Povídka "Ubrečená"

   Ubrečená

Slyšela ji, jak usedavě brečí. Tichý pláč přidušený pod pokrývkou ji zraňoval a rozechvíval v útrobách. Měla by jí pomoci, ale vůbec netuší jak. Věděla, že sestra potají trpí, ale namísto své účasti si s pocitem viny pomyslela, že se nechce a nebude zaobírat cizím neštěstím a pro jistotu každou vtíravou myšlenku hned v počátku típla jako obtížného mravence. Cokoli včera se zdálo jako nemožné, tak dnes nabylo obrovských rozměrů, problém se nafukoval a bohužel, její sestra má opravdu proč brečet.
Jana ležíc na boku na druhé pohovce, podpírá si tvář dlaní a znovu se jí zdá, že už to vzlykání nesnese. Do sestřiného štkaní se přimísily zvuky zvenčí.
Přerývaný smích, sykot, kvikot a do toho všeho ještě půlnoční štěbetání vrabčáků, kteří rozčileně čimčarají, jako by jim šlo o život a měl nastat konec světa. Ti také nesnesitelně řvou, ale přitom je jim hej, pomyslí si Jana a účastně pohladí sestřinu hlavu.
"Au", vykřikne, když dostane přes prsty.
"Za dobrotu na žebrotu", usykne vzrušeně, hladíc si hřbet ruky.

"Dej mi pokoj", zašeptá Irča, stále brečíc jak sjednaná. Ne, opravdu se už nechce a ani nebude zaobírat cizím neštěstím. Nemá to zapotřebí. Jak vidno, její účast není ani žádoucí, ani nutná. Kdo chce kam, pomozme mu tam, poněkud stereotypně si mumlá pod nos a přemýšlí o trapnosti situace. Náhle Irena ustane se škytáním a obrátí k ní uslzený obličej.
"Proč se aspoň nevyzuřil někdy jindy, ale ne, on si k tomu musí vybrat zrovna Vánoce.. Holkám tak jako tak pokazil Štědrý den.... a mně taky", dodá po krátkém zaváhání.
"Já bych to s ním nevydržela, dyň je to šílené, v čem vy tři žijete", neudrží se a svou trochou do mlýna přispěje Jana.
"No jo, říkáš pořád to samý, ale já se fakt sama neuživím. Dyň holky studují a už něco stojí." Natvrdlá realita tu trčí jako drsná připomínka totalitního manželství, které už dávno nesplňuje ani tu nejmenší naději, která byla do něj vkládána.
Problém jako nafouklý baldachýn, tiše a zlověstně se pohupuje, pokradmo se vysmívá a pozoruje dvě ztrápené ženské se zlomyslným úsměškem kolem zlolajných úst. Irena už dávno ví, že může brečet, může se vztekat, může mu zahýbat, nemusí s ním ani spát, ale musí s ním žít, protože není schopna uživit holky a sama finančně táhnout celou domácnost.
Za oknem řádí fujavice, vločky už pokryly celý parapet a padají čím dál hustěji. Odfoukne s odfrknutím delší ofinu z očí a otočíc se k Janě zády, otevře okno. Roztržitě fouká do nadýchaných chladivých vloček, které si nabírá do dlaní. Jana ji pozoruje a najednou má pocit, že je to zase ta její malá sestřička, kterou vždycky musela chránit před zlým světem.
Zimomřivě se zachvěla a zachumlala do huňatého svetru, pomyslíc si něco o návštěvě za všechny drobný. Střízlivým odhadem usuzuje, že tu zůstanou až do Silvestra. Kam by se poděly? Její starej sice doma leží jako lazar, ale má aspoň navařeno, což si za ty sprosňárny ani nezaslouží.
"Prosím tě, zavři to okno, příšerně sem táhne."
"Promiň, nedej Bože, kdybych onemocněla, tak mi neuvaří ani čaj," utrousí trochu masochisticky Irena, pomalu zavírajíc okno.
"Stejně nechápu, že tě ještě nikdo nesbalil. Určitě by se někdo našel, kdo by měl vztah i k holkám."
"To asi jo, ale přispívat na domácnost se nikomu nechce." Jana s povzdechem zalila vroucí vodou dvě kávy a vtom ji to napadlo.
"Co kdybychom to daly spolu dohromady? Já jsem svobodná, už se nejspíš ani nevdám a s holkami i s rozpočtem ti mohu vypomoci."
Irena na ni zírá jako opařená. "A to mu mám nechat byt se vším všudy?"
"Já jenom, abys zvážila, jestli ti to trápení stojí za to. Stejně se ke mně chodíš co chvíli vybrečet."
"Ty bys nás fakt vzala k sobě?"
"Jo. Sice ani nevím proč, ale jo."
"To já mu hned vpálím, že když se nebude lépe chovat, tak mohu bydlet u tebe. Ten se vzteky zblázní." Návštěva se protáhla přes celý víkend. V neděli se holky vrátily z kina celé rozjařené a večer už volal Ruda, kde ty jeho ženské tak dlouho vězí, že už mu teploty ustoupily a jídlo je snězené. Ani se moc nedivil, že se bez nich bude muset ještě jednu noc obejít.
Irena i děvčata tvrdě spala. Jana však oka nezamhouřila. Vstala, zapálila si cigaretu a zpytovala svědomí, jestli neslíbila něco, co nemůže v žádném případě splnit. Jindy by šla do obýváku a pustila si televizi. Teď to nešlo. Jestli se k ní nastěhují, nebude to jednoduché. A ony to udělají, protože ten jejich kretén doma je co nevidět znovu vyštve pryč. Nedá se nic dělat, slib je slib, své slovo už zpět nevezme.
Doufá, že její sestra znovu najde ztracenou hrdost i za cenu toho, že se s Rudou rozvede.
Jak to vlastně před pár dny začalo? Ťdajně přípravou Štědrého dne. Děvčata od rána Ireně pomáhala jak s výzdobou, tak se štědrovečerní večeří. Všechny měly co dělat. Ruda ležel v ložnici se zánětem pohrudnice a občas si nechal přisunout další čaj v termosce. Najednou ho popadl nepochopitelný amok a začal řvát jako tur. Jako vždycky, příčinu si prostě našel. Tentokrát to byla kupka nevyžehleného prádla na stole pod oknem, jež mu trochu zacláněla ve výhledu. Rozhodl, že to musí do večera stůj co stůj zmizet. Aby dokázal pádnost svých slov, tak čisté prádlo smetl na zem a tajtrlíkovsky po něm dupal. Holky prý celé vyděšené přiběhly za Irenou do kuchyně, ale ta už slyšela svoje.
Slavnostní štědrovečerní nálada byla tatam. Nyní musely všechny tři zachovat dekorum před Rudovou matkou a Janou, které měly teprve přijít na večeři. Nakonec to všechny nějak ustály.
Jana však už mezi dveřmi ucítila ďáblův knot. Ruda křečovitě vtipkoval, spiklenecky pomrkával na švagrovou, ale holky byly celé zaražené a na jeho žertíky nereagovaly.
Jana s hlubokým povzdechem pohlédne na své tři nejbližší lidi na světě. Koneckonců, než mít vedle sebe podobného pitomce, jenž trpí takovou jasnou egopatií, tak to raději zůstane svobodná do konce života. Vskutku není o co stát. Hrubián odpornej, zvyšuje si sebevědomí podle hesla: bez buzerace není legrace. Za oknem stále hustěji chumelí a ona má před sebou ještě dvě přednášky, které musí napsat. V kuchyni postaví na čaj a usedne k psacímu stolu. Ještě včera netušila, jak přesně naloží s tématem, jež se mělo zabývat výchovou dětí v neúplné rodině. Dnes jí připadá bolestně aktuální. Má chuň se do něj pustit. Rozcupovat ho a zanalyzovat. Srovnat problém s nastalou situací ve vlastní rodině. Pomalu namotává čistý list do válce psacího stroje. Se zaváháním ještě vstane a tiše zavírá dveře. Kuchyň naštěstí sousedí s její ložnicí. Třebaže to každému připadá padlé na hlavu, kvůli svému pohodlí to nikdy nezměnila a pokoje neprohodila. Díky tomu v obyváku, kde spí její rodina, není slyšet ani ňuk.

Autor: Dana Matějčková