Povídka - Krasojízda

| Autor: redakce | Rubrika: Zábava

Moje sestřenice ráda a často zpívá, i když, vzletně řečeno, neumí intonovat. My jí ale máme rádi a podporujeme ji, dokud nám dech stačí a dá se to vydržet. Nevidíme se koneckonců tak často..

Krasojízda


Moje sestřenice ráda a často zpívá, i když, vzletně řečeno, neumí
intonovat. My jí ale máme rádi a podporujeme ji, dokud nám dech stačí a dá
se to vydržet. Nevidíme se koneckonců tak často…..

Můj šéf rád a často řídí. Nás i auto. I když, po pravdě řečeno, by
se možná už mohl nechat vozit. Na rozdíl od zpěvu sestřenice se to totiž
někdy vydržet nedá. Vidíme se poměrně často.

Představte si, prosím, zánovní sportovní obuv, společenský oblek, bříško
milovníka zlatavého moku, kravatu občas přes rameno z ustavičného spěchu
a na hlavě kovbojský tralalák. Hlava pod širákem není jen tak nějaká
hlava. Ocitnete-li se poblíž, uslyšíte, jak to v ní rachotí, jak se to v ní
mele. Jedna myšlenka stíhá druhou - pěkně rytmicky, ve vlnách. (Všechno v
kosmu má svou rytmicitu, jen není zjevná na první pohled.) Když musí při
řeči stát, tak ho rytmus dostane a pak se pěkně do taktu kývá. Myšlenky,
které z něj vypadávají, jsou často překvapivě geniální. Někdy bohužel
naopak. Většinu svých myšlenek však umí zhmotnit. Třeba i násilím, což
neumí každý. Lepšího učitele jsem v životě nepotkala! Tak to je můj šéf.

Za volantem nicméně řídí jen půlkou člověka. Možná ani to ne. Myšlenky
kolotají ve víru z jedné strany mozku na druhou a šéf systematicky a
rytmicky lechtá pedál plynu. Zvlášň komické situace nastávají, "řítí-li"
se tímto skákavým stylem služebním favoritem v nejlevějším jízdním
pruhu dálnice. Řidiči za námi propadají běsům, ale to jej nevzrušuje. V
hlavě se odvíjejí barvité děje budoucí a řízení je přece směšně
jednoduchá věc. Tak jednoduchá, že někdy není třeba ani řadící páky.
(Maně si vybavuji své řidičské začátky, kdy mi muž váhavě svěřoval
volant svého miláčka, aby si pak tiše zoufal: "Ty ten motor neslyšíš?"
"Jaký motor?…") Ano, můj šéf se i po letech praxe klidně řítí
šedesátkou na dvojku. Pak aň mi někdo povídá o kvalitě škodovek. Vydrží
všechno! Zlaté ručičky mladoboleslaváků! O díře na klasické české
okresce, se zpravidla dozvíme všichni. Když do ní vletíme!

Je fakt, že díky šéfovi jsem se naučila obstojně řídit. Musím jezdit často,
sama a dlouhé štreky. Ne, že by to byla velká sláva, ale dojedu, kam potřebuji.
Umím natankovat, dohustit pneumatiky, zvládnu drobnou údržbu, už mne ani
nevzrušují vysoké rychlosti a vůbec… Stal se ze mne stoik. Pečlivě se
vyhýbám dálnici D1, která se mi vzhledem ke stáří vozu a hustotě provozu
nezdá bezpečná. To rozfofrujete omšelého služebního favorita na stotřicet,
abyste předjeli kamión, a v tu ránu máte za sebou neodbytně spěchajícího
řidiče velmi silného vozu. (Ti nedočkavější se vám lepí na záď vozu a
troubí a svítí. Obzvlášň když vidí, že není kam uhnout!) Pečlivě též
udržuji uctivou vzdálenost od vozů, které pokojně řídí venkovští tatíci
s pokrývkou hlavy. Tento signál mě na silnici spolehlivě zbaví pocitu
jistoty. I na jižní Moravě jsem velmi obezřetná. Tam vám, více než v jiných
regionech, ve vsi ze dvorku bez rozhlédnutí přímo pod kola vjíždí místní
obyvatelstvo nejen auty a na kolech, ale i rozličnými vehikly uzpůsobenými k
polním pracím. A navíc dopravní policie v oněch místech trpí podmíněným
reflexem a při spatření pražské espézetky počíná vidět rudě. Prostě
zkušenosti! Zejména Zlínu radím zdaleka se vyhnout. Mám-li možnost, svěřím
volant kolegovi. Prostě vím, že umí a má mladší reflexy. Čistě
technicky vzato však těžko mohu řídit hůř než můj šéf.

Ještě jednou, cestování znepříjemňující vlastností, oplývá můj nadřízený.
Je přesvědčen o svém neomylném orientačním smyslu. Sama pro sebe považuji
za rozumné, než se kamkoliv vydám do končin neprobádaných a neprojetých,
vyhledat své osaměle zapadlé cíle na mapě a dle potřeby si pořídit i malý
itinerář k nahlédnutí kde doprava či doleva. Naše okresky dosud zkrátka
nejsou dostatečně značeny a já vím o svém šestém smyslu své!

Máme-li někam vyjet společně se šéfem, pak vzhledem k výše řečenému,
spřádáme na pracovišti iniciativně dalekosáhlé sítě intrik. Naší
prioritou je uchránit služební volant i naše nervy před působením tohoto
fenomenálního jedince. Jede-li někam sám, nechň si bloudí jak chce a jakýmkoliv
stylem, ale náš kolektiv nijak zvlášň nestojí o frustrující momentky na
českých silnicích. Často nebezpečných i bez přispění našeho duchovního
vůdce…

Už jsme zase v tom. První část plánu se zdařila, za volant usedá Zbyněk
a autem se rozlévá blaho úlevy. Spor o cíl naší cesty. Byla jsem tam
minule a dobře si pamatuji cestu. Můj projev se však setkává s nepochopením:
"Nic nevíte! Jela jste úplně špatně! Najela jste navíc spoustu
kilometrů a to není zadarmo!" vyčítá šéf. Ego se sbaluje do malého
prostoru mozkového kmene. Nic neříkám. Šéf radí Zbyňkovi kudy dál. Směji
se pod fousy. Jasně, spletl si sjezd z dálnice! Přijíždíme k místu, které
mělo být inkriminované a vůdce začíná zmateně mžikat. Pak se nahlas jeví:
"Tady to není. Kde to je?" Můj hlas se snaží skrýt zadostiučinění.
Marně. "No, je to ten sjezd z dálnice, jak jsem říkala. Ale to
nic," uklidňuji jej vzápětí podlézavě: "přijedeme tam prostě z
druhé strany." S menším zádrhelem navštěvujeme další místo. Šéf
opět vybírá nesprávnou cestu. Jest nám přáno neplánovaně se pokochat
rozkošnými výhledy na střední Čechy. O něco déle, než bylo třeba. Vše
jsme však vyřídili a vydáváme se na důvěrně známou stanici. Bohužel
cestou potřebujeme doplnit energii. U nákupního střediska je rozhodnuto.
Zbyněk se potřebuje najíst a ženská přece nebude řídit auto se dvěma
kvalifikovanými řidiči. Prostě by to nebylo bezpečné. (Inu ano…To jsem
jednou takhle za zimního ranního kuropění náledím a sněhem dosáňkovala
z Prahy do městečka na vysočině, kde mne očekával, cestou míjejíce auta
neomylně vnořená do závějí či zaklíněná do stromů, případně do
sebe, abych se dozvěděla, že není bezpečné řídit dál. To, co následovalo,
řekla bych, mi k pocitu bezpečí nikterak nepřispělo…) Za volant usedá
zbrklý nadřízený. Na zadním sedadle hlodám rohlík se sýrem, zapíjím
vodou a těším se na věci příští. Nezklamou mne. Vím to! Velký mág je
rozhodnut projevit svůj talent a důvtip. Zkrátka, ohromí nás novou
zkratkou, kterou byl nedávno vezen. Oznamuje předem, že si není zcela jist
trasou. Raduji se. Na této cestě zažiji ještě mnohá vzrušení.

Vzpomínám na předchozí zážitky:…..Jak jsme projeli třikrát dokola
nejmenovaným městem, než jsme trefili správnou odbočku, která byla
mimochodem všude přehledně hlásána, věrni stylu: VĚŘÍM JEN SÁM SOBĚ!
Jak jsme v Německu objeli celou rozlehlou americkou vojenskou základnu, než
jsme se na dálnici vrátili tím samým místem, kterým jsme se předtím
vytratili. Jak mne v Letňanech vyhodil z auta, protože oslyšel mou radu a
neodbočil na Prosek. Jak se v Polsku podle JEHO zkratky na ušetření cca 30
km s kolegy vynořili na břehu hojně rozvodněné řeky u přívozu, který však
bohužel nefungoval. Jak jsme v dalším nejmenovaném městě objížděli stále
dokola benzínovou pumpu, protože zatvrzele odmítal odbočit jinde, než
myslel ON, že se má odbočit. Jak díky své tvrdohlavosti a neomylnosti způsobující
hluchotu k dobře míněným poznámkám zapíchl auto u lávky pro pěší, kde
podle něj měl být most a mohla jsem za to já, protože neumím číst z mapy
a vůbec, nemám orientační smysl! A jak studenti, které jednou svezl, volili
pro cestu zpět raději stop…Podobných historek bych Vám mohla naservírovat
přehršel….

Nemýlím se! V následující vsi náš řidič oznamuje, ze odtud se bude řídit
jen SVÝM instinktem. Schovávám se za noviny, nemohu déle skrývat radostný
úsměv. Na každé sebemenší křižovatce sděluje, kam ON chce jet a
pojede… Musí přeci ukázat, že má situaci pevně v rukou a pod kontrolou.
Co na tom, že jsme ten hrad na kopci objeli napřed z jedné a potom z druhé
strany. Objevujeme se u zarostlé výsypky, vidím dálnici. Nesměle navrhuji
vjet na ní: "Za chvíli bychom byli na sjezdu odkud je na stanici co by
kamenem dohodil." "Ne, ne, ne!" horlí šofér: "Bylo by to
moc daleko. Šetříme čas a kilometry!" Mlčky se chechtám do novin.
Lituji Zbyňka. Sedí vepředu, nemůže se smát a obličej se mu stahuje v křeči.
Již jsme přeskákali závratnou rychlostí spoustu přejezdů plných výmolů
rozličných tvarů i hloubky, jak je v kraji zvykem. To auto vydrží neuvěřitelné
věci! Objevuje se známá výsypka. Máme příležitost prohlédnout si ji z
druhé strany. Tu zasahuje anděl strážný a řidič konečně volí správný
směr.

Přijíždíme ke stanici. Komplikátor se cítí trapně, potřebuje setřást
vnitřní napětí. Ach jak dobře znám ten styl. Jsem vhodná oběň. "Za
to můžete Vy!" oznamuje mi nekompromisně. "Jak, prosím?" táži
se nesměle. "No, za těch deset let jste nebyli schopni řádně označit
silnice!" "Kdo my?" říkám, ale vím kam míří. "Já
jsem jenom volila ODS." "No právě!"… Viník je nalezen, šéf
se uklidnil. Hlavně, že si již nepřipadá trapně!

Na stanici mám za úkol volat do práce, nestihneme totiž důležitou schůzi.
Škodolibě sděluji, že jsme mírně bloudili. Hlas na druhém konci drátu
ujišňuje, že nemusíme spěchat. Začátek byl o hodinu posunut. Tedy nespěcháme,
nicméně čas kvapí. Je třeba urychlit návrat, jinak to vážně nestihneme.
Náš šofér však míní jinak. Musíme navštívit bývalou pracovnici a předat
jí láhev likéru a bonbóny, aby věděla, že na ní myslíme. Že jí máme
stále rádi! Je to životně nezbytné!

Parkujeme na malém náměstíčku pod kaštany. Vybíhá s igelitkou v ruce,
napřed zvoní, posléze obíhá okna. Důchodkyně není doma. Vrátka mu sahají
do půle prsou. Natahuje se přes ně. Vyšponovaný na špičkách, pupík
nebezpečně napíná košili. Kolemjdoucí žena středního věku na něm může
oči nechat. Zakopne, vybrala to, kráčí dál. Mág se rozbíhá do parčíku.
Cloumá nejbližší větví. Zbyňďa nevydrží: "Co ten komik dělá?"
S větví v ruce u vrátek, hlavou mu šlehne nápad: "Pojďte sem!" přikazuje
mi. "Jaké máte přání?" "Ale…. Spadla mi taška na druhou
stranu a chci ji pověsit zevnitř na kliku u vrátek." "Aha." Mé
ruce, útlejší než tlapky představeného, se chápou úkolu. V mžiku je taška
díky řídkým špruslím vrátek zavěšena. Je spokojen. Jeho génius opět
nalezl uspokojivé řešení krize!

V očích děs a na tachometru devadesát, řítíme se na schůzi. Již je jasné,
že tam včas nebudeme. Naštěstí netuším, co tropí majitel hlasu z druhého
konce drátu. Omlouvá nás tři a sděluje, že velitel zabloudil cestou na
notoricky známou stanici. Přicházím o pocit uspokojení, že jsme přispěli
svým dílem k rozmaru pracovního kolektivu a zdařilému průběhu porady….
Prý již dlouho se tak nezasmáli.

A co následky mé indiskrece? Nenechaly na sebe čekat…. Vždyň vždy a všade
se najde boží duše, která za tepla a radostně sdělí nepodstatné maličkosti
osobám, kterých týkají…

Takový, jako jeho cesty, bloudění a návraty, je můj šéf. Přírodní
fenomén! Hybatel! Tak mu říkám. Zahrnuje v sobě ty nejušlechtilejší i
nejméně ušlechtilé lidské vlastnosti, ve škále nepřeberné. V překotném
sledu se mění jak jarní počasí a při všem tom příšerném zmatku, který
způsobuje, skrytě drží stálý směr. I na silnici. Pln zářivých i temných
plošek, jako diamant prozařuje, mate i ničí naší všednodennost a musíme
být stále ve střehu. Na nudu ve spojení s ním si nestěžujeme, neb jednou
pečlivě vytypované jednotlivce rozžhaví svými připomínkami a úkony doběla,
jindy dostane nesmyslným pronásledováním na okraj zoufalství, aby posléze
ohromil naprosto nečekanou velkomyslnost텅.Nejkrkolomnější horská dráha
převracející útroby naruby je proti jeho ďábelským jízdám selankou pro
mateřinku…..A já vážně neznám nic, co by tu krasojízdu byň jen vzdáleně
připomínalo.


Autor: Juta    


Další články z rubriky

Pohádkové Vánoce: Podívejte se, jak je slaví britská královská rodina

Pohádkové Vánoce: Podívejte se, jak je slaví britská královská rodina

Dnes | Ano, i v britské královské rodině se slaví klasické Vánoce včetně štědrovečerní večeře, rozbalování…

Staré dobré časy? Ani náhodou! Takhle žily ženy před sto lety

Staré dobré časy? Ani náhodou! Takhle žily ženy před sto lety

Dnes | Obvykle se mluví o starých dobrých časech, často se říká, že dřív bylo líp. Jenže ono bylo spíš…

Dojemné! Roztomilá zvířátka si užívají Vánoce

Dojemné! Roztomilá zvířátka si užívají Vánoce

Včera | K těmto fotografiím asi není moc co dodat. Zvířecí mláďata prostě dokážou rozněžnit každého, tím…

Nový trailer Padesáti odstínů: Víc sexu, romatiky i temnoty!

Nový trailer Padesáti odstínů: Víc sexu, romatiky i temnoty!

7. 12. | Už jen něco málo přes dva měsíce nás dělí ode dne svatého Valentýna a očekávané premiéry druhého…