V létě moře, v zimě hory, to je moje čivaví povinnost. Letos jsme s paničkou usoudily, že vyzkoušíme něco nového. Žádná dvě prkýnka, je krize, musí se šetřit – tak stačí jedno. A půjčily jsme si snowboard.
Řeknu vám, je to psina. Nejde s tím plužit, nejde zvednout jednu nohu, když se řítíte do průšvihu. A když to ztratíte, tak pěkně všechno najednou. Zajímala jsem se, kde to má brzdu. Tu má prý každý s sebou. Cože? podivila jsem se a obhlížela paničku ze všech stran. Pan instruktor řekl, že jo, a poplácal se – no já vám to povím, takhle vzadu pod pasem… A tak jsme s paničkou snowboardovaly. Je fakt, že tu brzdu potřebovala docela často, chtěla jsem se pana instruktora zeptat, jestli se nemůžou třeba opotřebovat brdové destičky nebo kotouče :o)) ale on měl plné ruce práce s paničkou. Pro případ, že by zvolila brzdu ruční jsem radši seděla s kamarádkou na sluníčku u půjčovny lyží.
Panička jezdila dvě hodiny. Mně to teda vůbec nevadilo. Pěkně nastuduje teorii a rovnou i praxi a já přijdu ke koláčům bez práce. Já si pak jen vlezu hezky do kapsy, stáhnu ouška, aby mi do nich nefoukalo a budu si užívat. Tedy to jsem si myslela. Jenže ona má na to jiný názor. Ona prý taková vylisovaná čivava není právě nejvhodnější kousek do herbáře. Prý zatímco bude svištět po svahu, já budu hlídat u občerstvení, aby nám lyžaři nevypili všechen grog a svařené víno. No to teda nevím, proč si nepořídila bernardýna. Ten by za ní rovnou i běhal a nosil by jí rum.
Ale bylo to pěkné, fakt, můžu vám to doporučit. A i kdyby vám to snad nešlo, nevadí. Za tu legraci to stojí.
Vaše
Eni