Někdo hoří pro známky, další pro odznaky, jiný sbírá autobusy. Autobusy, považte! Ale všechno tohle jsou vášně, které nikomu neškodí. Horší by bylo, kdyby někdo sbíral třeba použité kroužky piersingu, umístěné tam, kam si je jejich majitelka či majitel nechali aplikovat. No, auvajs! Moje panička tomu, když někdo něco sbírá a jinému tím neškodí, říká pozitivní devidace. Tomu dalšímu pak nebetyčná blbost. Koukněte, co třeba naše kamarádka, teta Jarka.
Tak, jako se někdo ptá své návštěvy, jestli chce červené, bílé nebo růžové víno, nebo jestli si dá raději něco tvrdšího, tak Jarka by se klidně mohla ptát, když jde návštěva na toaletu, jestli chce papír růžovej, žlutej, s kytičkami nebo medvídkama, vonící po broskvi nebo čisťoučký bílý vonící po aloe vera, v roli menší nebo obří.
„Co to je?“ vytřeštila oči panička, když jí Jarka šla do komory vyhrabat nějakou zapomenutou věc a vyvalilo se na ně množství balíků a roliček.
„Moje sbírka,“ pravila Jarka klidně, jako by tahle zásoba jak pro interhotel byla v běžné domácnosti samozřejmostí.
„Ale proč toho máš tolik?“
Jarka se narovnala a se spokojených výrazem přejela v průsvitných foliích upoutané roličky.
„Jsou pěkný, viď? Hele, tenhle je s levandulí, ty kytičky jsou fakt roztomilý. Támhle je heřmánkovej, ten má ráda babička. Nebo s těma jahůdkami, není úžasnej? A tadyhle, tahle žlutá, no koukni, je úplně jiná, že támhleta...“
„Chocholouška na tebe. U mě sice není pro botičku kam sednout, ale tohle... jak se ti to stalo? To tě tak málo znám?“
A Jarka jí to prozradila. Když byla malá holčička, byla s rodiči v Itálii. V té době jet do Itálie, to bylo něco! Půl roku těšení, dva měsíce příprav, to nebylo jako dnes, kdy se člověk v pátek odpoledne rozmyslí, že víkend hodlá strávit v Římě a v pondělí o tom vypráví kolegům v práci. A zatímco dospělí obdivovali všechny ty úžasné památky, malá holčička měla úplně jiné zájmy. S očima jak tenisáky koukala v místních restauracích, jak mamce a taťkovi dávají ke kávě cukříčky v sáčcích, na nichž jsou vyobrazení všelijací ptáčci a motýlci. Až jí z toho šly nohy křížem. Maminka ji odvedla na toaletu. A tam bylo další překvapení. Toaletní papír, jaký nikdy dřív neviděla a použít jej jí připadalo jako hřích. A všude jinde, kam přišli na toaletu, byly rovněž voňavé role s potiskem kytiček, barevných písmenek či dokonce dětský papír s pohádkovými postavičkami. Domů z Itálie si vezla poklad. Od každého toaleťáku malý kousek na památku.
Takže záhada Jarčiny sbírky byla vyjasněna. A panička v autě nahlas přemýšlela, že vlastně většina věcí, které lidé provádí v dospělosti, má svůj prapůvod v jejich dětství. Jarka si odnesla do života vášeň pro toaleťák, ale taky lásku k rodině, kterou brání s vervou pitbula. Dědeček mojí paničky byl kočí a choval všechna možná zvířátka. Je snad náhoda, že když se její dětství hemžilo nejrůznějšími chlupatými, opeřenými i holými tvorečky, že si bez nich život v dospělosti nedokáže představit a má problém zabít i mouchu? Janině doma pořád říkali, že je nemehlo a že z ní vyroste budižkničemu. Ačkoliv za jedno odpoledne ušije šaty, upeče dort a večer zavaří pole okurek s popěvkem na rtech, pořád je přesvědčená, že nic neumí a že to, co dělá, není vlastně nic.
Z dětství si nese každá bytost, ať člověcí nebo zvířecí, svůj základ. Seběvědomí, mindráky, nebo i nějakou tu vášeň – třeba pro toaleťák. Nebo se pleteme?
Vaše Eni
ČTĚTE TAKÉ:
Stůj, jede čivava!
STAŇTE SE FANOUŠKEM DAMA.CZ NA FACEBOOKU