Já tu paní chtěla kousnout! Jako vždycky byla celá načančaná, před sebou ale navíc tlačila stejně načančaný kočárek. A povídala druhé paní, že pejska Žolíka darovala známým, protože si pořídila miminko a pes a malé dítě, to dohromady nejde!
S Žolíkem jsem ji potkávala co pamatuji. Byl taková malá chlupatá kulička. Pejsek hodnej, až se divím, že spíš než béžovej nebyl růžovej. A měl rád děti! Našeho Kubíka vždycky na ulici zdravil veselým vrtěním ocásku a když čekal na paničku před obchodem, způsobně tam hezky seděl, neštěkal, jen se rozhlížel, co se kolem něho děje.
Jsem neslušná, ale já jsem se zastavila a poslouchala, co té druhé paní Načančaná povídá. „Žolda na našeho Karlíčka hrozně žárlil. Vůbec nemohl pochopit, že na něj nemám čas, že jsem vůbec ráda, když mu nasypu ráno granule do misky a ráno a odpoledne s ním vyběhnu na pět minut před barak, aby mi neudělal v bytě louži. A copak mám čas a energii hladit ještě čokla? Karlíček mě teď potřebuje celou. Navíc jsem se bála, aby od psa něco nechytil. Já sice dbala na čistotu a každý týden jsem ho koupala, ale nohy mu přece nemůžu po každém vyvenčení desinfikovat! Kde bych na to brala čas? A dítě, dítě potřebuje čistotu téměř sterilní!“
No fuj, ušklíbla jsem se. Každý týden koupání a hrozba desinfekce nožiček! A vůbec – mě kdyby nechali špinavou jako čuně, to by mi vůbec nevadilo, ale kdyby mě přestali hladit, tak to bych tedy snad nepřežila. Chudák Žolík, to se ta jeho panička tedy vybarvila!
„A jak jste ho měla vlastně dlouho?“ zajímala se druhá paní. Načančaná se ušklíbla. „Čtyři roky, od štěněte. Myslela jsem, že nebudu moct mít děti, dlouho jsem nemohla otehotnět ani po umělém oplodnění. A pak se jako zázrakem zadařilo. Tak je přece logické, že dítěti dám přednost před čoklem.“
Chtěla jsem tu paní kousnout, ale panička mi to nedovolila. Načančaná houpala kočárek vystlaný modrými kanýry, až jsem měla pocit, že dítě dostane mořskou nemoc. Mračila jsem se nejen na ni, ale i na tu druhou paní. Proč jí něco neřekne? Cožpak pejsek je věc, kterou člověk odloží, kdy se mu zlíbí? Kdyby měla doma nějakého zlého psa, který by se s miminkem nesnesl, kdyby vyzkoušela všechno proto, aby to fungovalo, ale ono stejně ne, pak bych si řekla, že to prostě fakt jinak nešlo. Ale Žolda byl tak hodnej, že by to chtělo ho usušit, namlít a dávat po lžičkách zlým psům. Nebo možná spíš lidem…
„To my, když jsme přinesli Aničku z porodnice domů, tak jsme se naší jezevčici Jolynce věnovali, hladili ji a seznamovali ji s Aničkou, aby na ni právě nežárlila. Dneska je za Aničkou Jolynka jako divá, jsou nejlepší kamarádky,“ řekla ta druhá paní a já pacičkami zatleskala. Načančaná se ušklíbla, protože jí došlo, že pláče na špatném hrobě. „To já bych nesnesla. Podle mě mít dítě a psa je nerozum.“ Druhá paní pokrčila rameny a řekla, že to je věc názoru. A pak se ještě zeptala, jestli Načančaná ví, jak se Žolíkovi daří teď. „Nevděčník to je,“ mávla rukou, „lítá si tam po zahradě, jako by to nebyl čistokrevnej pes, kterej mi doma zdobil gauč, ale obyčejnej podvraťák. Když jdu kolem, vůbec si mě nevšimne. Jo, a pak že pes má prej rozum!“
Chi chi chi. Jasně, že pes má rozum. A to, jak se Žolík ke své první paničce chová, je toho důkazem. Jsem moc ráda, že našel nový domov, kde ho zřejmě mají opravdu rádi. A doufám, že i kdyby si pořídili Sněhurku a sedm trpaslíků, tak už ho nikdy nikomu jinému nedají.
Vaše
Eni