O dospělosti, stýskání si a dítěti v nás

| Autor: Tereza Hájková | Rubrika: Zábava

Padla na mne chandra. Jak deka slizu mne zavalila a já se jí bezbřeze poddala. Seděla jsem ve smrákajícím se obýváku, prázdný byt, venku fujavice, hodina podvečerní a nálada sebevražedná. Taky to znáte?

O dospělosti, stýskání si a dítěti v nás


Padla na mne chandra. Jak deka slizu mne zavalila a já se jí bezbřeze
poddala. Seděla jsem ve smrákajícím se obýváku, prázdný byt, venku fujavice, hodina podvečerní
a nálada sebevražedná. Taky to znáte? Kdy je všechno ošklivé, vám je podpsovsky a
kdybyste se nestyděli, tak byste snad i brečeli smutkem. Chvíle, kdy je člověku tolik líto,
že už není malá holka nebo kluk, že už nejde přiběhnout k mámě a jen se tak pro nic za nic
přitulit, nechat se hladit a konejšit. A vzpomenete si i na čas, kdy vás někdo milý opustil.
Babička, děda, rodiče. 

Každý máme někde v sobě utajené dítě, touhu být zbaven alespoň
na chvíli, jen na teď, odpovědnosti za svou dospělost, mít možnost přijít pro pomoc k někomu
velkému.Bohužel, do stejné vody už po druhé nevkročíš. Je to jakýsi
trest za věčnou lidskou nespokojenost s daným stavem. Manželé chtějí být svobodní, svobodní touží
po oddacím listu, tmavovlásky po blond vlasech, děti po dospělosti, dospělí po
nezodpovědnosti. Každý

chce něco jiného než má.

Všem jednou nastane doba, kdy už nejde se vším chodit pro radu. Ne, že by
nebylo ke komu, ale prostě už se to nehodí. Najednou to jsme my, od koho se požaduje
nejlepší řešení, kdo má právo veta, kdo rozhoduje nejen o sobě, ale i o jiných.

Ve většině z nás však má své zabydlené místečko i ono dítě. Proto se
někde v nejtajnějším šuplíku ukrývá malý umolousaný plyšák, pamatující první narozeniny,
panenky z dětství, oprýskaní angličáci i další relikvie, které svému majiteli připomenou zážitky
z nejrannějšího dětství.

Vzpomínám na jednoho svého dědu, kterého jsem znala jen jako malá holčička.
Zemřel v mých pěti letech. Viděla jsem ho jen párkrát, ale byly to chvíle
nezapomenutelné. Měl dřevěnou škatuli, ve které ukrýval pro mne nevídané a
děsuplné věci.
Skleněné oko, které si přivezl z první světové války (bylo jeho kamaráda, který mu zemřel v náručí),
asi dvoje falešné zuby, hrst drobných mincí ze všech koutů světa, zahnutou dýku,
kterou prý vzal z

prsou jednomu mrtvému Turkovi, zapalovače z patron, kus sopečné lávy a další
věci, které si už nepamatuji. O každé z nich mi povídal nějakou hororovou příhodu. Dědečka
jsem se strašlivě bála a v noci jsem po návštěvě křičela ze spaní, takže
maminka už tam se mnou nechtěla jít. Ale znáte to, já právě po ničem jiném tolik netoužila? Zážitek
to byl hluboký, protože si stále ještě pamatuji, jak seděl na posteli, na kolenou své
relikvie, půjčoval mi ty hrůzy do rukou, a já poslouchám a zírám? Cestou domů jsem se maminky držela
jak klíště, nejraději bych byla stále jen u ní v náručí. Zajímavé je, že si přesně
pamatuji i ten krásný pocit obrovského bezpečí. Máma pak se mnou seděla na gauči, já u ní na klíně
a ještě mne zabalila do svého svetru. Zapnula knoflíky a já byla schovaná před celým světem.

Pak přišla doba, kdy jsem se stala oním azylem já. Kdy se na mne věšely
malé uplakané opičky. Kdy já byla ono těšítko kdykoliv k dispozici. Tehdy, někdy v těch
dobách, jsem se poprvé přistihla při přání, abych se mohla znovu vrátit pod mámin svetr.

Rozsvítila jsem, uvařila si voňavoučké kafe, pustila dovnitř lidi z
televize a odehnala špatnou náladu. Je večer, za chvíli se na mne přijede podívat můj druhorozený,
tak honem něco dobrého uvařit. Chci si užít každé chvíle, kdy jsem ještě ?dospělejší?.
Jsem jen zvědavá, čím jednou budu upoutávat svá vnoučata já. Co bude v mé škatuli?

Jak jste na tom vy?


Autor: Tereza


Další články z rubriky

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

1. 12. | 1 | Advent je tu! A Vánoce jsou tu od toho, abychom si je užily, takže no stres! Všechno nemusí být…

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

1. 12. | 1 | Chlap se vám buď líbí, nebo ne. A když nám zkříží cestu ten pravý, nevidíme napravo ani nalevo.…

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

30. 11. | Retro letí! Doba běží rychle dopředu a my si rádi připomínáme, co jsme tak milovali dřív a co nám…

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

30. 11. | Každý den děláme tisíce malých rozhodnutí, která ve výsledku formují celé naše osudy. Někteří…