Povídka - Střepy štěstí

| Autor: redakce | Rubrika: Zábava

Pospíchala jsem na přednášku a evidentně nestíhala. Dnešek byl zase jeden z lepších dnů.

Střepy štěstí


Pospíchala jsem na přednášku a evidentně nestíhala. Dnešek byl zase jeden z lepších dnů. Nejdříve mi ujel autobus, to znamenalo čtvrthodinové zdržení. Když jsem nastoupila do dalšího autobusu, zjistila jsem, že nemám tramvajenku. Na přednášku jsem doběhla
se zpožděním a k tomu všemu mi ještě při mém horečnatém zapisování poznámek dopsala propiska. "To snad není pravda," řekla jsem tiše sama pro sebe, ale asi dost nahlas na to, aby to slyšeli v lavici za mnou.

"Máš nějaký problém, můžu ti pomoct?" zašeptal někdo a ze zadní lavice se ke mně naklonil hnědovlasý kluk.

"Jo, to tedy mám, dopsala mi tužka a nemám náhradní," postěžovala jsem si.

"Půjč si mojí, mám dvě," podal mi fialovou propisku a přidal úsměv.

"Díky, vrátím," vrátila jsem mu úsměv a dál jsme si každý hleděl svého.


Po přednášce jsme se dali do řeči. S údivem jsme zjistili, že bydlíme ve stejné ulici a chodíme většinou i na stejné přednášky. Přestože byl už květen a blížil se konec semestru, seznámili jsme se až dnes. Začali jsme se vídat častěji a stali se z nás
dobří přátelé. Jeden druhému jsme mohli důvěřovat. Navzájem jsme si pomáhali s učením, vyplňovali společně náš volný čas procházkami po městě, koncerty a chodili do klubů a na diskotéky. Žádný z nás, možná kvůli přehnaně svědomitému učení,
neměl ještě partnera. Vše se ale změnilo, když jsem se ve třetím semestru seznámila s Michalem.

Poznali jsme se v klubu, oba jsme tehdy byli sami. Seděli jsme u baru, a tak jsme se dali do řeči. Z klubu jsme odcházeli spolu. Začali jsme se vídat častěji a nakonec náš vztah přerostl v hlubší cit. Asi po třech měsících naší známosti jsem domluvila s
Michalem a Petrem společný večer, měli jsme jít do Sfingy. Petr přišel později, měl dobrou náladu, ale zarazil se, když uviděl Michala. Přelétla jsem pohledem z Petra na Michala. Michal se tvářil obdobně.

"Znáte se?" zeptala jsem se.

"Ano," první odpověděl Michal, "chodili jsme spolu jeden semestr na stejnou vysokou než Petr přestoupil..."

"To je bezvadný, jistě si máte co říct," nenechala jsem Michala domluvit.

"Myslím, že snad ani ne," zatvářil se odmítavě Petr a přisedl si k nám. Konverzace vázla, svou zásluhu na tom měl především Petr, který se vůči Michalovi choval s odstupem. Nakonec jsem navrhla, abychom šli tančit. Kluci můj návrh přijali, alespoň
nemuseli spolu konverzovat.


"Proč ses včera choval tak odměřeně vůči Michalovi," přímo jsem se zeptala Petra, když jsme v sobotu šli na večeři.

"Nechci o tom mluvit. Jenom bych tě nerad viděl nešňastnou," vyhýbavě mi odpověděl.

"Nemohl bys mi odpovědět na otázku? Dobře víš, že takovéhle vytáčky nemám ráda," už jsem toho měla tak akorát dost.

"Tak dobře, řeknu ti tedy, proč nevidím Michala rád, když na tom tak trváš. Jak už víš, dříve jsem chodil na stejnou školu jako Michal. Začal chodit s mojí sestrou Hanou. Nikdy s žádnou nevydržel déle jak dva měsíce. Věděla o něm, že je holkař, ale
byla do něj zamilovaná a naivně si myslela, že kvůli ní se změní. Ale nezměnil se, byl Haně nevěrný, dělal jí naschvály a začal na ni být hrubý. Jednou se Hana s Michalem pohádali a Michal jí uhodil. Teprve pak poznala, jaký skutečně je a rozešla se s ním.
Měl jsem na Michala vztek, protože Haně ublížil, ale nemohl jsem nic dělat, nakonec jsem přešel na jinou školu a doufal, že se s Michalem už nesetkám."

"Ale Michal je teď doopravdy jiný. Určitě se za ty dva roky, co jste se neviděli, změnil," odporovala jsem.

"Ne, někdo jako je on se nezmění za rok nebo dva, nezmění se vůbec. Pořád zůstane takový, jaký je a s tím nic nenaděláš," stál za svým názorem Petr.

"Nevěřím, že bys měl pravdu!"

"Chováš se jako malá zamilovaná holka. Měla bys otevřít oči. Poslechni mě, dej si na Michala pozor. Abys později nelitovala," zvýšil hlas i Petr.

"Ne, třeba sis to všechno o Michalovi vymyslel, abych se s ním rozešla. Možná ti vadí, že jsem si našla přítele a ty jsi stále sám! Řeknu ti jen jedno: Michala mám ráda a rozumíme si. Možná ti nesedí, ale to je tvůj problém. Ahoj!" vstala jsem od
stolu a odešla.


"Jak se ti líbil dnešní večer?" zeptala jsem se Michala, když mě po kině doprovodil až ke dveřím našeho bytu.

"S tebou byl nádherný, má jenom jednu chybu, že už končí a uvidím tě zase až za několik dní," usmál se na mě.

"Chceš jít na chvíli dál, doma nikdo není. Rodiče odjeli na chatu a bratr se vrátí až k ránu," pozvala jsem ho, ani mně se ještě nechtělo loučit.

"Rád tvé pozvání přijímám," souhlasil.

Otevřeli jsme si láhev vína a s mísou bramborových lupínků se usadili u televize. Z televizní nabídky jsme si nevybrali, tak jsme si pustili kazetu. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno. Objal mě a jemně mě hladil po ruce. Přemýšlela jsem o Petrovi. Bylo to už před
čtyřmi měsíci, co jsem s ním naposled mluvila. Ale musela jsme znova a znova přemýšlet nad tím, co se tehdy stalo v restauraci. Mohl mít přeci jenom pravdu? S Michalem jsme se znali už přes půl roku a za tu dobu se ke mně choval vždycky něžně a s láskou. Určitě
si Petr vymýšlel a je jen dobře, že se s ním už nestýkám, snažila jsem se zapudit myšlenky, které mi přicházely na mysl. Jenomže nešly zavrhnout úplně, s Petrem jsme přeci jenom byli dříve přátelé ...


"Ahoj, Helena, nevzbudila jsem tě?"

"Ahoj, proč voláš tak brzo ráno," ospalým hlasem se zeptal Michal.

"Mám pro tebe novinku. Dostala jsem dva lístky na koncert JIRWIKU, tak sem si myslela, že bychom mohli jít spolu, co ty na to?"

"Šel bych rád, ale musím se učit na zkoušky. Nezlob se," odmítl mou nabídku.

Byla jsem zklamaná, ale co jsem mohla dělat. "Tak dobře, zavolám ještě Simoně. Ale příští týden bychom se zase mohli sejít, budeš mít po zkouškách a už jsme se stejně dlouho neviděli. Pomalu začínám zapomínat, jak vlastně vypadáš," zažertovala
jsem.

"Jasně, už se mi po tobě taky stýská, domluvíme se na další sobotu, zatím se měj moc a moc hezky a užij si koncert. Ahoj, lásko," rozloučil se Michal a zavěsil. Už to byl bezmála měsíc, co jsme se viděli naposledy. Poslední dobou na mě měl čím dál
méně času. A nebylo to jenom zkouškami.

Simoně jsem dala oba lístky, byla nadšená. Došla jsem do obchodu koupit láhev vína a pizzu a vydala se k Michalovi. Chtěla jsem ho překvapit a udělat hezký večer ve dvou. Klíče od jeho bytu jsem měla, takže jsem nemusela zvonit. Odemkla jsem si a vstoupila. Překvapilo
mě, že za dveřmi jsou dámské boty a kabelka. Má snad návštěvu, o které se nezmínil? V pokoji ani v kuchyni nebyl, vzala jsem za kliku dveří do ložnice a vstoupila. Sladké přivítání mi uvázlo v hrdle. Na okamžik jsem stála mezi dveřmi a nebyla schopna jakéhokoli
slova. Michal ležel v posteli s nějakou dívkou a hladově se líbali. Byli tak zaujati sami sebou, že ani nezpozorovali moji přítomnost. "Ahoj, neruším?" promluvila jsem. Trhli sebou a obrátili se ke mně. V tu chvíli jsem pocítila směsici různých pocitů;
ponížení, vztek a zároveň malé uspokojení z překvapení, které jsem jim připravila.

"Heleno, jak to, že nejsi na koncertě?" zeptal se nad mé očekávání klidným hlasem Michal. Na tváři jeho postelové přítelkyně se usadil samolibý úsměv. Zachovej chladnou hlavu, řekla jsem si sama pro sebe. "Nejsem, jak vidíš, ale zdá se, že vy
dva si plně vystačíte," řekla jsem co nejklidněji.

"Přinesla jsi pizzu a víno; to je bezvadný, uděláme si pěkný večer," přešel mou poznámku Michal a vstal z postele.

To už bylo na mě moc. To se mi snad jenom zdá, copak se může doopravdy takhle chovat? Ale na planou lítost a přemítání teď nebyl čas. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale otevřela jsem krabici s pizzou a přešla k Michalovi. Hodila jsem mu obsah krabice do obličeje:
"Nech si chutnat, kotě!" Část náplně zůstala na jeho tváři, zbytek těsta spadl k jeho nohám. Vychutnala jsem si tenhle okamžik pomsty, vzala láhev a spokojeně odcházela. Ještě jsem za sebou zaslechla Michalovy nevybíravé nadávky na mou osobu a smích
jeho nové přítelkyně, který, když jí dal facku, se ztratil v nenávistném zasyčení doprovázeném vzlykem.

Než jsem došla domů, vztek ze mě vyprchal a zbyla jen lítost a pocit ponížení. Naštěstí dnes nebyl nikdo doma. Na CD přehrávači jsem pustila U2 a usadila se pod oknem do zahrady. Přemýšlela jsem o všem, co se v poslední době přihodilo. Začala jsem si připadat
hrozně opuštěná. Vzala jsem ze stolku telefon a vytočila Petrovo číslo...

Dlouho jsem si s Petrem o všem popovídala a omluvila se mu. Ještě ten večer přišel, upekli jsme si pizzu, otevřeli láhev vína a udělali si příjemné přátelské posezení.

"Pustíš, prosím tě, televizi, dnes dávají komedii se Spencerem a Hillem,"požádala jsem Petra, když jsem z kuchyně nesla colu a misku s brambůrky.

"Samozřejmě," souhlasil a natáhl se pro ovladač, který ležel na stolku. Při pohybu však narazil na skleničku. Spadla na zem a rozbila se.

"Promiň," omluvil se Petr a začal sbírat střepy.

"To je dobrý, střepy přinášejí štěstí. Ty jsi taky takový střípek mého štěstí," podívala jsem se mu do očí a usmála se. Střípek málem ztraceného štěstí; jako bych v něm našla své druhé "já".


Autor:Vea


Další články z rubriky

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

1. 12. | 1 | Advent je tu! A Vánoce jsou tu od toho, abychom si je užily, takže no stres! Všechno nemusí být…

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

1. 12. | 1 | Chlap se vám buď líbí, nebo ne. A když nám zkříží cestu ten pravý, nevidíme napravo ani nalevo.…

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

30. 11. | Retro letí! Doba běží rychle dopředu a my si rádi připomínáme, co jsme tak milovali dřív a co nám…

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

30. 11. | Každý den děláme tisíce malých rozhodnutí, která ve výsledku formují celé naše osudy. Někteří…