Jedna věřící žena jménem Rebeka měla jak se říká smůlu na muže. Její známosti trvaly vždy jen krátce a pak se vytratily do ztracena. Většinou končily na falši, neporozumění, nevěře, neshodě jak trávit volný čas,či jak nakládat s majetkem. Nyní byla už dlouho bez partnera, ale pořád doufala. Modlila se proto k Bohu, aby jí seslal životního partnera – ale nějakého solidního,s kterým by už byla napořád.
A tak prosila: Pane Bože, sešli mi nějakého upřímného, tolerantního, věrného, nenáročného a oddaného přítele, který by mi byl po boku až do smrti. 100 dní se modlila – a nic.
Když prosila po 101, Bůh se smiloval, vidouc v očích Rebeky tak veliké,vroucí přání.
Takto k ženě promluvil: „Sedmkrát obepluje slunce oblohu a poté budeš mít přítele, jakého si žádáš“. A spokojen se odebral na kutě z naducaných bílých obláčků.
I Rebeka se spokojeně odebrala na kutě z naducaných bílých peřin přesvědčena, že ten týden už to nějak vydrží.
Druhý den Bůh vstal, spokojeně se protáhl a jal se ze svého Nejvyššího nadhledu vybírat Rebece partnera přesvědčen, že to bude cobydup.
Svým všepronikajícím zrakem prohlédl milióny a milióny mužů… ale ouvej! Žádný neodpovídal požadavkům Rebeky! Orosilo se mu čelo. Uf to jsem v pěkné bryndě! Už nikdy nebudu dávat takové sliby! Ale co slíbí Pán Bůh,to dodrží.
Požádal o pomoc Intuici. Ta však řekla: bláhovče! Už teď intuitivně vím, že takový se nenajde. Nechtěla by ta Rebeka trochu slevit? Bůh zavrtěl hlavou. Určitě ne – je paličatá.
A tak požádal o pomoc Inteligenci. Ta okamžik bleskově čmárala něco na papír a ve vteřině odvětila : z mých statistických výpočtů vyplývá,že pravděpodobnost výskytu takového partnera pro Rebeku se rovná nule.
Bůh vzdychl a obrátil se na Přírodu, na svou poslední naději: Ty, která jsi součástí mého Stvořitelského Já a též Všemohoucí, ani Ty mi nepomůžeš? Příroda se usmála a lišácky odvětila: o jednom parťákovi pro Rebeku bych věděla.
Bůh se uvolnil – sem s ním, zbývá už jen den! Domluveno.
Mezitím Rebeka měla co dělat, aby se nezhroutila očekáváním, netrpělivostí a vždy když usínala si říkala – vydrža´t!!.Vydrža´t!
Týden uplynul a sedmé ráno Rebeka vstala s výbušnou radostí, že dnes je den D. Vyskočila z postele a jen tak, neupravená se vrhla do předsíně, protože tam uslyšela nějaký zvuk.
Otevřela dveře…. A nevěřila svým očím! Byl tam. Usmíval se a upřímně na ni upřel zrak. Měl hnědé oči a nádherné zuby. Skromnost a oddanost z něj doslova čišela. Zjevně mu nevadilo, že je neupravená a jen tak – v noční košili. Pak přišel až k ní…. přitiskl se, olízl jí ruku, zavrtěl ocáskem a radostně zaštěkal.
Rich.