Povídka - Čertovina

| Autor: redakce | Rubrika: Zábava

Volba vydat se na cestu pěšky se mi pomalu začala jevit jako nepříliš šňastná. Bylo však pozdě se vrátit, nezbývalo nic jiného než pokračovat dál. Den kamsi utekl a noc o sobě dala vědět příchodem tmy. I zima na sebe nedala dlouho čekat. Začal jsem bědovat a lamentovat, co že to bylo za hloupý nápad, jít na noc a ještě cestou přes les.

Čertovina


Volba vydat se na cestu pěšky se mi pomalu začala jevit jako nepříliš šňastná.
Bylo však pozdě se vrátit, nezbývalo nic jiného než pokračovat dál. Den kamsi
utekl a noc o sobě dala vědět příchodem tmy. I zima na sebe nedala dlouho čekat. Začal
jsem bědovat a lamentovat, co že to bylo za hloupý nápad, jít na noc a ještě cestou
přes les.

Staré kalhoty a roztrhaná košile se vzdaly zimě se slovy, že nemá cenu bojovat v
prohraném zápase. Několik kapek vlhka mi prozradilo díru v botě a já přestal věřit,
v ke mně nakloněný osud. Moji nevěřícnost prohloubil malý deštík, který se
rychle proměnil v prudký liják. Prochladlý, mokrý jsem nakonec uklouzl a natloukl si,
jak se patří.

"Co mě ještě dnešní noci potká, snad už jenom sám ďábel," říkal jsem
si.

V tu chvíli jsem zahlédl v dálce malé světýlko. Objevilo se jako na zavolanou. Snad
nějaké stavení. Rychle jsem k němu spěchal. Byl jsem stále blíž a blíž, ale pořád
ještě daleko. Po chvilce jsem měl stavení na dohled. Byla to malá, docela maloučká
krčma. S neskrývanou radostí jsem vtrhl dovnitř.

"Dobrý den vespolek." Ťžas mě zastavil ihned ve dveřích. Hospoda byla prázdná,
bez jediného tuláka nebo kohokoli jiného.

"Není divu, kdo by chodil do takových končin,"uklidňoval jsem se.

Ale co ten podivný hostinský. Seděl u prostřeného stolu, jakoby mě čekal. To je mi
ale podivná věc. Co! Hostinský nehostinský, mám hlad a žízeň, tak nač se rozhlížet
kolem sebe.

"Pěkně vítám vážený pane, čím Vám posloužím," zeptal se zdvořile
podivný hostinský.

"Mám hlad a žízeň, také bych se rád ohřál, ale nemám moc peněz."

"Nevadí panáčku, najdeme spolu způsob, jak mi mou dobrotu oplatíš. Dáš mi to
nejcennější, s čím jsi ke mně přišel."

"Nemám nic, co by mělo cenu."

"Tak dáš?"

"Inu dám, když myslíte."

"Dobře pane," řekl hostinský a šel do kuchyně pro něco k snědku.

Posadil jsem se k prostřenému stolu a čekal. Najednou se mi za zády rozhořel v krbu
oheň. Šlo od něj příjemné teplo, ale podivně se rozhořel. V tom hostinský vyšel
a v ruce nesl veliký stříbrný tác plný jídla. Bylo na něm pečené kuře, džbánek
vína a pecen chleba. Taková hostina.

"Jen si poslužte, mladý pane. Kdybyste něco potřeboval, budu vzadu, stačí
zavolat," řekl tiše hostinský a zmizel rychleji, než to stačil dopovědět.

Kuře bylo výtečné, dozlatova opečené. Víno jak pro krále a chléb od nejlepšího
pekaře široko daleko. Plnil jsem si žaludek bez přestání, až byl talíř dočista
prázdný. Posledním kouskem chleba jsem vytřel omastek z talíře a zapil jej posledním
hltem vína. Jakmile jsem hlt vína polkl, hostinský byl ihned u mě.

"Chutnalo Vám pane, chutnalo? Nebylo kuře málo pečené, nebo snad víno málo červené?
A co chléb, byl dost křupavý," prohodil hostinský, až mu jiskra odskočila od
zubů.

Ihned jsem věděl, kde se vzala v lese krčma, jak to, že oheň v krbu vzplanul bez škrtnutí
a proč bylo kuře tak dozlatova opečené. Všechno to do sebe čertovsky zapadalo.
Hostinský nebyl hostinský, byl to sám lucifer.

"To mi ještě scházelo. Ale co, uvidíme, s čím na mě přijde," zamumlal
jsem si tiše.

"Dobře jste upekl kuře, i chléb mi chutnal jako žádný jiný."

"A co víno, jaké bylo víno, pane."

"Nikdy jsem nepil lepší."

"Dobře jste se najedl a napil, takže jsem splnil, co jsem slíbil."

"Ano."

"Tak to je teď řada na Vás, panáčku, zaplaňte, čím můžete."

"Nic nemám, říkal jsem."

"Ale, ale. Domluva byla jasná. Zaplatíš tím nejcennějším, co máš. Zaplatíš
svojí duší," řekl lucifer, až mi víno zkyslo v žaludku.

Nevěděl jsem, co bych odpověděl. Měl pravdu, slíbil jsem co říkal, ale, komu by se
chtělo do pekla. Čertovsky dobře to na mě vymyslel. Pořád je to ale jen čert. Uvidíme,
kdo z koho.

"Nu dobrá, dám Vám to nejcennější, co mám. Není to ale moje duše, je to moje
srdce, vezměte si ho tedy."

V tu chvíli se čert rozzlobil, až jiskry lítaly kolem dokola, div stavení svým hněvem
nezapálil. Dobře jsem věděl, že srdce čert chtít nebude, čerti chtějí vždycky
jen duši. Špatně se mnou sepsal smlouvu, teď aň běduje, jaký je hlupák.

"Dobře panáčku, pověz tedy, proč je pro Tebe cennější srdce nežli duše.
Neodpovíš-li však, do pekla se mnou půjdeš," pohrozil čert pekelným hlasem.

Pekelník byl chytrý. Porovnat cenu duše s cenou srdce nebude jistě jednoduché. Nezbývalo
mi nic jiného, než si s čertem zahrát pekelný mariáš.

"Čerte, rád bych Ti oplatil Tvoji pohostinnost, ale duše je příliš velká cena,
kterou po mně žádáš. Budu Ti proto vyprávět příběh, proč je pro mne srdce cennější.
Až skončím, sám posoudíš, zda-li mám pravdu, nebo Tě jen klamu, souhlasíš?",řekl
jsem rozklepaným hlasem.

"Dobrá, ale budu Tě pekelně poslouchat, nezapomeň," řekl čert pekelnicky.

Usedli jsme ke stolu a já začal vyprávět.

V dalekém městě Tóra žil spolu s otcem mladík Richard, v chatrči nedaleko lesa, kam
chodili lovit zvěř. Jak léta přibývala, vydával se Richard stále častěji na cesty
sám. I jednou vyrazil do hlubokého lesa, aby nalovil zvěře. Dlouho bloudil. Nemohl
narazit na u potoka pijícího jelena, ani na vystrašeného zajíce. Samým blouděním však
došel až ke studánce, kde si krásná dívka chladila tvář. Byla opravdu velmi krásná.
Usedl na pařez a jak kámen díval se na ni.

Okamžitě byl její krásou uchvácen. V horkém, letním dnu měla na sobě šatičky,
které zakrývaly jen to nejnutnější. Na snědých ramenech jí polehávaly krásné
tmavé vlasy. Každičký vlásek měl své místečko a společně s ostatními vytvářely
překrásné lože pro její tvář. Zdobily ji krásné šedomodré oči. Dívaly se
kolem sebe pohledem, který jakoby rozséval kapky deště na sluncem vyprahlou zem. Přebíhaly
z jedné strany na druhou a nechávaly obdivovat svoji krásu. Řasy se společně s obočím
vypínaly hrdostí, jako doprovodná královnina garda. Byly neuvěřitelně krásné.
Jejich krásu rozděloval malý, roztomilý nosánek. Jeho jemné křivky lákaly Richarda
k políbení.

Občas se pár vlásků zatoulalo k ústům. Chtěly snad okusit jemnost a krásu rtů,
které zdobily tvář jako květ růže. Smyslné rty, vzbuzující touhu k nekonečným,
nejněžnějším polibkům. Letmým pohybem je vysvobodila ze zajetí a vystavila tak na
odiv svoji tvář. Tvářičku sametově jemnou, posetou krásnými, maličkatými pihami.
Její tvar připomínal cestu holubice, vyrytou křídly, do všude přítomného vzduchu.
Richarda popadla touha ozdobit ji polibkem.

Její krásné tělo zakrývaly jednoduché, bílé šaty. Držely se malými, roztomilými
ramínky, a vystavovaly na odiv pomalu se zužující, překrásný dekolt, skrývající
její nádherná ňadra. I přesto jejich krása vystupovala ze zajetí látky. Richard se
jen stěží mohl ubránit pátravým pohledům. Malá, krásná, jemná ňadra vypínala
šaty do tvarů hodných nebeské ženy. Pomalu přecházela v krásné ploché bříško.
Pevné, krásnými tvary chlubící se bříško. Místečko, které si zasluhovalo sprchu
chladivých polibků.

Najednou se otočila za čímsi, co ji upoutalo v hlubinách lesa. Vystavila tak na maličký
moment k obdivu svá záda společně se zadečkem. I ta pouhá chvilička však stačila.
Do Richardovy paměti se zaryly křivky, připomínající anděla. Její záda si
zasluhovala být plátnem pro nejlepšího malíře v širokém, dalekém okolí.
Pohybovala se s jemností laně pijící u potoka. Každičký sval jakoby vystupoval
napovrch. Byla krásná. Hodná vášnivého doteku láskou rozpálenou dlaní. Cestou
nebeskou branou byl pohled na její zadeček. Jeho krása, pevnost, tvary, křivky
dokonalosti v Richardovi vzbuzovaly touhu sevřít ho ve svých dlaních. Co dalšího ukrývaly
šaty pod rouškou tajemna, Richard raději ani nepomýšlel. Její nožky byly stejně krásné
jako vše ostatní, co jí Bůh nadělil. Svůdné, lákavé, touhou naplňující, takové
byly nožky anděla, kterého Richard u studánky obdivoval.

Richardovo srdce bylo unášeno pocity, jakoby se sešla výjimečnost, krása, něžnost,
dobrosrdečnost, lehkost na jednom místě, v jedné osobě.

Neodvážil se však ke krásné dívce přijít a povědět jí, jak je krásná. Pomalu
se zdvihl a odešel. Když se vrátil domů s nalovenou zvěří, otci neřekl nic o krásné
dívce, kterou potkal u studánky. Miloval ji ve svém srdci. I po několika letech, po
otcově smrti, stále miloval onu dívku. Celý život prožil takřka sám, pouze se
vzpomínkou, do které se zamiloval a s kterou prožil celý život. Daroval jí své
srdce.

"To je celé pekelníku, tady příběh končí."

"Vyprávěl jsi mi moc zajímavý příběh, ale smutný, nemyslíš?"

"Proč se Ti zdá smutný, onen mladík se zamiloval do krásné dívky."

"To ano, ale kdyby našel odvahu ji oslovit, mohla dát lásku i ona jemu. Mohla to být
láska na celý život."

"Ale vždyň to byla láska na celý život."

"Já vím, ale je to podivná láska, když člověk miluje sen."

"To je Tvoje volba, pekelníku. Richard si vybral volbu svojí. Miloval ženu
takovou, jakou milovat chtěl, jakou viděl ve své představě, byl celý život se svou
láskou šňastný, kdo může říci to samé o sobě?"

Čert se pekelnicky naježil a povídá,: "Tvoje slova jsou zajímavá. My v pekle lásku
neznáme, ale z toho co jsem o ní slyšel, je Tvůj příběh ze všech nejpodivnější.
Přesvědčil jsi mě. I když trošku klamně, protože duše a srdce je v zásadě jedna
a tatáž cennost. Splním však, co jsem slíbil, už Tě peklo nechce, můžeš jít."

Rozloučil jsem se s pekelníkem a vydal se na cestu. Ještě jsem zahlédl zablesknutí,
to jak si čert odplivl, že peklo přišlo o další duši. Pak už jsem se neohlížel.
Kráčel jsem kupředu ke svému cíli.


Autor: blonďák


Další články z rubriky

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

1. 12. | 1 | Advent je tu! A Vánoce jsou tu od toho, abychom si je užily, takže no stres! Všechno nemusí být…

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

1. 12. | 1 | Chlap se vám buď líbí, nebo ne. A když nám zkříží cestu ten pravý, nevidíme napravo ani nalevo.…

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

30. 11. | Retro letí! Doba běží rychle dopředu a my si rádi připomínáme, co jsme tak milovali dřív a co nám…

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

30. 11. | Každý den děláme tisíce malých rozhodnutí, která ve výsledku formují celé naše osudy. Někteří…