Povídka Šatník je věc záludná

| Autor: redakce | Rubrika: Zábava

Jeden z mých kolegů mne vyloženě vyprovokoval, abych po asi osmi letech znovu začala vykládat všem známým i neznámým intimnosti mého i jiných životů. Tentokrát se jedná o šatník mého muže.

Šatník je věc záludná


Jeden z mých kolegů mne vyloženě vyprovokoval, abych po asi osmi letech
znovu začala vykládat všem známým i neznámým intimnosti mého i jiných
životů.


Tentokrát se jedná o šatník mého muže. V rodině to bývá žena, která
tvrdí, že nemá a nikdy neměla co na sebe. V naší rodině je tomu ovšem
naopak. Kdykoli, a je to stále vzácnější, když jdeme společně, jak tomu
já vtipně říkám, mezi lidi (i když se o tom dá leckdy polemizovat), je to
právě můj manžel, kdo těsně před odchodem, když je už zřejmé, že přijdeme
pozdě, začne hystericky vykřikovat, že nemá co na sebe. Žije totiž stále
v přesvědčení, že se jeho váha nezměnila od roku 1958, kdy pravděpodobně
dospěl v muže. To si myslím já, přestože jsem v té době ještě nebyla
na světě a vše naznačuje, že tomu tak skutečně je. Pro případné zájemce
to mohu doložit dalšími úvahami. Skutečnost je taková, že v posledních
letech, tj. v době kdy spolu žijeme, se spravil oproti původní váze zhruba
o 20, možná 25 kilo. Ne, že bych byla tak dobrá kuchařka, ale on sní prostě
všechno, co má jakýkoli vztah ke krávě či praseti. Takže, abychom příliš
neodbočili , vykřikuje, že nemá co na sebe a předvádí mi, jak si nemůže
dopnout sako.

Pánové, mohu Vás ujistit, že není nic roztomilejšího, než když své manželce,
v době, kdy už máte být v divadle, začnete ukazovat co všechno už na Vás
prasklo a co ještě v nebližších okamžicích praskne. V této náladě pak
jistě nejlépe vychutnáte představení Othella.

Není to dávno, přesně dva nebo tři dny, kdy se můj muž konečně rozhodl
přebrat svůj naditý šatník a tím mi skutečně dokázat, že je prakticky
nahý. Byl víkend a já jsem, sledujíc jedním okem nějaký stupidní americký
seriál a druhým okem pošilhávajíc do křížovky, lenošila v křesle a
marně se snažila vzpomenout si jak se řekne americký hrabivý pták na šest,
když to začalo: "Káňo, no podívej se, v tomhle už opravdu nemůžu
mezi lidi !!" Měl pravdu v tomhle nemohl dokonce zůstat ani doma, protože
mu to bylo zhruba o pět čísel menší. Zabručela jsem "hmmm�.. máš
pravdu" a snažila se nedat najevo jakékoli emoce. Za dvě minuty byl zpátky
a celý rozradostněný mi ukazoval jak mu prasklo sako a kde všude má díry
na kalhotách i v nich. Ještě stále jsem byla klidná a oznámila jsme mu, že
pokud je velikost vyhovující, mohu ledacos zašít (i když nerada). Za
chvilku byl zase zpátky a nutil Ondřeje (Ondřejovi je šestnáct, doufám, že
nemusím víc vysvětlovat), aby si zkoušel obleky, které jeho tatínek nosil
před dvaceti léty. Pravda, bylo mi toho chlapce chvilku líto, ale on mi někdy
taky dává zabrat, takže heslo, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě se
začalo opět naplňovat.

Celou tu dobu, a věřte, že nebyla krátká, jsem se snažila být klidná.
Snad jsem také byla. Jediné, co mně zachránilo od vytrysknutí gejzíru šílenství
bylo to, že jsme s Kristýnkou odjeli na plavečák. Tam jsem to všechno
profuněla do vody. Když mi tam asi podvacáté nějací výrostci skočili na
hlavu, řekla jsem si " Zlatej Vladimír" a vrátila se domů. V noci
jsme vyhodili, to co můj muž určil jako odpad a teď pravděpodobně očekává,
že půjdu a koupím mu všechno, co mu chybí. Bohužel, nejsem Jackie
Onassisová, takže můj muž zůstane nahý a já se budu snažit, aby založil
nějaký nový avantgardní klub pro muže okolo šedesátky, kterým zlé manželky
odmítají koupit nový obleček od Gucciho. Protože však tato záležitost
není ještě dořešená, očekávám v nejbližší době nějaké další připomínky
ze strany svého manžela.

V jednom má ale smůlu, nikdy s ním nepůjdu nakupovat oblečení nebo boty.
Udělala jsem to několikrát a zjistila jsem, že nejsem dostatečně imunní vůči
jeho žertům, adresovaným prodavačkám ("Co tu ještě děláte, máte být
už dávno doma !!!", nebo " Já bych to tu zavřel a šel domů")
ani vůči jeho požadavkům na zboží, které si chce zakoupit, ale když se následně
doví cenu, dostává infarkt nebo se začne hlasitě ohrazovat, že přece není
žádný blázen, aby za tohle dal takový šílený prachy. Takže si nakonec
nekoupí nic, je naštvanej on, prodavačky a já taky, protože při nejbližší
příležitosti zase uslyším: " Kačenko, co si mám vzít na sebe ? Já
opravdu nemám co na sebe!!"


Autor: Katka


Další články z rubriky

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Včera | 1 | Advent je tu! A Vánoce jsou tu od toho, abychom si je užily, takže no stres! Všechno nemusí být…

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Včera | 1 | Chlap se vám buď líbí, nebo ne. A když nám zkříží cestu ten pravý, nevidíme napravo ani nalevo.…

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

30. 11. | Retro letí! Doba běží rychle dopředu a my si rádi připomínáme, co jsme tak milovali dřív a co nám…

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

30. 11. | Každý den děláme tisíce malých rozhodnutí, která ve výsledku formují celé naše osudy. Někteří…