Přízemní starosti

| Autor: Zdena Svobodová | Rubrika: Zábava

Seděla jsem v ranní tramvaji a jela vstříc pracovním povinnostem. Byla jsem zaboudlá, jak říkávala moje babička. Dodnes nevím, co to slovo znamená, ale přesně vím, jak takový zaboudlý člověk vypadá. Jako já, to ráno.

Tak nějak tumpachově koukám před sebe, za sebe, do sebe? A nevydám ze sebe ani náznak své nálady. Ale v té tramvaji je nás víc, jak tak koukám. Zaboudlých. Ticho, každý ponořen do svých myšlenek.
Vtom někomu dost hlasitě začne hrát mobil. Pár lidí s sebou škubne a udělá zbytečný pohyb, aby se přesvědčili, že to jejich mobil není. Mobil hraje trošku neupravenému mladíkovi. Nechává ho hrát. Snad abychom poznali, jakou hraje melodii, nechá ho hrát i s refrénem. Ne, že by se mi nelíbila písnička "Hospůdko, hospůdko malá?",ale celou bych si ji přece jen radši poslechla někde u táboráku.

"No, co je?" na celou tramvaj huláká do telefonu. A pokračuje: "Ty vole, sem pořád v tramvaji. Ty kreténi s těma bourákama z těch kolejí neuhnou. Nestíhám. Jděte napřed, držte mi místo. Ale panáka mi už objednej", pokračuje a fakt hlučně se baví dál. Dozvídáme se, jak včera pařil, jak Klára byla na mol, jak byl vysoký účet za panáky. Občas to proloží nějakým tím volem a kreténem. Ze zvědavosti se otáčím. "Ty vole", pokračuje do telefonu. "A eště je to tady samá čarodějnice", sděluje svůj postřeh. Dobře mi tak, myslím si. Nemám na něj čučet.
"To nevydržím, ten kretén s tím nejede", sdělí poslední větu. Rozrazí tramvajové dveře a dál pádí po svých. Nestíhá, jak říkal.

Cizí hovory se nemají poslouchat, učili nás. Ale kolikrát se dozvíme kam kdo jede, kdy tam bude, co má koupit, jestli ta faktura už je proplacena, jak do těch bot teče, kdo kdy přijde domů. Dřív mobily nebyly. Kdo si chtěl zavolat, šel do telefonní budky. Ale já jsem vlastně dřív taky poslouchala cizí hovory. Ale nechtěně.

Jedna taková telefonní budka mi léta stojí pod oknem. Podotýkám, že bydlím v přízemí. Takže jsem k té budce blíž. Kdysi geniální Telecom v rámci modernizace z telefonních budek odmontoval dveře, které přece jen trochu hovor tlumily. A budku, která x - let stála otočená směrem do ulice, obrátil a nasměroval přesně na mé okno. V zimě to šlo, to se okna moc neotvírají. Zato v létě. Co já toho vyslechla. Slušnost je cizí hovory neposlouchat ? ale to nešlo. Bydlím v poklidné ulici na Vinohradech, takže hovory se patřičně rozléhaly. A nejvíc mě do okna.

"Haló, seš to ty, Božka? Slyšíš mě? Přijedeš? Ptám se, jestli přijedeš?", pravidelně v sobotu volala starší dáma. A pokaždé hovor končila mlácením do číselníku, neboť telefon jí sežral peníze, ohluchnul, aniž by se dozvěděla, zda Božka přijede. Taky jsem vyslechla kdo koho miluje, kdy mají rande, proč nepřišel, kdy přijde. Musela jsem si přikázat, že to musí takříkajíc kolem mne proplout. Byla bych schopna z toho okna odpovídat, chválit, vysvětlovat, radit.
Na jednoho hysterického, ufňukaného pána jsem se ale zaměřila. Chodil volat obden v pravidelnou hodinu. Myslím, že volal nějakému kamarádovi. První hovor zněl takto: "Těbuch, to jsem já. Hele, ta slepice už zase hrabe kolem sebe, ječeli jsme zase na sebe, prej, že si odstěhuje věci a vypadne. Tak jí říkám, vem si co chceš, ať mám klid", podával hlášení. Druhý den volal znovu. "No těbuch, to jsem zase já. Člověče vona odvezla lednici. Já čučel jak vůl. Teď, v tom vedru. Já celej den makám, ruce mám samej mozol, abychom měli co žrát a teď tohle. Na co chce lednici, když furt drží diety?", zpovídal se kamarádovi. Pomaloučku za záclonou jsem se dívala, jestli ty jeho mozoly neuvidím. "Hele," pokračoval. "Nikdo to neví, jen my dva, já bych se hanbou propadnul", dokončil své povídání a tajemně se díval z budky, zda někdo nejde po chodníku a neslyší ho. Jo, vy dva, myslím si. A já. Pár dnů jsem potom tohoto chudáka bez lednice potkávala na ulici. Chudák, takový vedro a on bez lednice, smála jsem se v duchu. Po takových deseti dnech opět volal. "No, těbuch, hele, nemáš volný auto? Vona už je zase zpátky. Že bys mi přivez tu lednici?", ptal se prosebně.

No prima, už jsou zase spolu, ulevilo se mi tenkrát.
xxx
Odrhnuji záclonu. Telefonní budka tam stojí pořád. Každý jí už jenom míjí. Máme přece mobily ?

autor: Zdena Svobodová

Další články z rubriky

Pohádkové Vánoce: Podívejte se, jak je slaví britská královská rodina

Pohádkové Vánoce: Podívejte se, jak je slaví britská královská rodina

Dnes | Ano, i v britské královské rodině se slaví klasické Vánoce včetně štědrovečerní večeře, rozbalování…

Staré dobré časy? Ani náhodou! Takhle žily ženy před sto lety

Staré dobré časy? Ani náhodou! Takhle žily ženy před sto lety

Dnes | Obvykle se mluví o starých dobrých časech, často se říká, že dřív bylo líp. Jenže ono bylo spíš…

Dojemné! Roztomilá zvířátka si užívají Vánoce

Dojemné! Roztomilá zvířátka si užívají Vánoce

Včera | K těmto fotografiím asi není moc co dodat. Zvířecí mláďata prostě dokážou rozněžnit každého, tím…

Nový trailer Padesáti odstínů: Víc sexu, romatiky i temnoty!

Nový trailer Padesáti odstínů: Víc sexu, romatiky i temnoty!

7. 12. | Už jen něco málo přes dva měsíce nás dělí ode dne svatého Valentýna a očekávané premiéry druhého…