Poté, co jsem na chalupě zjistila, že s sebou nemám jízdní řád a že se nějak musím dostat do Prahy, vyťukala jsem svému mladšímu synovi na mobil textovku: „Zjisti, mi, prosím, jak mi jede autobus z Čáslavi na Kolín a vlak z Kolína na Prahu. A bacha, nezapomeň, je neděle.“
Lebedila jsem si v teple, popíjela odpolední kávu a sledovala za oknem vrabčáky, jak se perou o slunečnice. Silně jsem si uvědomovala, jak se mi z té přírody nechce. A to špatné spojení. Zvlášť v neděli. Během půl hodiny mi zapípal mobil. „Autobus na Kolín – 14,20, z Kolína vlak v 16,30, v Praze jsi v pět“. Hodně stručný, říkám si. Asi zrovna maminku nemiloval, když musel hledat v jízdním řádu.
„Pusinko, dík moc za ten vlak,“ zatextovala jsem zpátky synovi, aby věděl, že mám slušné vychování. Vzápětí mi drnčí mobil. „Co blbneš, jakej vlak?“, ptá se udiveně. Tak jsem mu všechno vysvětlila, co jsem od něj chtěla zjistit. „Tak to je mi líto, ale mně jsi to nepsala. To je to tvoje vymačkávání čísel. Ne abys zmáčkla seznam, nebo číslo, pod kterým máš lidi uložený,“ začal poučovat.
Měl pravdu, ale já s oblibou čísla vymačkávám. Mám pocit, že brnkám jako na klavír. A tak jsem ještě obvolala staršího kluka, zda jsem vlakový dotaz neposlala jemu. Neposlala.
Nicméně, neznámý nebo neznámá, kterým jsem dotaz poslala, spojení zjistili na výtečnou. Skutečně kolem páté jsem vystupovala v Praze a pomyslně smekala klobouk, že jsou mezi námi fantastický lidi, kteří pomůžou.
Po týdnu mi zapípal mobil. Textovka. „Jak ti pomohl ten vlak?“. Přiznám se, že se mi tajil dech. Takže si moje číslo uložil a dělal si starosti, jak jsem dojela, domýšlivě jsem si namlouvala. Slušnost mi velela napsat omluvu a vysvětlit, že jsem místo poslední sedmičky omylem zmáčkla osmičku. Vyměnili jsme si pár vtipných textovek. Pak jsem nabídla pomoc zase já. „Kdybyste něco potřeboval, tak jsem teď na řadě já,“ odeslala jsem zprávu a fakt jsem čekala, že přijde pozvání na kávu. Nepřišlo.
„Jo, já bych potřeboval blonďatou, tak pětadvacítku. Trefil jsem se?“ „To jste mi měl zjistit ten vlak o pár let dřív…“, prohrábla jsem si svoje černošedé vlasy a uzavřela textové povídání s neznámým.
autor: Zdena Svobodová