Primabalerína Adéla Pollertová: Jako baletky jsme trochu masochistky

| Autor: Markéta Ostřížková | Rubrika: Zábava

Film „Černá labuť“ ji zklamal. V pražské budově, která nese stejné jméno jako tento film, si primabalerína Adéla Pollertová vybudovala taneční studio, kde určitě nebude vládnout tak tísnivá atmosféra jako ve filmu, který obrovsky zvedl zájem o balet.

Křehká plavovláska, která ladně přitančila na místo naší schůzky na vysokých podpatcích, mne i fotografa okamžitě uchvátila – je bezprostřední, veselá, profesionálka. Svýma obrovskýma očima a mimikou dokázala svého času „dostat“ i velmi přísné porotce...

Jak se vám líbil film „Černá labuť“?

Já se přiznám, že jsem s tímhle filmem měla velký problém. Opravdu. Podle mého neměl s realitou nic společného. Připadalo mi, že vrhá balet do psychopatického světla – že všichni, co tančí balet, jsou neurotici, že hážeme jeden druhého přes palubu, a ono to tak docela není. Ten příběh je zajímavý, každá karikatura je ostatně daleko zajímavější než natur, ale realita… Na druhou stranu jsem filmu „Černá labuť“ velmi vděčná, protože úplně neuvěřitelně zvedl popularitu baletu a nás tanečníků. Najednou se všichni začali o balet zajímat.

Vy sama můžete dobře srovnávat – deset let jste strávila v zahraničním souboru v Hamburku. Bylo tam konkurenční prostředí? Jiná atmosféra než v Praze?

Každý ten soubor byl úplně jiný. V Hamburku by člověk očekával větší nevraživost, byli tam skoro samí cizinci, za těch deset let jsme tam měli jenom asi pět Němců a to ještě ne z Hamburku. Nikdo tam neměl rodinu ani zázemí, všichni byli odkázaní jeden na druhého, takže jsme vytvořili neuvěřitelně dobrou partu lidí, kteří se navzájem podporovali. Věděla jste, že kdybyste dneska podrazila kolegu, zítra už nemůžete pomoc očekávat. Tady v Praze mají tanečníci rodiny, zázemí, stojí za nimi nejen rodiče, ale i kamarádi, jsou zdejší, takže je to trošku jinačí. Lidi se až tak nepotřebují, ale s nějakou velkou nevraživostí jsem se nikdy nesetkala.

A který film s tématikou tance vás nadchl?

Určitě „Bílé noci“ s Michailem Baryšnikovem. To bych řekla, že je jeden z nejlepších tanečních filmů aspoň pro mě. Nejen proto, že tam tančí taková hvězda, ale celý scénář je velmi dobrý, drží to dramaturgii, je tam nádherný tancování. Výborný film!

Setkala jste se někdy s Baryšnikovem?

Neměla jsem to štěstí, bohužel, ale setkala jsem se s jinou legendou, dokonce na jevišti v Hamburku, s primabalerínou Majou Pliseckou. To bylo neuvěřitelné setkání. Ona samozřejmě tančila svou umírající labuť a my jsme na tom gala představení tančili vše okolo, takže ne že bychom já a Maja byly samy na jevišti, ale i tak jsme byly obě součástí toho představení. Obdivuju ji. Ona je neuvěřitelná, má takovou sílu – je jí k devadesáti, ale pořád TO tam má, ona chce evidentně na jevišti umřít. Je fascinující ji vidět. Je to legenda v každém slova smyslu.

Jak dlouho trvá taková příprava na premiéru?

Záleží na tom, o jak velkou roli jde. Když je nějaká rychlovka, tak se to stihne za 14 dní nebo klidně za den, ale třeba u „Labutího jezera“ příprava trvá dva tři měsíce, z toho jeden měsíc velmi intenzivního zkoušení. Každý den máme pracovní dobu od deseti do šesti, s půlhodinovou pauzou na oběd. Pokud máme před premiérou, jsme na sále opravdu všichni od deseti do šesti. Když máme normální repertoár a nepotřebujeme extra zkoušet, máme pochopitelně volnější režim. Při večerním představení je odpoledne volno, abychom si odpočinuli, já třeba chodím spát. Když je role jednoduchá, můžu jít i s kamarádkou na kafe… ale „Labutí jezero“, to je jiná, na to si musím odpočinout. Je to hodně náročná role. Po druhém jednání se mi vždycky chtělo zvracet, byla jsem úplně vyčerpaná, přestože jsem před sebou měla ještě dvě jednání! Ale jsem strašně šťastná, že jsem mohla „Labutí jezero“ tančit, i když je to tedy hodně vyčerpávající!

Kolik máte na jednu roli kostýmů?

Záleží na tom, co tančím. Třeba na „Labutí jezero“ mám kostým černé labutě a bílé labutě. Ale ty bílé mám dva, protože na druhé jednání, které úplně propotím, mám jiný bílý než na čtvrté jednání, ten první by byl úplně mokrý, tak to se Národní divadlo pláclo před kapsu a nechalo nám (všem obsazeným) ušít dva. Být v suchu je fajn.

Používáte punčocháče? A kolik protančíte botiček?

Punčocháče používáme hlavně na klasický balet, ale když se dělá něco moderního, tančíme spíš s holýma nohama. Je to hodně in! A s botičkami je to tak, že někdy mi vystačí jedny jen na půl představení a někdy třeba na pět. Špičky mám z Anglie, kde je šijí přímo na míru. Ale ani tak není jedna bota jako druhá a puchýře jsou občas i z těchto super bot.

Je pravda, že baletky mají zničené nohy?

To bývalo dřív, kdy byly boty nekvalitní, teď je to tak, že v botě v podstatě jenom visíte, nejste přímo na podlaze. Také hodně záleží na tom, jak máte rostlé prsty u nohou. Malér by mohl být třeba dlouhý palec nebo naopak dlouhé další prsty: když máte dlouhý palec, musíte ho skrčit, tím vznikne deformace a noha pak trpí. Takže pro baletku je důležité mít stejně dlouhý palec jako další dva až tři prsty, ale všechno se dá obejít.

Musíte držet speciální životosprávu?

Tuto všeobecnou představu o baletkách nám trochu zavařila paní Marie Poledňáková ve filmu „Jak vytrhnut velrybě stoličku“. Tam baletka pije po každém představení půllitr piva. Tak to úplně není – i když bych si to po některém představení přála, nikdy by mě nenapadlo do divadla tahat pivo. A před představením? Všichni moc dobře vědí, že na nohách se dobře stojí, když je člověk střízlivý... jinak ráno káva, v poledne někdy něco hodně malého a najím se až po představení večer. Miluju vlašský salát s rohlíkem! A když je čas, moc ráda vařím, paštiky a těstoviny jsou moje specialita!

Tanečníci asi moc nekouří, podávají dost velký výkon…

Naopak, hodně tanečníků a baletek kouří. Třeba v Hamburku tanečníci chodili i mezi různými výstupy třeba i na půl cigarety „honem honem“, dát si dva prásky, ale to bylo za doby, kdy se kouřilo všude… dokonce i těsně vedle jeviště. Dneska už to není ono, když máte venku minus pět a měli byste jít v propoceném trikotu.

Vy jste vlastně původně k baletu neinklinovala…

To je pravda, vůbec ne. Víte, já mám děsně sportovní rodinu, tam kdo nedělal sport, ten byl skoro na kriminál… Ale když mě poprvé posadili do lodě, tak jsem „zahučela“ na dno a nemohli mě najít, jak jsem byla malá. Všichni si uvědomili, že pádlo bude vždycky větší než já. Tatínek tedy usoudil, že by měl raději tu holčičku jako princeznu, jako Zlatovlásku. Ale protože jsem byla strašně živé dítě, radili se všude možně. Gymnastické trenérky nakonec doporučily moderní gymnastiku, což mě moc bavilo, byla jsem i v reprezentaci. A když mi některé věci moc nešly, naučila jsem se oblbovat porotu výrazem. Vždycky jsem si našla jedny oči a celou sestavu s nimi laškovala. Ještě po letech mi rozhodčí říkali: „My jsme se vždycky na tebe tak těšili, to byl pokaždé zážitek.“ A tam si mě všiml jeden tatínek a říkal: „Z té by mohla být dobrá tanečnice, tak proč to nezkusí na taneční konzervatoři?“ A já na to, že se zbláznil. Vždyť v osmé třídě jsem na to už strašně stará. Nakonec jsem šla dělat rozdílovky, pak jsem strávila bezesnou noc rozhodování a šla na konzervatoř.

Po jejím skončení jste odjela rovnou do Hamburku?

Ano, ono se to přímo nabízelo. I mne se zmocnila taková euforie, v roce 1995, otevřené hranice… východní blok měl neuvěřitelnou výhodu, byli jsme něčím zvláštní, jako bychom voněli něčím jiným, neotřelým. A mne Západ hrozně zajímal. Bylo mi 18 a chtěla jsem si tak trochu odpočinout od rodičů, být vzdálená, zkusit si být pro změnu úplně samostatná. V osmnácti si rodičů bohužel tolik nevážíte… a pak zjistíte, že jsou strašně fajn, že jsou zkrátka nejlepší na světě.

A tak jste se vrátila do Národního divadla, ve kterém vaši předci zanechali své stopy…

Ano, můj prastrýc Ignác Ullmann navrhl budovu Prozatímního divadla a byl i ve velkém tendru na hlavní budovu Národního divadla, ale pak vyhrál „nějakej“ Zítek… Pradědeček Emil Pollert byl slavný operní pěvec a režisér, zpíval v Národním od roku 1900 do roku 1935, dokonce tam vystupoval i v baletu! Pradědeček měl krásnou smrt, zemřel v kavárně Slavie, v den, kdy měl výroční představení v Národním divadle, 35 let činnosti. Seděl to odpoledne v kavárně Slavie s výhledem na Pražský hrad, najednou se udělala tma, dostal infarkt a spadl do klína Otty Horákové. To byla ve své době nejkrásnější diva Národního divadla… Takže na vrcholu slávy, v den kdy měl jubilejní představení, zemřel v klíně nádherné ženské… není to krásné? Ale tenhle příběh má ještě druhou stranu: Pradědeček byl stoprocentní Žid. Byl rok 1935. Dovedete si asi představit, jak by skončil…

Divák si většinou ani neuvědomí, kolik se za tou lehkostí a jakousi samozřejmostí pohybu tanečníka skrývá dřiny…

Jeviště je neuvěřitelná hra, to je jako sklo, tam se projeví úplně všechno, jestli je člověk dobrej, zlej, jestli je kamarádskej… a divák vidí jen ten výsledek, který má vypadat lehce. Pro nás tanečníky, nebo alespoň pro mě, je největší pochvala, když divák řekne: „To je jednoduchý, to bych udělal taky…“ A my tam necháme krev, pot a slzy. Svým studentům říkám: „Musíte do toho jít jednoduše, dole to maká, to jsou ti dělníci, kteří přikládají to uhlí, a nahoře náladička, pohodička, moře, slunečník… tak to má být.“

Co když se baletka při zvedačce řítí k zemi?

To pánům už na konzervatoři vštěpují, že ať se děje, co se děje, okamžitě na zem a lehnout pod partnerku. Tady bych ještě ráda podotkla, že tanečníci jsou velcí gentlemani, oni se opravdu umějí chovat. Dívka je vždy číslo jedna a my ji držíme, my chlapi.

Bolí vás občas tělo?

Pořád.

A jak to řešíte?

To přebolí. V tomhle mám pocit, že má film „Černá labuť“ možná pravdu, že jsme trošku masochistky. Puchýře máme pořád, třeba z nových bot, které jsou sice udělané na míru, ale i tak je každá botka jiná, takže chce vždy prošlápnout. Drobná zranění nestojí za zmínku, ale když se třeba zkouší nový balet, tak člověk používá jiné svaly, jsou nové pohyby, takže pak zjistíte, že na sobě máte svaly, o kterých jste netušili, že je máte! Pak to bolí pár dní a nakonec si tělo zvykne…

Když jste celý rok v pohybu, poležíte si o dovolené ráda třeba na pláži?

Kdepak, my s manželem (známým českým hudebním publicistou Honzou Dědkem – pozn. red.) trávíme dovolenou až brutálně aktivně; před dvěma lety jsme vylezli na Kilimandžáro, to jsme si dali takovou metu, jako takovej největší zážitek, ale už bych tam znova nešla! Můj muž je dostatečný blázen, troufl by si i na Mount Everest, jsem si jistá. Na Kilimandžáru jdete pořád nahoru, to je procházka, ale s převýšením – trpěla jsem horskou nemocí, ve výšce 4,5 tisíc metrů jsem tak trochu zvracela, nebylo mi moc dobře, ale říkala jsem si „zaplatila jsem si to, tak tam prostě vylezu“ – jsem umanutá a židovsky šetřivá! Takovou dovolenou my máme radši než se plácat u moře. V tom se doplňujeme, že na jednom místě vydržíme tak dva dny.

Jedno končí, druhé začíná...

V Národním divadle už jako baletka víceméně končím. Čas se nachýlil. Samozřejmě když mě požádají, tak tam budu tančit a zůstávám k dispozici jako manažerka. Já se snažila chytit za vlasy obrovskou příležitost, kterou bych třeba za dva tři roky, kdy bych měla jít do baletního důchodu, nemusela mít sílu rozjíždět – otevírám tedy Baletní Akademii, taneční studio. Kdybych teď trávila 100 procent času v divadle jako doposud, neměla bych čas ani sílu na nic jiného.


Adéla Pollertová je česká baletka, bývalá sólistka Hamburského baletu a Národního divadla v Praze. Pochází z rodiny se sportovním i uměleckým zázemím. Svou drobnou postavou byla předurčena pro hlavní roli v baletu „Louskáček“, kterou ztvárnila už při studiích na taneční konzervatoři, ale také v Hamburském baletu i v Národním divadle. V Hamburku přesvědčivě tančila také role Heleny ve „Snu noci svatojánské“, Olympie v „Dámě s kaméliemi“, a sóla v „Páté symfonii“ Gustava Mahlera nebo v představení „Bartok Bilder“.

Dále tančila postavy slavných tanečnic Tamary Karsavinové a Matildy Kšesinské v baletu o legendárním Vaclavu Nižinském. V Národním divadle začala studovat i velké sólové role (hlavní roli v baletu „Šípková Růženka“, titulní roli v baletu „Giselle“, inscenaci „D. M. J. 1953–1977“ a další). Balet „Zlatovláska“ s hudbou Vladimíra Franze byl vytvořen přímo pro ni. Dosavadním vrcholem jejího působení v Národním divadle se stala role Julie v „Romeovi a Julii“, za kterou byla vyznamenána Cenou Thálie 2006. Kromě divadelní kariéry se příležitostně věnuje také publicistice a studuje taneční vědu na HAMU. V Praze na Poříčí vybudovala taneční a baletní studio.

Článek vyšel v časopise Moje Zdraví

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

1. 12. | 1 | Advent je tu! A Vánoce jsou tu od toho, abychom si je užily, takže no stres! Všechno nemusí být…

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

1. 12. | 1 | Chlap se vám buď líbí, nebo ne. A když nám zkříží cestu ten pravý, nevidíme napravo ani nalevo.…

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

30. 11. | Retro letí! Doba běží rychle dopředu a my si rádi připomínáme, co jsme tak milovali dřív a co nám…

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

30. 11. | Každý den děláme tisíce malých rozhodnutí, která ve výsledku formují celé naše osudy. Někteří…