Povídání o africkém bubnu

| Autor: redakce | Rubrika: Zábava

Máme sedmnáctiletou dceru. Je krásná, milá a společenská. Má veskrze kladný vztah k hudbě a tanci. Z jejího pokoje se linou zvuky a neustále nám dupe nad hlavou tak, že když sedíme v obýváku, třese se lustr. Letos časně zjara jsme se s manželem chystali na cestu do Jihoafrické republiky. Na dotaz , co by chtěla odtamtud přivézt, bez zaváhání odvětila, že pravý africký bubínek.

Povídání o africkém bubnu


Máme sedmnáctiletou dceru. Je krásná, milá a společenská. Má veskrze
kladný vztah k hudbě a tanci. Z jejího pokoje se linou zvuky a neustále nám
dupe nad hlavou tak, že když sedíme v obýváku, třese se lustr. Letos časně
zjara jsme se s manželem chystali na cestu do Jihoafrické republiky. Na dotaz
, co by chtěla odtamtud přivézt, bez zaváhání odvětila, že pravý africký
bubínek. V Africe se nám líbilo. Až dosud jsme cestovali výhradně po Evropě
a černý kontinent na nás dýchl svou neopakovatelnou vůni. Množství zážitků
se nám nesmazatelně vrylo do paměti. Naše nadšení se projevilo mimo jiné
i tím, s jakou vervou jsme nakupovali suvenýry, ač této mánii jsme doteďka
nikdy nepodlehli. Těm rituálním maskám, vyřezávaným soškám, obrázkům
nebo ubrusům s místní batikou se prostě nedalo odolat. Přistihla jsem se,
že nakupuji pro lidi, kterým by mě v životě nenapadlo něco koupit. Potěšení
z vybírání, smlouvání a drobných úskoků místních obchodníků bylo příliš
silné.


Hlavním úkolem však zůstávalo obstarání bubínku pro dceru. Můj manžel
je maximalista. Když buben, tak aň stojí za to. Než jsem se stačila rozhlédnout
po jednom z tržišň, kam jsme zavítali, už měl buben koupený, a to pořádný.
Na výšku dobrých 80 cm, s vyřezávanými motivy a vybarvenými ploškami, na
třech " kozích " křivých nožkách, kůzlečí kůží potažený.
Na můj vkus těch barev bylo možná až příliš, ale už se stejně nedalo
nic dělat. Pro černého prodavače to byl zřejmě obchod dne či týdne,
protože nám k bubnu přidal zadarmo ještě vyřezávaného paviána a misku
se slony. Naložili jsme buben do džípu a vyjeli za dalšími zážitky, které
by se už daly nazvat: " Jak se cestuje s bubnem po Africe" nebo ještě
lépe: " S bubnem zpátky do Evropy." Za pár dní jsme zmíněný
buben opět nakládali do auta a chystali se na cestu na letiště v
Johannesburgu. Při této manipulaci došlo k ulomení jedné dřevěné nohy.
Pokazilo mi to náladu a vědomí, že dcerka obdrží buben poškozený, mne
dosti dlouhou dobu hnětlo. Snad se nožka opraví, doufala jsem, zvlášň, když
mne o tom všichni okolo ujišňovali.


Už cestou mi začínalo být jasné, že cestovat s bubnem není jenom tak.
První potíže se objevily už u odbavovací přepážky na letišti v
Johannesburgu. Má naivní představa, že nám bubínek vezmou do letadla jako
spoluzavazadlo, vzala za své. Za nezastíraného zájmu okolostojících pasažérů
jsme uprostřed letištní haly začali zběsile buben balit do bublinkového
igelitu a lepit na něj ze všech stran nálepky FRAGILE.( Zaplatili jsme i slušný
obnos za přepravu). Měla jsem tušení, že buben už nikdy neuvidíme, nebo z
něj v Ruzyni zůstanou jen třísky. Trochu jsem se uklidnila, když speciálně
pro toto zavazadlo přispěchal místní pracovník a osobně náš buben odnesl
do toho obrovského jumba, co na nás čekalo, aby nás dopravilo 10hodinovým
letem do Frankfurtu. Jeden z přihlížejících podotkl, že tady se "
tomu " nic nestane, ale až " to" budou překládat ve Frankfurtu
na let do Prahy, tam že s tím teprve pořádně házejí, když se
"to" rozbije, tak prý tam.


Let proběhl bez problémů. Ve Frankfurtu jsem pokukovala po vozících na
bagáž, které odjížděly od jumba. Přijel jeden s vysokou mříží dokola,
a na něj vyložili - a velmi opatrně - náš buben ! Z přepravy bubnu se stávalo
dobrodružství, které mne začínalo bavit. Byla jsem vděčná místním
tureckým gastarbeitrům za šetrné zacházení s naším bubnem a spokojeně
jsem odkráčela na kávu. Za pár hodin nás potom přivítala Praha a moje
první starost patřila - jak jinak - bubnu. Tušila jsem , že tak vlídně,
jako ve Frankfurtu, s ním letištní personál v Ruzyni zacházet nebude a
rozhodla jsem se přijmout opatření. Aby se bubnu nic nestalo při výjezdu po
gumových přepravních pásech, postavila jsem manžela na strategické místo,
aby buben včas odchytil. Všechna zavazadla z našeho letadla už byla u svých
majitelů, jenom buben pořád nikde. Už jsem začala být lehce nervózní,
když vtom se objevil ! Manžel zareagoval a zalovil na pásu v marné snaze
buben odchytit. Buben je kulatý, odkutálel se, spadl na zem a ulomila se mu
druhá noha. Jemně jsem zaklela, ale jelikož se mu evidentně nic jiného po
cestě nepřihodilo, řekla jsem si: spraví-li se jedna noha, spraví se i druhá.
To by bylo, aby český kutil nespravil nohy od afrického bubnu! U nás v
Hostivaři jsme byli kolem poledne. Jen tak jsme prošli kontrolně dům a
rozhodli se, že dcera nemůže dostat buben s ulomenýma nohama. Supermarket
pro kutily je od nás 10 minut autem. Manžel se rozhodl pro opravu kombinace šroubky
- lepení - tmelení, s předem jasným výsledkem: dcera nic nepozná. Koupili
jsme vrták do dřeva, tři balení šroubků, tmel na dřevo, šmirglpapír a
barvu. Po návratu domů můj šikovný muž, původním povoláním kardiolog,
vytáhl vrtačku a dal se do díla. Za necelou hodinu byly obě nožky přišroubovány
zespoda bubnu tak, že opravdu skoro nebylo nic k poznání. Byla jsem velmi
spokojená. Tak a teď může Barborka přijít ze školy, oddychla jsem si a
konečně dala po 24hodinové štrapáci nohy na stůl.


Odpoledne se dcera vrátila ze školy. Překvapení a radost z bubnu podle očekávání
byly nezměrné. Dovezli jme totiž i cédéčka s domorodými rytmy a v tu ránu
se náš dům začal zachvívat snad až v samých základech. Hlavně, že má
dítě radost, spokojeně jsme si s mužem notovali a ten kravál včetně
bubnující dcery jsme nostalgicky vnímali jako vzpomínky na Afriku. ( Dovezli
jsme jí i rumbakoule, zhotovené z vyřezávaných dýní, které s bubnem střídala
v doprovodu k etnické hudbě).


Od našeho návratu z Afriky už uběhlo pár týdnů. Fotky už jsme ukázali
všem, co o to jen trochu stáli, suvenýry jsme rozdali, v jídelně jsme pověsili
na zeď tu největší masku a zážitky pomalu začaly slábnout. Co nesláblo,
bylo dceřino bubnování. Evidentně ji tento způsob relaxace vyhovoval nejvíce.
Každou návštěvu vodila do svého pokojíku a ukazovala jí svůj buben. Považuje
totiž náš dárek za důkaz smyslu pro humor a recesi a myslím, že to u svých/jinak
poměrně konzervativních/ rodičů ocenila.

Je to asi deset dní, povídaly jsme si s naší Bárou u ní v pokojíku a ona
jen tak mezi řečí prohodila něco jako: " Člověče, mami, s tím
bubnem není něco v pořádku. Něco tam uvnitř haraší a sypou se z něj
piliny..." Dál už nemusela říkat nic. Vystartovala jsem k bubnu jako řízená
střela. Červotoč, napadlo mě. Pilin pod bubnem bylo jak naseto. Ještě aby
se nám dal do ostatního nábytku! Začala jsem hned jednat. V již zmíněném
supermarketu jsem neprodleně zakoupila skoro za pět set korun pět různých přípravků
na hubení dřevokazného hmyzu a štětec zárohák a vyhlásila jsem červotočovi
válku. Pro jistotu jsem použila přípravky všechny. Kůži na bubnu jsem
pokryla hadrem namočeným v octě. Zabalila jsem buben do igelitu a čekala,
jak škodlivý hmyz zareaguje. V domě se pomalu nedalo vydržet. Jedy pronikly
svým pachem do všech místností. ( Venku v té době pršelo ). Ostatní členové
rodiny začínali reptat. Dcera Bára chodila kolem a dělala smutné kulaté oči,
že jí ty hnusný brouci dělají do bubnu díry. Byla to pravda. Během pár
dní se v těle bubnu objevily otvory o průměru až 4 milimetry. Dva brouci
byli mrtví, ale v bubnu to chroupalo dál. Počkejte, já vám ukážu,
vymyslela jsem fintu. Na brouky jsem vytáhla injekční stříkačku s červostopem
a do vykousaných děr nemilosrdně vpichovala i ostatní chemické přípravky...

A tak to dělám dodnes. Brouci sice čas od času nějací chcípnou, v bubnu
je ale slyšíme pořád. Buben nemohu vyhodit ani spálit, což bych nejradši
udělala, ale nejde to; dcera má k němu citový vztah! A já ostatně taky!

Až někdy budete mít příležitost, jeďte se do Jižní Afriky podívat. Je
tam nádherně, že se to ani vypovědět nedá. Ale dejte na mou radu a nevozte
si domů buben !


Autor: Ludmila Dvořáková


Další články z rubriky

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

1. 12. | 1 | Advent je tu! A Vánoce jsou tu od toho, abychom si je užily, takže no stres! Všechno nemusí být…

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

1. 12. | 1 | Chlap se vám buď líbí, nebo ne. A když nám zkříží cestu ten pravý, nevidíme napravo ani nalevo.…

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

30. 11. | Retro letí! Doba běží rychle dopředu a my si rádi připomínáme, co jsme tak milovali dřív a co nám…

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

30. 11. | Každý den děláme tisíce malých rozhodnutí, která ve výsledku formují celé naše osudy. Někteří…