout jinak než za cenu hrozivého životního tempa a každodenního vyčerpání. Myslíme si, že takhle to prostě má být. Že se v pracovním týdnu nikdy dostatečně nevyspíme, to už se rozumí samo sebou. Pohoda a dostatek času jsou jenom pro nezaměstnané, staré lidi nebo alternativní podivíny, kteří si někde na opuštěné farmě pěstují bio kedlubny.

Šokující zpráva je, že to tak být nemusí. Všichni můžeme mít dost času. Vlastně ne, už teď ho máme. Jenom o tom nevíme.

HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU

„Průměrná pracující žena má třicet hodin volného času týdně,“ tvrdí sociolog John Robinson. Neuvěřitelné, že? Profesor sociologie, který je na své fakultě na univerzitě v Marylandu známý pod přezdívkou Otec Čas, věnoval třicet let sbírání a studiu diářů obyčejných lidí. A dospěl k přesvědčení, že přepracovanost je spíše stav mysli než reálná situace. Pokud pracujeme méně, než si myslíme, jak je možné, že jsem si už kolik měsíců nenašla čas třeba na to, abych si nalakovala nehty? Přečetla román? Jak to, že se svými dětmi obvykle stihnu prohodit jen pár obligátních vět: „Co bylo ve škole?“ „Už jsi cvičila na piano?“

Jeden z důvodů, proč nám čas „mizí“, je fakt, že vzhledem k současnému životnímu stylu máme málokdy možnost se souvisle a soustředěně delší dobu věnovat jedné jediné věci. I doma se díváme do pracovní e-mailové schránky, v práci zase prokrastinujeme brouzdáním po sociálních sítích. Publicistka Brigit Schulte, autorka knihy Overwhelmed, používá výraz „časové konfety“ – krátké chvilky, do nichž se drolí naše prožívání. „Se smutkem jsem si uvědomila, že můj čas je rozdrobený do maličkých kousků, poletuje od jedné věci k druhé, nikdy pořádně nedokončím jedno, abych pokročila k druhému, pořád se dívám dopředu na to, co mě čeká, a nejsem duchem tam, kde právě jsem… Většina z nás žije v neustálém stavu úzkosti a plánování, které vám brání být v přítomném okamžiku.“

A to je možná klíčová odpověď na to, kam mizí těch údajných třicet hodin volného času týdně. Jeho největšími žrouty nejsou malá potěšení, která nám přinášejí radost – svařené víno na farmářském trhu, ranní běh po parku nebo telefonát s kamarádkou – ale spíš nutkavé aktivity, které si vlastně ani naplno neuvědomujeme a naše mysl při nich jede na autopilota. Jako například kontrolování e-mailové schránky.

LAURA VANDERKAM

Američanka Laura Vanderkam je autorkou knihy s názvem 168 Hours (168 hodin). Ta číslovka vyjadřuje počet hodin v týdnu (24 x 7), které máme všichni k dispozici. Jen někteří z nás s nimi umějí lépe nakládat. Ve své knize uvádí jako příklad Theresu Daytner, majitelku úspěšné stavební firmy, která je zároveň matkou šesti dětí, hodně čte, spí osm hodin denně a uprostřed pracovního dne si klidně vyšlápne na túru do přírody.

Nám ostatním, kteří nevládneme schopností dokonalé organizace času, doporučuje několik týdnů si přesně zapisovat, co se svým časem děláme. Nejlépe každých pár minut. Po určité době tak snadno odhalíme vzorce, podle kterých se chováme, i černé díry, ve kterých se náš čas ztrácí.

Drobné triky na ušetření času, jako například rychlejší vyprazdňování myčky na nádobí nebo oběd v kanceláři u počítače, podle ní nic nevyřeší. Místo toho navrhuje: „Nejdříve si řekněte, jaký život chcete mít, a čas se pro něj najde sám. Místo šetření kousku času se zeptejte sami sebe, na co ten čas chcete ušetřit. Udělejte si seznam věcí, které chcete ve svém životě dělat. Tím, že rychleji vyprázdníte myčku, jich nedosáhnete.“

Víc plánovat bychom podle ní měli i ve svém volném čase. Důvod? Když si volný čas nenaplánujeme, sám se zaplní. Něčím. Nejpravděpodobněji zíráním na televizi a jinými bezmyšlenkovými aktivitami. Pokud fantazírujeme o něčem, co bychom rádi dělali, ale údajně na to nemáme čas – třeba o procházkách v parku, malování akvarelů, návštěvě u nemocné kamarádky nebo sáňkování s dětmi –, Laura Vanderkam na tento problém nabízí hořkou, ale účinnou pilulku. „Místo,nemám na to čas‘ si zkuste říct:,Není to pro mě důležité.‘ Řekněte to nahlas.

Poslouchejte, jak to zní, a pozorujte, jaký z toho máte pocit.“ Tak schválně, jen si to zkuste: „Není pro mě důležité chodit na procházky do parku.“ „Není pro mě důležité navštívit nemocnou kamarádku.“ „Není pro mě důležité sáňkovat se svými dětmi.“

Ano, zní to příšerně. Ale možná právě to vás vyburcuje, abyste se svým časem začali zacházet jinak. ROMÁN ZA 30 DNÍ Ve Spojených státech se každý rok v listopadu několik tisíc lidí účastní soutěže, jejímž cílem je za 30 dní napsat román o rozsahu 50 tisíc slov (asi 180 stránek). Samozřejmě, z takového projektu jen zřídka vzejde skutečně zajímavé literární dílo. Je ale dobrým příkladem, že i v krátkém čase se dá uskutečnit něco velkého, co většina lidí odkládá na dobu „až budu mít víc času“.

Grant Faulkner, jeden z pořadatelů soutěže, se jí sám zúčastnil šestkrát. „Zjistil jsem, že abych stihl za 30 dní napsat 180 stran, musím pracovat každý den dvě hodiny,“ vysvětluje. „Inspirovala mě Toni Morrison, dnes držitelka Nobelovy ceny za literaturu.

Svůj první román Velmi modré oči napsala jako svobodná matka dvou dětí, která měla na psaní každý den jen pár minut před spaním,“ říká a pokračuje: „Kdybych si řekl, že budu psát, jen když budu mít dvě hodiny času v tiché pracovně, nenapsal bych nikdy nic. Ale psal jsem třeba čtvrt hodiny po probuzení nebo deset minut, když jsem na někoho čekal v autě na parkovišti.“

Ano, během deseti minut můžete napsat kousek svého románu. Ale většina lidí si jenom kontroluje e-maily.

Článek vyšel v časopise Moje Psychologie

Komentáře

Komentářů celkem: 1
A co potom takové čtení článků na Dama.cz :-)) Herulinka 27. 1. 2016 | 11:22

Další články z rubriky

47 žen se svléklo pro charitu. Vydělaly statisíce

47 žen se svléklo pro charitu. Vydělaly statisíce

Dnes | Vystavit svoje tělo čočce fotoaparátu, zvlášť když nejste modelka a není vám sedmnáct, stojí dost…

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

1. 12. | 1 | Chlap se vám buď líbí, nebo ne. A když nám zkříží cestu ten pravý, nevidíme napravo ani nalevo.…

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

1. 12. | 1 | Advent je tu! A Vánoce jsou tu od toho, abychom si je užily, takže no stres! Všechno nemusí být…

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

30. 11. | Retro letí! Doba běží rychle dopředu a my si rádi připomínáme, co jsme tak milovali dřív a co nám…