Povídka -Moje přítelkyně- od B. Nesvadbové

| Autor: redakce | Rubrika: Zábava

Potkala jsem jí na záchodě na fakultě. Komické, že?! Seznámit se s někým na toaletách. Byla velmi hezká.











Foto Barbara



Foto Barbara


Přinášíme Vám
další povídku od spisovatelky Barbary Nesvadbové. Na Dámě jste si již mohli od Barbary přečíst povídku Zvědavost
a Paranoia.

Můžete si také přečíst rozhovor s Barbarou.


Stále platí naše nabídka a můžete Báře posílat Vaše dotazy a otázky.





Zde můžete napsat otázku pro Barbaru.














Otázka:
Váš e-mail:
Jméno:

 



 


Moje přítelkyně

Barbara Nesvadbová


Potkala jsem jí na záchodě na fakultě. Komické, že?! Seznámit se s někým
na toaletách. Byla velmi hezká. Ženy pozoruji víc než muže. Mám ráda krásné
ženy. Myslím, že mužské tělo nemůže být nikdy tak dokonalé, jako ženské.
Sebevytrénovanější mužské nohy se nemohou vyrovnat dlouhým dívčím nohám.
A ještě k tomu penis. Tak směšnou součást ženské tělo nemá. Ženská
postava je něžnější.

Jmenuje se Sabina. Je černovlasá a zelenooká. Porozuměly jsme si od první
minuty. Zvláštní - s muži musím vždy přistupovat na kompromisy - v zájmech,
zálibách, vkusu. S ní je všechno jiné. Přemýšlím nad něčím a ona už
o tom mluví; pijeme stejné víno a čteme stejné knihy. Naposledy Eseje od
Montaigna. Jeden nás obzvlášň zaujal, "O přátelství". Přátelství,
které člověk potká jen jednou za život. Přátelství, které je jedinečné
a důležitější, než jakákoliv sexuální přitažlivost či chvilkové
okouzlení. Kdyby nebyla někdo jiný, řekla bych, že je mojí součástí.

Naše přátelství nemohlo nic ohrozit. Byla mi nejbližším člověkem. Věděla,
kdy mám menstruaci, že nesnáším špenát, i že mám amalgámovou plombu v
sedmičce nahoře. Hodiny jsme si povídaly. Spaly jsme vedle sebe jako sestry.
Smály jsme se mužům a jejich návrhům; hádaly se o názory ne svět, o
existenci citů, o budoucnost. Vídaly jsme se denně. Vzpomínám si, že
jednou odjela s rodiči do Londýna. A já si připadala tak prázdná. Jako by
kus mého já zmizel.

Trošku mne znepokojovalo, co si o našem přátelství začali šuškat známí.
Praha je malá. Lidé nejvíc závidí štěstí. A je-li žena šňastná se ženou,
pak jsou velmi vhodným objektem k pomluvám.

Ale my jsme si jen báječně rozuměly.

Neuvědomovala jsem si, že jsem kvůli Sabině opustila všechny své příležitostné
milence. Zdálo se mi, že je to tak správné. Vyměnit orgasmy v cizích
postelích za opravdový vztah. Sabina žádné přátele neměla. Ona nikoho
neopouštěla. Jen se fixovala na mne.

Občas jsem se bála, že bych o ni mohla přijít. Neuvažovala jsem o rozchodu
či hádkách. Něco podobného nepřicházelo v úvahu. Bála jsem se, že zmizí.
Že zmizí a já budu zase sama.

V létě jsme odjely do Paříže. Bydlely jsme v ateliéru mé přítelkyně -
malířky, která se vydala někam do Asie pro inspiraci. V jednom podkrovním
pokoji s patrovou postelí a výhledem na hřbitov jsme v noci pily portské,
jedly olivy a bakety. Přes den jsme se opilé a unavené potácely uličkami
kolem Sorbonny.

Před Louvrem jsme se vsadily, která se vysvlékne a vykoupe v kašně. Svlékly
jsme se obě. Malí, komičtí Japonci si nás fotografovali a Angličanky,
podobné učitelkám pletení z nedělní školy, zavolaly policii.

"Každý jsme trochu exhibicionista." a "Demonstrovaly jsme proti
nošení kožichů" - bránily jsme se.

Ale bylo léto. Zaplatily jsme 500 franků pokutu za pohoršování a pustili nás
- C est la vie!

Unavené jsme dorazily domů a snily, jaké by bylo být Edith Piaf.

Tři hodiny ráno - ZVONEK!

Milenec mé známé malířky se svým přítelem uznali za vhodné ukázat nám
pařížský noční život. Já vím, že existují věci, které se prostě
nedělají. Ale oblečené jsme byly za deset minut.

"Moloko" je bar homosexuálů a transvestitů blízko Pigalle. Nikdy
jsem se tak nebála, jako tam. Byla jsem opilá těžkým červeným vínem a omámená
marihuanou. Bylo tam horko. Strašné vedro. Někdo mi sahal mezi nohy. Byl to
černoch! Měl vousy!

A bylo to příjemné!!

Naši dva "průvodci Paříží" se začali svlékat a hladit na pódiu.
Věděla jsem, že musím zmizet. Utéct! Ale mé druhé já mi říkalo :
"Karlo, ještě chvilku, prosím, ještě chvilku."

Tančila jsem s dvěma černochy, kteří se mne dotýkali. Nevěděla jsem, že
moje tělo je vlastně stroj. Ty správné doteky přivodí ty správné reakce.
Černoši páchnou zvláštním pižma, které ve spojení s mým sladkým parfémem
způsobovalo zatemnění mysli. A nebo to byly ty doteky?!

Najednou nás obě, skoro svlečené, přitiskli k sobě. Milovala jsem jí
skoro nejvíc ze všech lidí na světě, ale najednou jsem pocítila odpor.

Kdyby jich nebylo, tak by se to nestalo!! Určitě. Vím to !! Laskaly nás svými
prsty a my stály přitištěné k sobě, neschopné pohybu. Sabina měla skutečně
krásné tělo - pravidelné, měkké, se zlatavými chloupky na pažích.
Najednou mne políbila. A já už nechápala, co se se mnou děje. Omámená
jsem se nedokázala odtrhnout od jejích rtů.

Den poté jsem šla ke kadeřnici. Jsem teď černovláska. Koupily jsme si
stejné šaty. Začínáme si být podobné.

Lidé se na nás dívají divně. Jeden pán dokonce uplivl. Ale co, jsme přeci
v úplně cizím městě. Líbaly jsme se na Champs Elyseé a seděly v metru
tak těsně vedle sebe, že si ostatní lidé odsedávali. Zvláštní, na
homosexuály si všichni zvykli, ale lesby jsou pro společnost stále nepřijatelné.

Přestaly jsme počítat dny. Zase jsme pily portské, jedly olivy s baketou.
Ale bylo to jiné! Byly jsme zamilované!!!

Sabina mne malovala nahou barvami mé známé. Malovat neuměla. Tak mne začala
obkreslovat na velikou čtvrtku. Pomalovala barvami celé mé nahé tělo a pak
jsme se šly koupat.

Poprvé na mne lidé necivěli jen kvůli velkému poprsí. Ještě nikdy jsem
si nepřipadala tak svobodná. Být rebelem je vzrušující.

Pak přišel pátek, den odjezdu. Balily jsme a smály se, ale byl to křečovitý
smích.

V autobuse jsme měly každá dvě sedadla. Když všichni usnuli, přišla ke
mně. Ležely jsme zkroucené do nejnemožnějších poloh, pozorovaly ztemnělou
krajinu a plakaly.

"Ještě večer Ti zavolám." slibovaly jsme si na Holešovickém nádraží.
"Neusnu bez tebe. Já bez Tebe Sabino neusnu!!"

Ale už na nádraží jsem tušila, že návrat do známého prostředí pro nás
nebude jednoduchý.

Telefon je hluchý. Potácím se bytem a rozbíjím věci. Zase zjišňuji, jak
moc může samota bolet.

Už jsou to tři měsíce. Když se potkáme na univerzitě, tak se obě díváme
na druhou stranu. Jednou mi v noci zavolala, brečela a hystericky křičela do
telefonu, že skočí z mostu, že už dál nechce žít. Druhý den jsem ji
potkala na přednášce. Šla jsem k ní, ale ona rychle sebrala svůj kabát a
utekla z posluchárny.

Když se miluji s muži, připadám si znásilňovaná. Myslím na ni a přitom
se snažím zapomenout. Všechno přebolí.


Copyright Barbara Nesvadbová

Publikování nebo šíření povídek je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu autora.


Další články z rubriky

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

1. 12. | 1 | Advent je tu! A Vánoce jsou tu od toho, abychom si je užily, takže no stres! Všechno nemusí být…

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

1. 12. | 1 | Chlap se vám buď líbí, nebo ne. A když nám zkříží cestu ten pravý, nevidíme napravo ani nalevo.…

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

30. 11. | Retro letí! Doba běží rychle dopředu a my si rádi připomínáme, co jsme tak milovali dřív a co nám…

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

30. 11. | Každý den děláme tisíce malých rozhodnutí, která ve výsledku formují celé naše osudy. Někteří…