Povídka - Dokud nás smrt nerozdělí

| Autor: redakce | Rubrika: Zábava

Často jsem nechápala lidi, kteří si jednoduše vzali sami od sebe život, ale co když je k tomu vedla nějaký vyšší síla? Co když raději uštědřili někomu blízkému tvrdou ránu osudu, než aby se na tomhle světě trápili oni?

Dokud nás smrt nerozdělí


Často jsem nechápala lidi, kteří si jednoduše vzali sami od sebe život,
ale co když je k tomu vedla nějaký vyšší síla? Co když raději uštědřili
někomu blízkému tvrdou ránu osudu, než aby se na tomhle světě trápili
oni? Co když raději podstoupili tu bolest, kterou provází smrt, než aby
byli uvězněni samotou a smutkem? Často jsem nad tím přemýšlela a opravdu
je nechápala. Snad jsem je i odsoudila. Možná ne všechny, ale větší část
ano. Jak si můžou vzít život, který jim vlastně nepatří? Oni jej vlastně
nevlastní, ale přesto si ho vezmou�


Je jedno z jakého důvodu. Jeden si vezme život kvůli problémům ve škole,
druhý kvůli problémům doma, další kvůli nešňastné lásce a mnoho dalších
z toho, že je opustí navždy jejich láska. Už nikdy vás neobejme, už nikdy
vám neřekne ty šeptavé slůvka lásky�nikdy už nepřijde a nepolíbí vás.
Chápete? Musí to být hrozný, když ztratíte někoho, kdo je pro vás hrozně
moc důležitý a vy po něm ještě chcete, aby se z toho života radoval, z
toho života, který jim nyní vzal toho druhého. To prostě nemá váhu. Nikdo
to po nich nemůže chtít, a přesto se najdou lidé, kteří chtějí, aby se
stále smáli a žili, ale oni vlastně už nechtějí žít. Proč taky? Nechápou
smysl života.....a tak se rozhodnou a nikdo je už nemůže ovlivnit. Své životy
si vezmou a věří, že se možná ještě s tou svou druhou polovičkou setkají.
Věřím, že když umírají, jsou na ten malý okamžik šňastní.


Neříkám, že jim rozumím, ale přesto, když jsem teď skoro ve stejné
situaci, jako někteří z nich, docela je chápu. Proč žít dál, když nemám
pro koho? Když jsem všechno ztratila? Proč se smát, když není na koho?

Já vlastně nyní taky patřím mezi ty sebevrahy, kteří si zanedlouho vezmou
život. Když tak držím stříkačku plnou nahnědlého jedu, říkám si, že
aspoň jednou poznám tu opojnou chuň a euforii, kterou provází každý další
šlehnutí, který je pro feňáky hrozně moc důležitý.


Feňáky jsem taky nikdy nechápala, ale vždycky mne přitahovali. Nevím
proč, vždycky pro naší rodinu znamenali něco zakázaného a já si je prostě
nedovedla odpustit. Byly to vždycky kluci, kteří mě dovedli až na pokraj
propasti, až tomuhle se to povedlo. Sedím tu tak s připravenou stříkačkou
a myslím na něho. Vždycky moje myšlenky patřily jenom jemu. Tedy od tý
doby, co jsem ho poznala. Nikdo se do mé hlavy už nevešel. Od té doby jsem
byla na všechny kluky lhostejná, chtěla jsem jen jeho a věděla jsem, že ho
jednou přece jenom dostanu. Moje naděje na společnou budoucnost, aspoň na
kratičkou, stoupla, když chtěl sám od sebe můj telefon. Mohla jsem se zbláznit
radostí, jenže moje radost brzo klesla, když telefon stále nezvonil a
nezvonil. A vlastně on nikdy nezavolal. Na poslední diskotéce jsme se
potkali. Jediný, na co jsem se zmohla, bylo vlézt s ním do postele. Nevím,
jestli on se mnou spal, nebo se se mnou miloval, ale já jsem se s ním
milovala. Nejen tělo, ale i moje srdce.


Vím, že chci umřít. Vím, že bez něj prostě nechci žít. Proč zrovna
bez něho? Proč zrovna on, když znám spoustu kluků, kteří mi taky ublížili,
ale kvůli nim jsem nechtěla přestat žít. Říkám si, že tohohle kluka
vlastně vůbec neznám, ale pronikl ke mně tak hluboko, že do větší
hloubky snad už nikdy nikdo nemůže. Možná proto ho tolik miluji, vždycky
jsem cítila, že má o mě zájem. Tedy pokaždý, když jsme se viděli, pokaždý
jsem na jeho žádoucích očích viděla, že mi rozumí a vždycky jsem věděla,
že aspoň na chvilku, na malinkou chviličku bude jednou můj a věděla jsem,
že pak můžu umřít. Nikdy jsem si nenamlouvala, že bych s ním trávila víc
času než by bylo nutné, ale věděla jsem od našeho seznámení, že už
nikdy nic nebude tak fádně monotónní, můj život už nebude tak v pořádku,
jak byl. Vlastně nikdy nic už nebylo v pořádku.

Jiří Wolker jednou řekl: "Smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého".
A měl pravdu. Nepřipadá mi tak hrozná, a i když si všichni budou myslet,
jak jsem musela být ubohá, je mi to jedno. Ani vlastně nevím, jestli chci,
aby se to on dozvěděl. Asi ne, nechci, aby měl výčitky svědomí. Vždycky
jsem chtěla, aby se do mě zamiloval, víc než do kohokoliv jiného. Jenže to
se mi nepovedlo a asi nikdy nepovede. Možná jednou, snad, kdybych žila, ale
co ty následující dny, které by nyní byly bez něj, né ty nechci zažít.
Už jich stejně bylo dost.

On vnesl do mého života řád, pořádek, pokoj, klid, lásku, pocit, že někam
taky jednou za život patřím. A hlavně mě naučil, jak být šňastná, jak
se radovat z malých ukradnutých chvilek.

Nemůžu a nechci takhle žít. Je konec. Končím. Pomalu se zarývá jehla do
mé tkáně. Mé lepší já křičí, aň to nedělám. Chvilku přemýšlím a
nakonec si připomenu ty prázdné dny plné smutku a soustředím se znovu jen
na zanořující se špičku jehly. Pomalinku jed se jménem pervitin vháním
do žil a cítím tu známou euforii. Jen na chvilku, protože pak je mi vážně
špatně a pak necítím vůbec nic.

Ale vím, že moje poslední myšlenka patřila právě Jemu.


Autor: Lenka Srpová


Další články z rubriky

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

1. 12. | 1 | Advent je tu! A Vánoce jsou tu od toho, abychom si je užily, takže no stres! Všechno nemusí být…

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

1. 12. | 1 | Chlap se vám buď líbí, nebo ne. A když nám zkříží cestu ten pravý, nevidíme napravo ani nalevo.…

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

30. 11. | Retro letí! Doba běží rychle dopředu a my si rádi připomínáme, co jsme tak milovali dřív a co nám…

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

30. 11. | Každý den děláme tisíce malých rozhodnutí, která ve výsledku formují celé naše osudy. Někteří…