První (poslední) pomoc

| Autor: Ebra | Rubrika: Zábava

Tak jsem si myslela, jak vám po návratu od moře nejdřív vylíčím, jak jsme tam přijeli a jak tam svítilo sluníčko a chobotnice mi samy lezly do tlamičky, ale rozhodla jsem se, že začnu od konce. Léků pro mne jsme měli s sebou preventivně tolik, že by se jimi dala týden léčit celá zoologická zahrada, ale koho mohlo napadnout, že ten, kdo u Jadranu málem vypustí duši, bude panička? Jedna naše kamarádka říká, že ženská od jistého věku neví, jak už by na sebe upoutala pozornost a když slyšela, co se paničce v Chorvatsku přihodilo, pokývala hlavou a řekla, že to je přesně ten případ. No ale abych vás nenapínala….

Sluníčko svítilo, moře mělo přesně tu správnou teplotu i barvu, já si to tak užívala! A měla jsem tam paničku i páníčka jen a jen pro sebe! Co víc si přát! Jenže jak má všechno svůj začátek, má i konec. Přišla poslední noc. Nebe se zatáhlo, lilo jak z konve a bouřka bouřila tak strašidelně, že jsem se raději zavrtala pod deku. Panička ne a ne usnout. Něco jsem čula, něco bylo špatně. Prostě paničce bylo zle. Ale ne ledajak, to ona když už, tak už. Paničce místo toho, aby srdíčko pěkně pravidelně tepalo, tak sebou mlelo jako nudle v bandě a tlouklo tak rychle, až dělalo průvan. A celá věc se zhoršovala.

Byly tři ráno, když panička dospěla k nezvratnému rozhodnutí, že má smrt na jazyku a nikdy víc se už zpátky domů nepodívá. No, nebudu vám líčit, co všechno se dělo. Zahrabala jsem se ještě víc a jen jedním očíčkem jsem se dívala a hrůzou jsem měla zježené všechny chloupky na těle a střihala jsem ouškama. Páníček taky střihal ušima a nosil obkládky, uklidňoval paničku i mě, hlavně ale sebe. Panička už neměla ani sílu požádat o propisku, aby sepsala testament. No, bylo pořád hůř. Jak se ta moje panička bojí nemocnice jako čert kříže a natož nemocnice v cizí zemi, jen vydechla, ať páníček volá stodvanáctku, že je zle. A tak páníček volal. Řekl jim ulici kde bydlíme, řekl jim číslo popisné a paní mluvila jen chorvatsky a pořád to číslo pletla a pořád se na něco chorvatsky ptala a bylo to jako kdyby se domlouvala ryba s netopýrem. A že prý kdo je vlastník nemovitosti a jaké je jeho telefonní číslo, což páníček nevěděl a i kdyby jo, tak v tom kalupu by se mu to stejně nevybavilo. Povídá té paní, že volá ze svého telefonu, že bydlíme na privátě v ulici té a té, přesné číslo popisné, v tom a tom městě, že na sanitku počká na ulici, ale paní pořád mlela chorvatsky a navíc se přidal nějaký italsky mluvící pán. Panička měla mžitky před očima a šumění v uších a jak se bojí promluvit jinou řečí než mateřskou, že neumí dokonale a tak má blok, zaskuhrala, ať jí ten telefon dá, protože italsky páníček neumí zhola nic. Panička z posledních sil anglicky poprosila o pomoc, že má problémy se srdcem, italsky pak pověděla kde bydlíme a rovněž italsky, že tu pomoc potřebuje opravdu hned. Italský operátor okřikl chorvatskou paní v telefonu, ať mlčí, že pacientka mluví italsky a paní zavřeštěla, ať pacientka leží v klidu a z toho klidu ať sedne do auta a přijede do města na stanici první pomoci. Ital italsky paničce pověděl, kde tu stanici najde. Až doma, po návratu, se panička dokázala zasmát, že jí to zase připomíná volání na linku typu: bije-li vám ještě srdce, zmáčkněte trojku. Pokud ještě i dýcháte, zmáčknněte čtyřku. Pokud nedýcháte a srdce nebije, zmáčkněte pětku... crrrr... všichni naši operátoři hovoří, opakujte volání později. Číslo na pohřební službu je... no, doma už humor prostě byl, ale tam, v té bouřce, kde už se panička jednou nohou cítila být úplně někde jinde, tam tedy ne. Závěr tísňové linky byl ten, že by nás prostě nenašli, pacientka má sednout do auta a k lékaři pěkně přijet sama...



Paničku v triku a zabalenou v dece páníček vláčel ze schodů, na rameni tašku, ve které jsem byla já. Jeli jsme tmou tmoucí a já se tuze divila, proč nesedím na klíně u paničky zapnutá ve svém pásu, ale proč musím být za sedačkou v tašce! No, já to zkrátím. Lékařský dům byl špatně označený, ještě jsme si pokroužili po městě, než jsme to našli. Tam byly dvě paní v červeném záchranářském, paničku napojili na EKG, zjistili, že její srdíčko trénuje na Velkou pardubickou a místo toho, aby tlouklo, tak provádí nějaké akrobatické kusy, ale infarkt to není. Dali jí prášel pod jazyk. A najednou, jak panička vyprávěla, jako by se ta traverza na jejích prsou zvedala a ruce i nohy přestávaly brnět, mohla zase dýchat a ten strach, který ji halil líp než deka, odplouval pozvolna pryč.

No a tak jsme paničku celou zabalili, já si vlezla do pelíšku a vyrazili jsme domů. Ač páníček o modlitbách ví jen to, že existují, tak se prý v duchu modlil, aby podobná věc nepotkala i naše autíčko. Protože volat znovu na stodvanáctku, že stojíme kdesi uprostřed pustiny u třetí borovice vpravo tam, co je přejetej ježek, by porazilo asi navíc i jeho.

No a panička než usnula, protože ty léky působily jako plato Rohypnolu, řekla, že příště pojede nejdál asi už jen do Českého Krumlova. Tak to jsem teda zvědavá.

Ať vám se na dovolených a prázdninách takové trable vyhnou obloukem.

Vaše Eni



ČTĚTE TAKÉ:
A byla svatba!






STAŇTE SE FANOUŠKEM DAMA.CZ NA FACEBOOKU


Další články z rubriky

FOTOGALERIE: Chybí vám sníh? Potěšte se fotkami zimní krajiny!

FOTOGALERIE: Chybí vám sníh? Potěšte se fotkami zimní krajiny!

Dnes | V posledních letech je to se sněhem v České republice docela bída a pokud nevyjedete do hor, můžete…

Pohádkové Vánoce: Podívejte se, jak je slaví britská královská rodina

Pohádkové Vánoce: Podívejte se, jak je slaví britská královská rodina

Včera | Ano, i v britské královské rodině se slaví klasické Vánoce včetně štědrovečerní večeře, rozbalování…

Staré dobré časy? Ani náhodou! Takhle žily ženy před sto lety

Staré dobré časy? Ani náhodou! Takhle žily ženy před sto lety

Včera | Obvykle se mluví o starých dobrých časech, často se říká, že dřív bylo líp. Jenže ono bylo spíš…

Dojemné! Roztomilá zvířátka si užívají Vánoce

Dojemné! Roztomilá zvířátka si užívají Vánoce

9. 12. | K těmto fotografiím asi není moc co dodat. Zvířecí mláďata prostě dokážou rozněžnit každého, tím…