Pracovní příležitost nebo galeje?

| Autor: redakce | Rubrika: Zábava

Paní V. je typickou postavou pro náš příběh. Je jí 53 let, má dospělé děti, s nimiž prožila dlouhá léta doma, navíc má zdravotní omezení a jako dlouhodobě nezaměstnaná je z pohledu pracovního úřadu „těžko umístitelná“.

Naštěstí v naší demokratické zemi se objevili tací, kteří mysleli na lidi s lehčím zdravotním či mentálním postižením a rozhodli se pro ně vybudovat tzv. chráněné dílny. Pro tyto lidi je to jistě úžasná příležitost jak si vydělat a cítit, že jsou užiteční. Otázkou zůstává, zda touha pomoci byla hlavním cílem zřizovatelů těchto zařízení.

Paní V. nabídla tuto možnost výdělku pracovnice úřadu práce poprvé zhruba před rokem. Paní V. tato myšlenka nadchla. Jednalo se o skládání punčoch v chráněné dílně. Práce, jež není náročná manuálně ani na myšlení. Ještě ten den se paní V. za touto příležitostí vypravila.

Pracoviště bylo sice poměrně nedaleko, ale v místě, kde „lišky dávají dobrou noc“. Doprava vč. přestupů paní V. zabrala přibližně 1,5 hodiny a utratila za ni cca 50 Kč. Po příjezdu se paní V. a dalších dvou mentálně postižených děvčat ujal sebevědomý výkonný manažer, aby je provedl. Prohlídka proběhla v buňce 4 x 3 m, kde tiše sedělo několik žen a skládaly punčochy. Paní V. hned zaujalo, že v buňce chybí topení, v dosahu není ani sociální zařízení, že je pracoviště špatně odvětrané. Po krátkém rozhovoru přímo s pracovnicemi paní V. dále zjistila, že „nejvýkonnější“ pracovnice si vydělají za měsíc maximálně 3.000 Kč, že v této „firmě“ jsou běžnou normou dvanáctihodinové směny přes týden, víkendy i svátky… Paní V. stačil jednoduchý matematický výpočet, kde proti sobě postavila náklady na dopravu a maximální výdělek a zklamaně odešla.

Nedávno paní V. při jedné z pravidelných návštěv na úřadu práce jeho úřednice nabídla opět práci v chráněné dílně, tentokrát se jednalo o „zavařování“ různých druhů zboží do igelitu. Paní V. nejvíce zajímala dopravní dosažitelnost místa výkonu práce a s nadšením zjistila, že cesta do práce by obnášela necelých 10 minut jízdy autobusem MHD. Naplněna novou nadějí ihned vyrazila „na průzkum“.

Bohužel – situace, kterou zažila před rokem se opakovala a narazila na horší pracovní podmínky než tehdy. Upravená asistentka z hlavní administrativní budovy naši hrdinku povzbudila, že „to není těžká práce“ a uvedla ji do buňky 2 x 3 metry, kde sedělo 6 zaměstnanců v bílém dusivém dýmu. Buňka postrádala okna, topení, dveře nesměly být otevřené, aby „ten smrad“ neobtěžoval ostatní pracovníky v areálu. Plat se neodvíjel od pracovních výkonů jako v první dílně, ale byl „spravedlivě“ rozpočítán mezi pracovníky bez ohledu na výkon a většinou nepřekonal 3.000 Kč. Přesčasy a mimořádné směny tam také není nic výjimečného – tedy „když je potřeba“. Paní V. vyšla po chvíli ze zakouřené buňky a dlouze se nadechla čerstvého vzduchu. Těžko říct, co se jí v té chvíli honilo hlavou.

Každopádně si jsem jistá, co se honí hlavou mně. Naše humánní společnost řeší, kdy začíná život a zda je člověk oprávněn ho ukončit ještě před narozením. Stále posíláme humanitární pomoc do zemí postižených chudobou a válkou, operujeme nemocné děti z rozvojových zemí, staráme se o uprchlíky ze zemí, kde vládne diktatura – a na druhé straně tolerujeme takový hyenismus.

Zřizovatelé chráněných dílen si asi pravděpodobně nestihli přečíst zákoník práce, nebo ho ani číst nechtěli. Drží své zaměstnance v podmínkách, za které by se nemuseli stydět ani starověcí otrokáři, za symbolický plat, který bývá často nižší než sociální dávky. Tito pracovníci jsou slabí, často mentálně postižení a právě tito by potřebovali naši ochranu. Podstatou našeho lidského společenského zřízení je slabším pomáhat a „držet je nad vodou“. Bohužel jsou mezi námi hyeny a zneužívají právě tyto lidi, kteří často neznají svoje práva, nedokáží se bránit a jako ovce poslouchají svého pastýře.

Mnoho lidí však vnímá tato zařízení jako charitu a pomoc v nouzi, důkaz, že o naše postižené je postaráno. Proto nejspíš pokulhává kontrola podmínek na těchto pracovištích, které by v žádném „normálním“ podniku při kontrole nemohly obstát.

Jak jsem již psala, nedávno jsme vstoupili do Evropské unie, která se příkladně stará i o svoje slabší občany. Snad jejich péče nevypadá stejně jako ta naše, snad se tu objeví chráněné dílny, které budou dbát na zdraví a spokojenost svých zaměstnanců, které nebudou zneužívat slabosti jiných.

Nechci tímto článkem tvrdit, že všechny chráněné dílny v České republice vykořisťují naše postižené, chci věřit, že tomu tak není. Avšak příběh paní V. nás poučil o tom, že idylku pracovních příležitostí pro „těžko umístitelné“ trochu kazí skutečně kapitalističtí podnikatelé, kteří v tomto oboru nemají co dělat.

Snad se mi podařilo docílit toho, aby se zodpovědní a povolaní zamysleli. Třeba má slova dolétla až k očím pracovníků hygienické stanice nebo pracovního úřadu a vyprovokují provedení kontroly chráněné dílny v příslušné oblasti. Třeba právě tento článek přispěje k zlepšení pracovních podmínek těm, kteří se nemohou bránit a potřebují naši pomoc. Lidské podmínky pro tyto lidi(!) by pro mě byly největší odměnou za tento článek.

autor: Iva

Další články z rubriky

47 žen se svléklo pro charitu. Vydělaly statisíce

47 žen se svléklo pro charitu. Vydělaly statisíce

Dnes | Vystavit svoje tělo čočce fotoaparátu, zvlášť když nejste modelka a není vám sedmnáct, stojí dost…

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

1. 12. | 1 | Advent je tu! A Vánoce jsou tu od toho, abychom si je užily, takže no stres! Všechno nemusí být…

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

1. 12. | 1 | Chlap se vám buď líbí, nebo ne. A když nám zkříží cestu ten pravý, nevidíme napravo ani nalevo.…

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

30. 11. | Retro letí! Doba běží rychle dopředu a my si rádi připomínáme, co jsme tak milovali dřív a co nám…