Povídka - Stromové město

| Autor: redakce | Rubrika: Zábava

Zranitelnost. Obkreslil jsem prstem její tvář. Ani ňuk, spala moc tvrdě. Tvář na stranu, dlouhé hady na hlavě a oči zaňaté pevným, kostěným spánkem. Jako by se už nikdy neměla probudit.

Stromové město


Zranitelnost. Obkreslil jsem prstem její tvář. Ani ňuk, spala moc tvrdě. Tvář na
stranu, dlouhé hady na hlavě a oči zaňaté pevným, kostěným spánkem. Jako by se už
nikdy neměla probudit.

V šedé podušce vypadala docela jako kluk. Zaplavila mě něha a já jí přetekl a nevěděl,
co s tím. Má láska tu spí. Má láska, černá a bílá láska, pálivá jako paprika
a veselá jako oheň.

Přemýšlel jsem, co budu dělat.

Pojedu. Všiml sis, že povrch horké kávy vypadá jako zvláštní temný vesmír? Černá
madona z pěny a malých bublinek, které mají duhové odlesky? Chtěla bych pro tebe
stvořit novou planetu, ne novou galaxii. Všechno by na ní bylo přesně takové, jaké
bys chtěl a najednou by se to stalo. Měnilo by se to, jak by sis to představoval.

Jedna planeta by měla třeba fialový povrch, pokrytý křehkou a měnivou skořápkou,
která by vyjadřovala její vstřícný postoj k západům slunce a u pólů by fialověla.
Pružná a teplá jako bříško maminky, víš?




Nepojedu. Nemohu. Poslouchej mě, když pro tebe tvořím nový vesmír, řekla. Můžeš
být čím chceš. Zůstaň u mě. Další planeta by byla nepředstavitelně velká a
rostly by na ní obrovské stromy. Ve stromovém městě žijí lidé v dutinách stromů.
V dutinách obrovských, nezměrných sekvojí mají své dřevěné domy. Mezi jejich větvemi
jsou přibité pevné a leckdy i zděné přepážky, které tvoří spodek prvního patra
domu a jsou někdy rezlehlé jako podlaha tělocvičny.

Mezi slabšími větvemi jsou obydlí menší, vzdušná chatrč pojme třeba jen několik
lidí, rodinu nebo třeba i jen jedinou osamělou ženu, která kouří jednu za druhou,
když se nekouká na fotbal, čte staré časopisy a její pokoj je plný svazků novin,
umakartových desek naskládaných u stěn a svatých obrázků. Lidí, kteří žijí o
samotě a jejich obydlím kýve čerstvý vítr z hor a na jaře jim světlo svítí do všech
koutů, žije ve stromovém městě strašná spousta.

V jedné chatrči na východním konci města, žije například mladý muž, který sbírá
televizní obrazovky. Ve svém domě, který by mohl být domovem někoho úplně jiného
a třeba i cizího, je má vyskládané až ke stropu, samé staré i nefunkční televizní
obrazovky. Smetíčka prachu, drobné částečky, jejichž podobu nikdy neuvidíme. Když
rozsvítí všechny obrazovky, má jeho pokoj divný svit, modrý, jako v době, kdy po Měsíci
chodili lehkou chůzí první kosmonauti i jako televizní studio, když se vysílají výsledky
voleb.




A mezi těmi nejjemnějšími a nejsložitějšími větvemi jsou přepážky tak malé,
je to jen čtverec dlouhých prken nebo jen lavička z nich, kde se dá třeba snídat, na
těch větších si tři lidé dávají často schůzku, aby kouřili omamné traviny a
ti, co si navzájem vyměnili srdce tam vysedávají dlouhé a dlouhé hodiny, nohy svěšené
dolů a povídají si o svých snech. Pojď se mnou, chceš?

Pojedu.

Jenže já s tebou nemůžu odjet, ztratil bych všechno, co mám a co mi dáš ty. Jseš
navíc černá jako ďábel, lásko, jako anděl. I ve chvílích, kdy tě obkládám lístky
tropických růží a krmím tě z vykotlaného zeleného plodu nevím, jestli neslyším,
jak se zdáli blíží bubny. Jestli mě nepřibiješ k zemi bambusovými kolíky.




Dávám ti své sny. Poslouchej dál. Sekvoje stromového města jsou tak velké, že mezi
jejich kořeny by projel i dvoupatrový autobus, kdyby to chtěl jeho řidič zkusit.
Kmeny mají ošlehané slaným mořským vzduchem, písečnými bouřemi a pokryté hnědočervenýma
mapami, které každý vykládá jinak, a v nichž se nedá dobře číst. To nejhezčí
na stromovém městě je, že nikdo nikdy nebyl na jeho konci, a tak je všeobecně považováno
za něco, co žádný konec nemá. Lidé, kteří se vydali, v každé generaci je takových
mnoho, aby konec stromového města našli, se nevracejí a ti, kteří se vrátili říkají,
že čím dále odjeli, tím lépe viděli, jak se před nimi hranice posunují a tím dále
byli od konečného stavu, kdy si je někdo něčím absolutně, smrtelně jist.

Tak už vstávej. Vstávej, jedeme pryč, jedeme domů. Slyšíš, pojď, budeš spát
zabalená dlouhou tmou až do svítání na zadním sedadle a dívat se na hvězdy, které
seberychlejší jízda nezmění a vrčení ti bude vyprávět. Probuď se, než si to
rozmyslím.

Slyšelas mě? Vzal jsem ji za rameno. Rozlepila oči. Hurá, zašeptala.


Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

1. 12. | 1 | Advent je tu! A Vánoce jsou tu od toho, abychom si je užily, takže no stres! Všechno nemusí být…

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

1. 12. | 1 | Chlap se vám buď líbí, nebo ne. A když nám zkříží cestu ten pravý, nevidíme napravo ani nalevo.…

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

30. 11. | Retro letí! Doba běží rychle dopředu a my si rádi připomínáme, co jsme tak milovali dřív a co nám…

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

30. 11. | Každý den děláme tisíce malých rozhodnutí, která ve výsledku formují celé naše osudy. Někteří…