Povídka - Třešeň

| Autor: redakce | Rubrika: Zábava

Pane bože, co se to jen děje? Měla jsem pocit, že se na sebe dívám svrchu. Mé tělo leželo bezvládně na podlaze a okolo něj stálo mnoho lidí. A pak mi to došlo. Jsem mrtvá.

Třešeň


"Eli, Eli, prober se, prosím tě, prober se," slyšela jsem mlhavě.
Přestala jsem vnímat. Jakoby ze světa vymizelo všechno světlo. Byla tu jen
ta mlhy a tiše znějící hlas Šárky. "Eliško, prober se,"
vzlykala a lomcovala s mým tělem. Nechápala jsem. Proč to dělá? Co se
stalo? Chtěla jsem se zvednout a zeptat se, ale nešlo to. Jako bych ztratila
veškerou vládu nad svým tělem. Pane bože, co se to jen děje? Měla jsem
pocit, že se na sebe dívám svrchu. Mé tělo leželo bezvládně na podlaze a
okolo něj stálo mnoho lidí. A pak mi to došlo. Jsem mrtvá.

Šárka klečela nade mnou a plakala. "Šárko, nebreč," chtěla jsem
vykřiknout, ale nešlo to. Stále mi nedocházelo, jak jsem se do tohoto stavu
dostala. Jakoby mi přestala fungovat paměň. Jediné co ještě pracovalo byly
smysly. Stále jsem slyšela Šárku. Měla nádherný hlas. Jemný a vyzpívaný
ze zkoušek v kostelním sboru. Navíc jsem ho slýchávala celý život, tak
snad proto i teď. Bylo mi ji líto a chtěla jsem se vrátit - zase procitnout
- ale netušila jsem jak. Proboha, poraďte mi někdo!!!

V tu ránu mi myslí projela vlna tepla. Něco jako duha prozařovalo mou
zbloudilou duši a já ucítila, že tu nejsem sama. Moje smysly nikoho nevnímaly,
ale mé nitro vědělo, že tady se mnou někdo je. Bylo to zvláštní, podivné
a nové.

Vlny tepla začaly přicházet v pravidelných intervalech a já si uvědomovala,
že tohle je opravdová smrt. Vždycky jsem se jí tolik bála a teď to přišlo.
Moje mysl se ocitla na začátku nějakého tunelu a to něco uvnitř mého
nitra mě lákalo dál a dál. Nešlo odolat. Šla jsem a šla a šla a Šárčin
hlas začínal pomalu slábnout.

"Pojď za mnou. Všichni už tu na tebe čekají. Lidé z Titanicu, Arthur
Rimbaud, Will Shakespeare a taky tvá jmenovkyně královna Elizabeth."

"Šárka," hrklo ve mně. "Šárka mi říká Elizabeth!"
Zastavila jsem se a přestala vnímat lákavě znějící hlas. Něco mě
nutilo, abych se otočila. Cukla jsem sebou a uviděla jsem to. Celý můj život
se mi promítal jako film na jakési plátno na začátku tunelu. Kopretiny, třešně,
knížky, řeka, hudba…

"To všechno je tu taky," snažil se mě stále zlákat příjemný
hlas.

…Šárka, Markéta, Monika! Ne, já měla jasno. Rozběhla jsem se směrem k východu
a vyskočila ven.

Opět se mi před očima objevilo mé tělo a ti lidé. Najednou jsem si začala
vzpomínat. Ano, už vím, co se stalo. Naše první techno party. Ó, jak jsme
byly nadšené - já a moje kamarádky (Šárka, Markéta a Monika) - už jen,
když jsme vstoupily do sálu. Všechno tu vřelo, všude kolem spousta lidí v
taneční agonii. Všichni s oblečky, které podtrhovaly myšlenku, že techno
znamená budoucnost. Taky tu byl Baki, Markétin objev.Radim, který už dlouho
nespouštěl oči z Moniky. A Thomas- američan, po kterém pokukovala Šárka.
Jen já tu neměla nikoho opačné pohlaví. Hodně jsme blbli, tancovali a dobře,
ale zcela nevinně, se bavili. Šla jsem si pro pití…

… "Héj, Eli, jsi to ty? ,"ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Lukáš?
Řekla jsem si v duchu. Ano, byl to on, ten sladce vypadající blonďatý
hezounek, se kterým jsem se nedávno jen tak namátkově seznámila. Že by si
na mě pamatoval? Dost jsem se podivila.

"Ahoj Lukáši."

"Eliško, máš chviličku? Jestli jo, tak tě zvu. Ty piješ broskvovou,
jestli si ještě pamatuju, ne?"

On si fakt vzpomíná. "Jasně že mám čas," řekla jsem.

Připili jsem si a já byla ráda hned dvakrát. Za prvé, že si vzpomněl a za
druhé, že dnes večer nezůstanu na ocet. Chvilku jsme si povídali a pak mě
zavedl do společnosti svých kamarádů. Všichni vypadali bezstarostně a dobře
se bavili. Lukášovi zazvonil mobil. "Promiň, musím teď na chvilku odejít,
ale ještě se vrátím," řekl a hodil na mě ten nejupřímnější a
nejnevinnější pohled. Usmála jsem se a ještě chvilku se dívala za tou
roztomilou odcházející postavičkou.

"Tobě se Lukáš líbí, že jo? ," vyrušil mě z mého dumání
jeden z jeho kamarádů-Jakub, se kterým jsem se právě před chviličkou seznámila.

"Jak jsi na to přišel," snažila jsem se zamaskovat to, že má
pravdu.

"Je to vidět a taky je vidět, že jsi stydlivá."

Jak to mohl poznat, zděsila jsem se.

"Je to tak, že? Já ti ale pomůžu, jestli budeš chtít."

Z pohledu v mých očích i beze slov poznal, že chci. Zašátral v kapse a vytáhl
něco jako plechovou krabičku od sirek. "Nastav ruku," řekl.

"Co to je," zeptala jsem se a pomalu začínala tušit, o co tu půjde.
Otevřel krabičku, "to je něco, co tě zbaví zábran," a do ruky mi
vtiskl růžovou pilulku.Extáze! V tu ránu mi to došlo.

"Ne, tak s tímhle nechci mít nic společnýho."

"Ale no tak, chceš Lukáše sbalit nebo ne?"

"Chci, ale takhle ne, sorry,"vrátila jsem mu to "zlo společnosti"
a beze slova odešla.

Moje kamarádky se mezitím někam vypařily, nejspíš horlivě balit své
idoly, takže jsem si znuděně sedla a pozorovala dobře se bavící společnost.
Ani nevím proč, začala jsem dosrkávat zbytky vína, ferneta a prostě všeho,
co se našlo u našeho stolu. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla.Vlastně pak už
si skoro na nic nevzpomínám. Jen na to, že ke mně přišel Jakub s narůžovělou
pilulkou. Moc jsem ho nevnímala, jen jsem si, jakoby automaticky, nacpala ten
prášek pod jazyk. Přesně tak, jak mě naváděl Jakub … A pak už vím jen
to, že jsem tady- zbloudilá duše, která se vznáší nad svým bezvládným
tělem ležícím na podlaze uprostřed ztichlé techno party.

"Elizabetho, prober se," znovu jsem uslyšela Šárku. Snažila se mi
dát umělé dýchání a přes slzy téměř neviděla. Teď už to ale nebyl
jen její hlas, co jsem vnímala.

"Proč jsme jí tu jen nechávaly samotnou," opakovaly stále dokola
Monika s Markétou.

"Copak jsem mohl vědět, že ji to tak vezme," snažil se všem
ostatním ospravedlnit Jakub. Marně.

"No tak, Eliško, ty to přece zvládneš, prosím, prober se. Neodcházej
mi nikam," hladil mě po vlasech Lukáš, který se mezi tím vrátil.

"Podívejte, přichází k sobě," vykřikl kdosi a měl pravdu.
Vracela jsem se…

Najednou jsem se ale ocitla někde úplně jinde. Vůbec jsem neležela na zemi,
nýbrž na posteli v hudbou prozvučené místnosti.Nade mnou seděla jen Markéta,
Monika a Šárka. "Už se probouzí, no konečně," řekla zcela klidným
hlasem Šárka. Nechápala jsem.

"Jakto, že nejsme na techno party? Co se stalo?," vypáčila jsem ze
sebe.

"Na techno party? Vždyň místo techno party jsme tady, na oslavě Moničiných
narozenin. Ty si nevzpomínáš?," zeptala se Markéta.

"Trošku jsi to přehnala s alkoholem," dodala Monika.

Začalo mi to docházet. Takže já jsem jen spala. Usmála jsem se, podívala
se postupně na všechny své kamarádky a pevně je objala. Teď zase nechápaly
ony.

Zvedla jsem oči směrem k otevřenému oknu a nahlédla do zahrady, odkud vycházela
hudba. Všichni se moc dobře bavili. I Lukáš. Tancoval a ani si mě nevšiml,
stejně tak jako nikdy před tím. Jindy by mě zřejmě přepadl splín , teď
jsem se ale otočila na druhou stranu a s úsměvem nasávala vůni právě
rozkvetlé třešně.


Autor: Klára Pániková 


Další články z rubriky

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Včera | 1 | Advent je tu! A Vánoce jsou tu od toho, abychom si je užily, takže no stres! Všechno nemusí být…

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Včera | 1 | Chlap se vám buď líbí, nebo ne. A když nám zkříží cestu ten pravý, nevidíme napravo ani nalevo.…

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

30. 11. | Retro letí! Doba běží rychle dopředu a my si rádi připomínáme, co jsme tak milovali dřív a co nám…

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

30. 11. | Každý den děláme tisíce malých rozhodnutí, která ve výsledku formují celé naše osudy. Někteří…