Povídka - Rodina

| Autor: redakce | Rubrika: Zábava

Jako malá jsem si moc přála sourozence. Sestřičku. Nevím proč zrovna holku, pořád jsem byla s klukama, první panenku jsem si zamilovala v pěti letech, když už jsem měla velkou sbírku autíček od Matchbox.

Rodina


Jako malá jsem si moc přála sourozence. Sestřičku. Nevím proč zrovna
holku, pořád jsem byla s klukama, první panenku jsem si zamilovala v pěti
letech, když už jsem měla velkou sbírku autíček od Matchbox. Když mi rodiče
řekli, že nás bude doma víc, moc jsem se těšila. Dokonce jsem se nesobecky
rozhodla nenarozené sestřičce darovat svou panenku.

Jaké bylo mé zklamání, když maminka přijela z porodnice s klukama. No jo,
byli dva. Nenáviděla jsem je. Bylo mi šest. Večer jsem jim schválně brala
dudlíky a měla radost, když začali řvát na celé kolo. Nemohla bych jim
ublížit, ale škodila jsem, jak se dalo. Schválně namáčela vodou suché plíny,
brala milované hračky a chrastítka. Když to rodiče zjistili, poslali mě na
měsíc k babičce. Myslím, že se mi v bytě se dvěma starými lidmi prostě
jen začalo stýskat, nicméně po návratu jsem jim už nic neprováděla. Ale
také jsem si jich moc nevšímala. Každé odpoledne maminka připravila
obrovský a těžký kočárek, vypravila mrňata a poslala mě na procházku před
dům. Máloco mě bavilo méně než tato odpoledne.

Jednou, když si vedle na hřišti hrály všechny děti z naší ulice, jsem se
rozhodla, že už mě to opravdu nebaví, nechala kočárek kočárkem a šla si
hrát. Po několika hodinách jsem si vzpomněla, že bratříčci mají asi
hlad a honem se vracela ke kočárku. Nebyl tam. Takový strach jsem za celý svůj
život nepoznala. Velice se mi ulevilo, když jsem viděla sousedku, které bylo
18 let a občas mamince s miminy pomáhala, jak tlačí kočárek ke hřišti.
Doběhla jsem ji a vysvětlila jí situaci. Neřekla to na mě a od té doby se
něco změnilo. Ten strach, když jsem si myslela, že mé bratříčky (do té
doby nudná a uřvaná mimina) někdo odvezl, změnil můj vztah k nim. Celé
roky jsem se pak vzorně starala jako starší sestra o blaho těch mrňousů.
Dneska už se mi na to dobře vzpomíná, klukům bude letos 16 a jsou skvělí.
Oba hrají fotbal za jeden pražský klub, jsou často v zahraničí nebo na tréninku,
škola jim jde sama od sebe. Jen na mě už nemají tolik času. Snažím se to
nedávat moc najevo, ale vždycky jsem moc pyšná na to, co z nich vyrostlo.
Když se vidíme po delší době, jsem šňastná, když se nechovají jako
kluci v jejich věku a stydí se mi dát třeba jen pusu na tvář. Naopak, oni
se tím ještě před kamarády chlubí. Naposled se to stalo minulý měsíc,
když se vrátili z turnaje v zahraničí. Měla jsem je místo tatínka
vyzvednout u autobusu. Když vystoupili a všimli si mě, tašky nechali ležet
na zemi a přišli mi dát pusu. Zaslechla jsem, jak se jim pár kluků směje.
Brácha se otočil a před celým týmem povídá: "Co bych jí nemohl dát
pusu, je to přece moje ségra." Jsem moc pyšná, že zrovna já mám to
štěstí a mám takové bráchy. Mami a tati, díky.


Autor: Martina R. 


Další články z rubriky

Seriál Ulice: Anička už nechce žít a Evžen znovu pije

Seriál Ulice: Anička už nechce žít a Evžen znovu pije

27. 3. | Ani tento týden nebudou mít obyvatelé Ulice klid. Poklidnou atmosféru opět naruší Adriana, která…

Seriál Ulice: Tony se popere, Simony salon je v ohrožení

Seriál Ulice: Tony se popere, Simony salon je v ohrožení

20. 3. | 1 | Další napjatý týden čeká obyvatele oblíbené Ulice. Tony se dostane do křížku s Jirkou Hermanem, u…

Seriál Ulice: Adrianin život v ohrožení a velké přiznání Bédy

Seriál Ulice: Adrianin život v ohrožení a velké přiznání Bédy

13. 3. | Drama v Ulici opět nabírá na obrátkách. Béda už nevydrží se svým svědomím a řekne Aničce pravdu.…

Seriál První republika: Co nás čeká v druhé sérii?

Seriál První republika: Co nás čeká v druhé sérii?

10. 3. | Na druhou sérii seriálu První republika si jeho příznivci museli počkat dlouhé tři roky. Brzy se…