Proč jsem přestala ve škole zlobit ?

| Autor: redakce | Rubrika: Zábava

Do prvé třídy přicházejí některé děti, které již plynně čtou a počítají a jiné, které teprve louskají písmena abecedy . Co má dělat učitel, aby se pokročilejší, rychlejší děti nenudily a ostatní děti stačily výuce?

Proč jsem přestala ve škole zlobit ?


Do prvé třídy přicházejí některé děti, které již plynně čtou a počítají
a jiné, které teprve louskají písmena abecedy . Co má dělat učitel, aby se pokročilejší,
rychlejší děti nenudily a ostatní děti stačily výuce? Ráda bych uvedla vlastní
zkušenost, která mně zůstala hluboko v srdci a pozitivně ovlivnila celý můj život.
Věřte, nevěřte, moc jsem se do školy těšila. Důvody mého těšení byly velmi různorodé.


Žila jsem v zapadlé vísce o několika číslech, kde bylo dětí poskrovnu a já
jsem si přála mít kolem sebe kupu dětí, se kterými se budu přátelit, hrát, povídat
i postrkovat. Také jsem byla velmi zvědavá, co všechno se ve škole dozvím a co si děti
o sobě vzájemně povídají. Maminka si často povzdechla, že ze mne snad vyroste nějaká
"drbna." Také jsem se moc těšila do školy, protože budu chodit skoro každý
den do města, kde měla škola své sídlo. Dosud jsem ve městě byla s tatínkem jen
asi dvakrát či třikrát. Bylo tam možno vidět mnoho zajímavého. Proudilo tam mnoho
lidí, různě oblečených, byla tam celá řada obchodů, dílen i prodejna kol. Mít
vlastní kolo byl můj dětský sen.


Konečně přišel očekávaný prvý školní den. Škola, děti, město, vše mě
opravdu nadchlo. Především mně však upoutal náš pan učitel, který byl zároveň
ředitelem školy. Byl to pán ve středním věku, příjemný, usměvavý, důstojného
vzhledu i pozorného pohledu. My děti jsme cítily, jak nás náš pan řídící má všechny
rád a snad zná a ví všechno. Přenášel na nás své nadšení hodně vědět a dobře
se všechno naučit. Především však vzpomínám, jak nás učil zpívat, překrásně
vyprávět o sobě, rodině a krajině, ve které žijeme. Kdo chtěl, mohl s ním jít
odpoledne na procházku a doslova prolézt všechny okolní kopce a kopečky. O každém místě
věděl něco zajímavého, poutavého. Učil nás rozumět životu i sobě navzájem.

Pan řídící si získal naši důvěru a my jsme se mu také svěřovaly se svými
radostmi i starostmi a často žádaly o pomoc. Porozuměl, poradil, nerozkazoval. Prostě
nás nikdy nezklamal.


Ale co je s mým zlobením? Přišlo. Jak k tomu došlo ? Byl to pozvolný proces. Byla
jsem rychlá v psaní, čtení, počítání, kreslení. Ale co s přebytečným časem?
Začala jsem nakukovat k sousedovi, špitat. Pan řídící mne nenapomenul, jen se tak
zvláštně podíval a chvíli zadíval. Ztichla jsem, ale i zesmutněla. A to se samozřejmě
znovu a znovu opakovalo. Cítila jsem, že pan řídící není se mnou spokojen.

Jak to změnit ? Přemýšlela jsem, zlobila a znovu a znovu uvažovala, jak vše vylepšit.
A přišla jsem na nápad. Budu pomáhat svému milovanému učiteli. Pan řídící sedával
málo za svým stolkem. Byl buď u tabule nebo chodil s rukama za zády mezi dětmi a
radil osobně žákovi, jak psát lépe oblouček, jak to či ono se naučit snadněji, lépe.
Byl to takový vzájemný, tichý rozhovor. I já jsem tedy jednoho dne vstala, dala ruce
za záda a začala chodit po třídě, nahlížet k jednotlivým žákům a potichu jim
radit, co by mohly případně zlepšit. Pan řídící měl s moji iniciativou velkou trpělivost,
kterou jsem ocenila jako ohromný pedagogický takt až mnohem, mnohem, později. Nechal
mne chodit po třídě určitou dobu, až jednou řekl: "Když tak ráda učíš
ostatní, co kdyby jsi si sedla ke Karlíkovi a pomáhala mu. Dobře víš, že Karlíkovi
umřela maminka, je mu smutno, a proto má ve škole i potíže." Přikývla jsem a
posadila se ke Karlíkovi. Nyní jsem měla hodně práce. Musela jsem všechno dobře umět
nejenom sama, ale samozřejmě i Karlík. Všechno stačit byla "fuška", na
zlobení nezbyl čas !

Tak náš milovaný pan řídící nás učil nejenom radosti a nadšení učit se nové věci,
ale i rozvíjet překrásnou, důležitou lidskou potřebu, vzájemně si pomáhat. Jemně
nás vedl k rozvoji lidských citů, soucitu, porozumění a vzájemné pomoci.

Šňastný pocit uplatnění, který jsem tehdy ve škole poznala a pocítila při učení
druhých dětí, jsem vyhledávala i v celém svém dalším životě - stala jsem se učitelkou
!

A to učitelkou, která velmi ráda učí a vždy dbá, aby všichni studenti byli během
výuky aktivní!


Autor: Miluše P.


Další články z rubriky

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

1. 12. | 1 | Advent je tu! A Vánoce jsou tu od toho, abychom si je užily, takže no stres! Všechno nemusí být…

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

1. 12. | 1 | Chlap se vám buď líbí, nebo ne. A když nám zkříží cestu ten pravý, nevidíme napravo ani nalevo.…

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

30. 11. | Retro letí! Doba běží rychle dopředu a my si rádi připomínáme, co jsme tak milovali dřív a co nám…

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

30. 11. | Každý den děláme tisíce malých rozhodnutí, která ve výsledku formují celé naše osudy. Někteří…