Přejeďte si svého chodce

Bravurně jsem se za poslední dobu vypilovala v nadávání. Nadávám jako řidič i jako chodec.A to jsem si vždycky zakládala na tom, že moje myšlení je pozitivní, že optimismus jsem zřejmě nasávala místo mateřského mléka a že moje láska k bližnímu svému je až tak hluboká, že nazvat kohokoliv třeba jen zdrobnělinou "blbeček", tak toho že s nedopustím dočista nikdy. Dopustila jsem, dopouštím a asi se i nadále dopouštět budu. A nejsem břídil a nepoužívám už jen zdrobněliny.
Takže:

V roli řidiče.
Snažím se pustit chodce, který se postaví k zebře a je celkem jasné, že mu křídla nenarostou a on že by rád na druhou stranu. Neudělám to v případě, že za zadkem auta mám nalepeného nějakého závodníka, kterého moje auto zřejmě přitahuje jako magnet. Je mi jasné, že pokud před zebrou zabrzdím, chodec nejen že v klidu nepřejde, ale že bude přejet a to rovnou dvěma auty naráz. Mým a tím druhým, které mě na zebru berany berany duc natlačí a podívá se, co pěkného vezu v kufru. A tak nadávám a do zpětného zrcátka posílám hodně, ale hodně neslušných slov.
Nadávám i v případě, že chodec pojme právo přednosti na přechodu po svém a skočí mi před auto zřejmě v domnění, že kromě brzd mám ve voze nainstalovaný sprej s vteřinovým lepidlem, který v případě prudkého šlápnutí na brzdu auto k vozovce jednoduše přilepí a auto bude během zlomku vteřiny stát.



V roli chodce.
Jsem-li chodec, nadávám taky. Řekla bych, že dokonce o dost hlasitěji a taky oprávněněji. Stojím u zebry, hledím vstříc nekonečné šňůře aut a moje úmysly dostat se na druhou stranu odhalil už i netopýr, který se mezi tím probudil. Možná stojím moc u chodníku, třeba si mě takhle nevšimnoupopojdu nesměle na první bílý pruh. Vzápětí uskočím rychlostí, kterou by mi závoďák na brněnském okruhu mohl závidět. Kdybych tak neučinila, frčící audina, jejíž řidič právě vynalezl novou hru - Přejeďte si svého chodce, by mi v lepším případě ujela špičky bot, v horším by mne vylisovala tak, že bych byla pěkný kousek do herbáře. Jen by se tak velký asi těžko sháněl. Ale dopadlo to dobře - dočkala jsem. Sice jsem měla o tři vrásky víc a zapadající slunce se lépe odráželo od mých čerstvě se pomnožených šedivých vlasů, ale na druhou stranu jsem se dostala. Zastavila škodověnka zelená a řidič mi s úsměvem pokynul. A dokonce i auto v protisměru přibrzdilo natolik, abych stačila přeběhnout. Řidiči audiny a jemu podobným  přeji týdenní zácpu a vylágrování motoru. Řidiči zelené škodovky a jemu podobným pak hezké teplé léto a pěknou dovolenou.