Tahle dovolená měla být něčím fakt výjimečným. Každý z nás měl svou představu: můj muž chtěl bezpodmínečně vidět města v Pobaltí, já jsem si přála odpočívat a syn toužil po bazénu a skluzavce. Okružní plavba nám slibovala splnit všechna tahle přání.
Už jen samotná příprava na „cruise“ byla složitější než obvyklé balení kufrů. Měli jsme mít „vhodný společenský oděv“, ale bylo nám jasné, že do maličké kabiny se vejde jen to nejnutnější. Nalodění víc než 3000 pasažérů v německém Kielu probíhalo organizovaně a poté, co jsme písemně stvrdili, že nemáme prasečí chřipku, jsme byli bleskově zbaveni jak aut, tak kufrů a stali se pasažéry lodi Costa Magica s cílem během sedmi dní obdivovat čtyři metropole Baltu. První překvapení čekalo hned u kabiny. Chodbu dekorovaly tapety s malbami Alfonse Muchy. A že jich bylo.
Víc Muchy jsem viděla jen v jeho pražském muzeu. Druhým překvapením byla kabina – a to pozitivním. Objednali jsme si vnější kabinu s oknem, což není asi ani ryba, ani rak, ani úsporná verze (vnitřní kabina), ani vyšší třída (vnější kabina s balkonem). Prostě něco mezi. O to větší radost jsme měli, když jsme poprvé vstoupili dovnitř. Čekalo nás slušné letiště, gauč přebudovaný na postel pro syna, psací stůl a velice prostorné skříně. Zlatým hřebem bylo okno, ne kulaté, nýbrž podlouhlé, k tomu velmi široké a přesně do něj zapadl syn, který jej hned zabavil coby svou strategickou pozorovatelnu.
Ráčiti dáti si koktejl?
Předsudek o tom, jak je na lodi je všechno drahé, bohužel vyvrácen nebyl. Naopak. Sotva jsme vstoupili na palubu, hned u nás stál číšník s plastovými kelímky naplněnými koktejlem a s milým úsměvem pravil cosi jako „Ráčiti dáti si koktejl?“ ve třech jazycích a pokaždé špatně. Manžel to považoval za milé gesto a neotálel si nabídnout. Vzápětí byl konfrontován s účtem přesahujícím devět eur: „Zde prosím ráčiti dáti si váš podpis.“ Evidentně začátečnická chyba a bohužel ne poslední.
Život na palubě se nám začátečníkům zpočátku jevil dost složitý. Loď měla čtrnáct pater, na nichž se vedle téměř 1400 kabin nacházely také čtyři restaurace, jedenáct barů, čtyři bazény, divadlo, kasino, nákupní centrum a další legrace. My jsme v tomhle městě na vlnách bloudili i poslední den. Nepřekvapilo by mě, kdyby někdo přišel s nápadem promoje dávat pro orientaci na lodi navigační systém. Určitě bych si ho pořídila.
Nudle na plastu
Další předsudek praví, že na okružních plavbách se konzumuje nonstop. Jídlo je ostatně na rozdíl od nápojů zahrnuto v ceně zájezdu. Po několika oklikách přes knihovnu a jednu z běžeckých drah jsme nakonec našli stánek s informacemi pro hosty, kde jsme se chtěli dozvědět, kde a jak dostaneme něco k snědku. Očividně jsme nebyli jediní, kdo netušil, kterak je stravování organizováno, jelikož fronta na informace byla nekonečná. Když jsme se dostali na řadu, začala nám paní recepční rutinně vysvětlovat základy palubního obžerství.
Ťukala přitom na různá místa na plánku: „Od 7 do 9 se pro ranní ptáčata podává snídaně zde, od 8 do 11 pak začíná pro ty, co si rádi přispí, zde, tady se od 11 hodin nachází brunch, a tam zase od 12.30 oběd, zde vpředu dostanete od 14 hodin dezert, pizzu si můžete dát kdykoli, a sice na tomto místě, večeře od 18 hodin se nalézá zde, ve druhém sledu, od 20 hodin pak tam, půlnoční bufet je vždy tady. A fitness studio se nachází rovněž na palubě číslo 10.“ Aha. Costa Magica je čtyřhvězdičková loď s pětihvězdičkovými cenami. Naše první kulinářská zkušenost na palubě nás učinila poněkud bezradnými. Na švédské stoly jsme nejprve pro davy lidí ani nedohlédli.
Vypadalo to, že se všech 3000 pasažérů rozhodlo zajít si na jídlo právě sem. V téhle restauraci se sice nacházelo celkem pět recepcí se švédskými stoly, ovšem vydělíme-li 3000 pěti, pořád zůstává 600 hladových, kteří tu všichni stáli před námi. Další zmatek vneslo hledání talířů; tácy jsme našli, příbory také, ovšem talíře nikde. Posléze jsme zjistili, že hosté před námi si jídlo nahrnovali na tácy. Ze zoufalství? Nikoli, ze zkušenosti, protože díky blízkosti k bazénům jaksi nádobí při obědě není k dispozici a veškeré jídlo si host musí plácnout na umělohmotný tác. Po nekonečném čekání jsme dospěli na dohled švédského stolu, který se prohýbal pod různými těstovinami a variacemi pizz. Pizza a těstoviny na umělohmotném tácku. Jídlo za všechny prachy. Syn byl nicméně v sedmém kulinářském nebi. Aspoň někdo.
Konečně dovolená
Po tolika frontách a čekání v den příjezdu jsme učinili rozhodnutí, které nám zvedlo náladu a významně zkvalitnilo život na palubě. Dozvěděli jsme se, že je možné nechat si přinést snídani přímo do kabiny – a to bezplatně! Za příležitost vyhnout se ranním frontám bychom si byli i zaplatili, ale tím líp. Výběr sice nebyl tak pestrý jako u švédských stolů, zato jsme ale mohli v klidu zůstat v posteli a v pokoji se u kávy dívat ven z okna. Na cestě z Kielu do Stockholmu jsme měli štěstí i na počasí, takže jsme se mohli v plavkách pohodlně uvelebit na palubě. K našemu velkému překvapení tu zdaleka nebylo tak přeplněno jako u švédských stolů.
Ačkoli je – pravda – logické, že když se všichni postaví do fronty na jídlo, nemohou být současně na palubě. Tím jsme se naučili další pravidlo okružních plaveb. Po pravidlech 1. nikdy si neber koktejly od přátelsky se zubících číšníků a 2. objednej si snídani do pokoje teď přibylo 3. choď vždy acyklicky tam, kde se ostatní zrovna nenacházejí. V tomto duchu jsem se opřela do lehátka a syn vesele sjížděl skluzavku. Jen muž se jaksi nevracel. Chtěl si rychle něco přinést z kabiny a už hodinu byl nezvěstný, bloudil kdesi na patře 14.
„Další zajímavé články najdete v aktuálním čísle časopisu Moje Psychologie.„
ČTĚTE TAKÉ:
Nezávislý cestovatelský portál!