Špičková personalistka Rostya Gordon Smith: Osud není náhoda

| Autor: Šárka Horáková Maixnerová | Rubrika: Zábava

Patří mezi padesátku nejúspěšnějších personalistů světa. Žila zhruba v desítce zemí. Je matkou čtyř synů a babičkou sedmi vnoučat. Její osobní motto je: Osud není náhoda, ale dosažitelný cíl.

Špičková personalistka Rostya Gordon Smith: Osud není náhoda

Váš příběh začal v roce 1968 banálně: jela jste dělat au pair do Anglie.

A banálně i pokračoval. Rodina, u které jsem měla pracovat, si pro mě na nádraží nepřijela, tak jsem se chvíli protloukala, jak se dalo, pak si sehnala práci, učila se jazyk. Mezitím zavřeli v Československu hranice a nebylo kam se vrátit. Začala jsem studovat. Za nějakou dobu jsem se seznámila s pohledným chlapcem Simonem. Dnes jsme spolu téměř čtyřicet let a máme čtyři syny a sedm vnoučat.

Ještě jste ve výčtu „banalit“zapomněla dodat, že máte nejen úžasnou rodinu, ale i skvělou kariéru…

Studovala jsem různě ve světě zrovna tam, kde manžel pracoval. Já byla mladá a plná síly. A děti nezaberou čtyřiadvacet hodin denně. Podstata mého profesního úspěchu tkví právě ale v jejich výchově. Když začali přicházet na svět moji synové, došlo mi, že když zvládnu pětileté řvoucí a vzpouzející se dítě, zvládnu libovolného generálního ředitele čehokoli. Není to až takový rozdíl. No a když ještě zvládnu skloubit čtvero kroužků a dětských aktivit a mít včas vyčištěné čtvero dětských zubů před spaním, zvládla jsem bravurně time management. Napadlo mě k tomu, což jsem zatím neprosadila, že by se mělo ženám za výchovu dětí platit. Ne nějaká mateřská, ale řádný manažerský plat. Vždyť vychováváme lidské zdroje! Ještě jsem si k tomu všemu dodělala titul a stala se ze mě personalistka.

Je nějaký rozdíl mezi personalistikou v Česku a jinde ve světě?

Vrátila jsem se, protože Česko je moje vlast. Jsem a zůstanu holkou z Vysočiny. Téhle zemi nadržuji, ale neříkám tím, že je to tu nějak jednoduché. V zemi, kde je z deseti milionů obyvatel půlka manažerů, je personalistika poměrně obtížná, ale jak říkám, jsou to většinou ti pětiletí kluci. Opravdoví manažeři, kterých je tady i ve světě opravdu málo, se totiž celkem snadno poznají na první pohled. Podle lidské štědrosti.

Co je to lidská štědrost?

To je dar, který má teoreticky každý, dokud ho někam nezahrabe. Anebo neodloží, protože se to nějak moc nenosí. Na první pohled je totiž tento dar hlupáky považovaný za slabost. Silným a opravdu chytrým lidem nikdy nevadí být lidskými. Lidská štědrost je kombinace vysoké emocionální inteligence, srovnaných vlastních hodnot a kontinuity chování. Jinak je to všude na světě stejné: nic nekorumpuje tak jako moc a velká moc korumpuje ve velkém. A když šéf není lidsky štědrý, je z něj pak jen legrační, arogantní, zkorumpovaný a stále řvoucí zbabělec schovávající se za pouhou maskou manažera. Prostě obyčejný zoufalec. Obecná poučka pro nadřízené i podřízené zní: Není nic absurdnějšího, než když se v práci chováte jinak než doma nebo mezi přáteli.

Počkejte, ale to je přece téměř nemožné…

Nemožné a nefunkční je to právě tehdy, když je to jinak. Z toho pramení všechny problémy. Hry na velké a neomylné šéfy jsou směšné. Vedla jsem velké týmy lidí a moje heslo vždycky bylo: Je třeba dělat stále nové chyby. Pokud k lidem nepřistoupíte jako k bytostem kreativním a svébytným, svobodným, milujícím a chybujícím, máte jen stádo, které je klopotně na svých pozicích jen pro peníze a navíc vás při nejbližší příležitosti napadne. Nebo se aspoň vydá tam, kam nechcete. Když ve vedoucí pozici podpoříte nápaditost a svobodu, máte loajální zaměstnance.

Neřekl vám někdo, že jste idealistka?

No jéje. A jsem. Je to můj velký klad. A taky jsem slyšela, že mě nevezmou na pozici, kam jsem dělala konkurz, protože přestože jsem nejlepší, jsem moc silný hráč. Vážně, to mi dokonce napsali. Byla to taková parta pětatřicetiletých MBA s komplexem z matky hlídačky. Kdyby mi tohle napsali v Americe, tak vysoudím miliony. To je argument! No a pak taky slýchávám při hodnoceních, že jsem pokrytec, protože přece nemůžu mít pořád dobrou náladu… já už toho o sobě slyšela!

Co je to matka hlídačka?

To je matka, která ohlídá, aby dítě bylo najedené, čisté a živé. Za tím účelem si lze pořídit i jednu až dvě chůvy. A lze to takhle dělat až do dospělosti. Pak ale nelze čekat, že synové takových matek mají zvládnuté vztahy. Starší ženy považují pouze za zosobněnou buzeraci a té se rádi, když už mají nějaký ten titul, vyhnou.

Takže základní kámen úrazu ve výchově manažera tkví už v rodině?

Samozřejmě, svébytní lidé, kteří vědí, co je dobré a co špatné, váží si lidí a jejich možností, mají odvahu, ti vznikají obyčejnou výchovou. Četla jsem kdysi, a na vlastní kůži si i ověřila, že zhruba do devíti let je třeba učit dítě, co je dobré a co je špatné. Rozlišovat. A od devíti pak budovat vztahy. A včas nechat doznít následky vlastního chování: je nutné nechat dítě skočit do louže, jedině tak zjistí, že bude mokré, je nutné nechat ho sáhnout si na kamna, aby vědělo, že pálí. Když se to oddálí, s věkem jsou důsledky jen a jen horší. Chce to čas a důvtip. Nic víc.

Ale jak dnes skloubit výchovu s prací?

Nekloubit. Leda tak vykloubíte. Každá doba má své priority. Je to velmi individuální. Já dobu, kdy jsem vychovávala děti, věnovala také studiu. Bylo mi přes dvacet a měla jsem dost energie na obojí. Mateřství jsem nestudovala, ale žila. Maximálně jsem tak něco odkoukávala od lidí, kterých jsem si vážila. Kdybych čekala do čtyřiceti na první dítě, tak budu řešit problém kloubení. (Pravděpodobněi manažerský pokyn své děloze: otěhotni do konce kalendářního měsíce.) Někdy to pak jde a někdy ne. Dívám se na to opravdu jednoduše: všechno má svůj čas. Když to různě zpřeházíte jen proto, že to jde, tak vznikají problémy. Mám třeba kamarádku, která má své první dítě ve vyšším věku. Šéfuje mnoha lidem. Rozhodla se, že bude kojit, kdy bude dítě chtít. No a tuhle, když dítě zas chtělo, jala se mu vysvětlovat, že se to nehodí. Jako kdyby to byl její podřízený. Byl to nerovný zápas. Prohrála.

Jako personalistka musíte umět odhadnout, kdo se hodí na jakou pozici. Jak jste odhadla, na co se hodíte vy?

Časem a častými návštěvami slepých uliček. Vyznačuji se odmala dobrým odhadem toho, co je potřeba. Když jsme žili v Japonsku, všimla jsem si, že mnoho cizinců, kteří tam pracují, má postižené děti. Nemohou je ale dát do japonských speciálních škol, protože se japonsky nenaučí, a mezinárodní škola pro cizince takové děti nepřijme, protože by ztratila prestiž. A tak jsem s kamarádkou založila školu pro postižené děti cizinců. Sehnala jsem peníze, budovu naproti mezinárodní škole, aby se postižené děti mohly integrovat třeba při besídkách a kroužcích, v té škole jsem i učila, řídila jsem školní autobus… Po třech letech měla škola dvacet tři dětí a já noční můry. Tehdy mi došlo, že umím dobře věci rozjíždět, ale každodenní dotahování mě vyčerpává.

Kolik vám bylo, když jste na to přišla?

Asi dvaačtyřicet. Tehdy jsem se rozhodla, že už budu dávat energii jen tam, kde jsem efektivní, a nebudu jí plýtvat. Umím se obklopit správnými lidmi, umím skvěle žebrat o peníze, když jdou na dobrou věc, tak proč k tomu řídit autobus, i když to taky umím… ale chce to zažít. Mít odvahu to zažít. Teoreticky se k tomu dojít nedá. Přišla jsem tak na to, že se nehodím například do kolektivů, kterým jde jen o dlouhodobé přežití. Musím mít cíl. Přežití samo o sobě pro mě cílem není.

Když jsme u přežívání, vysvětlujete jím často charakter českého národa…

Když jsem se dívala na naši historii, napadlo mě, že žijeme na území, přes které se po staletí přehnal kdekdo. A my jsme se naučili přežít… bylo to svého času jistě dobré, ale bohužel nám to zůstalo. Vysvětluji si tím i to „české brblání“ a přesouvání odpovědnosti někam mimo člověka. I to, že je tu mnohem častěji slyšet, proč věci nejdou, než to, proč by to šlo. Ale pomalu se s tím učím zacházet. Nechám třeba na školení vyjmenovat všechny důvody, proč to nejde, a pak je obrátím.

Proč je vlastně jednodušší říkat, že to nejde?

Vyčerpáte tím méně energie. Ne je jednodušší. Stejně jako když řeknete, že je někdo blbec. Taky vás to nevyčerpá a navíc jste ve svých očích ještě za toho lepšího.

Nějak nechápu, proč blbec je méně náročné než fajn člověk...

Protože k fajn člověku musíte vysvětlit, proč je fajn. Přesvědčit o tom ty, kterým to říkáte. Fajn člověk totiž nebývá bez zpochybňování a otázek. Blbec nebo plivnutí všeho druhu namáhavé není. Problém je v tom, že každý „blbec“ a každé plivnutí se obrací proti plivajícímu. Naplive si kolem sebe takovou bažinu. Nejdřív nenápadně udržuje hladinu zloby, ale pak se jednoho dne propadne. Ale to člověku většinou dojde, až když je pozdě.

Mluvila jste o srovnaných hodnotách jako o jednom předpokladu dobrého manažera. Co může člověku pomoci v jejich srovnávání?

Vyrostla jsem v normální české ateistické rozvedené rodině. Když jsem se vydala do světa, neměla jsem nic jiného než svou odvahu. Pak jsem poznala manžela, který vyrostl v aristokratické anglické rodině, která je členem anglikánské církve a víra stejně jako to, že vás v osmi letech pošlou za tím správným vzděláním, je naprostá samozřejmost. Když jsem ho asi po půlroce našeho manželství našla, jak se modlí vkleče u postele, považovala jsem to tehdy za jeho slabost… Svoji víru jsem potkala až o něco později, když jsme žili v Brazílii. A ta mně, řekla bych, pomohla bez přehánění v mnohém.

Můžete mi popsat, jak se „potká“víra? Jak jste k tomu došla?

Bylo mi asi třiadvacet. Začali jsme se v Brazílii stýkat s velmi fajn, kultivovanými a vzdělanými lidmi. Jejich slova se nápadně shodovala s tím, co dělají. Chtěla jsem být jako oni. A tak jsem se vzdělávala, studovala kdeco, ale chyběla mi ta jejich lehkost. Byli to mormoni. Trochu jsem se lekla, protože jsem mormony považovala za sektu. A víru za berličku pro starou opuštěnou babičku v kostele. Ale protože se mi oni prostě lidsky líbili, přistoupila jsem na to, aby ke mně jednou domů přišli jejich misionáři. Brala jsem to zpočátku jako intelektuální bitvu. Oni něco říkali a já měla připravenou spoustu „fundovaných“otázek... Až jednou přišlo na pokání.

Lekla jste se?

Ne. Pro mě pokání bylo takové to „vléztsi do budky a vyznat se ze všech svých dosavadních hříchů, které si zároveň omluvím, nebo mi je někdo omluví“. Jenže oni mě překvapili. Nabídli mi, abych si to špatné nejen přiznala, ale zároveň to napravila a pak poprosila v motlitbě za sílu, abych to už více nedělala. Nějak mě tahle trojnožka, která vprostřed obsahuje vlastní aktivní krok, vzala. Prostě když vás pomluvím, musím najít odvahu se vám jít omluvit. Můžu v tom zkrátka něco udělat. A to mi sedí.

Budete se mi omlouvat, i když nevím, že jste mě pomluvila?

To je jedno. Pomluva přece nikdy nic neříká o pomlouvaném, ale o člověku, který pomlouvá.

A tak jste se najednou začala omlouvat nic netušícím lidem?

Ano. Myslím, že na mnoha místech se dodnes diví. Začala jsem ten večer u manžela. Seděl a četl si noviny. Přišla jsem za ním a řekla jsem: „Simone,několikrát jsem ti lhala.“ Myslela jsem, že se stane něco velkého, ale on jen sklopil noviny a řekl: „Jávím, miláčku, nedělej si s tím hlavu.“ A tak jsem pokračovala, napsala jsem za noc mnoho omluvných dopisů, zabalila nevrácené knížky do londýnské knihovny…

A stalo se něco?

Ne. Druhý den šel manžel do práce a já s tím vším zůstala sama. Udělala jsem tehdy nakonec to, co mi misionáři radili. Klekla jsem si, sklonila hlavu a začala se modlit. Upozornila jsem Boha na to, aby se soustředil, že jsem tady, v Brazílii, na té a té adrese… Řekla jsem si tehdy něco v tom smyslu, že jestli fakt je, že se zapojím… Ač mi to připadalo absurdní. Mormonskou církev by si totiž nikdo podle nabídkového listu jen tak nevybral: nekouříme, nepijeme, nedáváme si ani kávu, ani čaj, sex máme až po svatbě, v rámci církve pracujeme zadarmo… A On tu najednou byl. Nedá se to popsat. Ten pocit byl nejpodobnější tomu, když jsem v dětství vlezla dědovi nebo babičce na klín a cítila jsem se úplně v bezpečí.

Změnil se váš život nějak na první pohled od tohoto okamžiku?

Na první pohled ne. Ale od té doby mám něco jako kotvu. V těžkých chvílích vím, že nejsem sama, že mám průvodce. Jinak je samozřejmě můj život zcela v mých rukou. Víra mě nezbavuje zodpovědnosti. Naopak.

Jaká byste byla, kdyby…

Byla bych jako list na stromě. Lítala bych s každým směrem větru. Možná bych i spadla. Jsem totiž někdy velmi dobrodružná: rozvinu všechny plachty a vyrazím. Někdy mi plachty potrhá bouřka, někdy jen taktak dojedu zpět. Ale od jisté chvíle mám přístav a lano, po kterém už nemusím šplhat vzhůru, jak jsem si kdysi život představovala, ale lano, které mě bezpečně jistí.

Myslíte si, že víra by našim lidem pomohla k trochu optimističtějšímu pohledu na svět?

Víra lidi podporuje, není ale všelék. Bůh nepřebírá denní odpovědnost. Pohled na svět je individuální. Životní zkoušky a mizerná období se nevyhnou nikomu. Věřím v to, že dostaneme vždy jen to, co máme sílu unést.

Jste úspěšná žena na všech frontách, jak prožíváte stárnutí?

Po padesátce jsou v našem světě všechny ženy odepsané. No a vidíte, já nejvíc dokázala v období padesát plus. Pro mě byla padesátka osvobozením od všech zbylých předsudků a překážek. Mám spolužačky, které se mě ptají, kdy půjdu do penze. A já místo toho založila vlastní byznys, napsala knihu, znovu se můžu věnovat svému manželovi, aniž by po nás někdo skákal a lezl, cestuju, čtu si… A ještě něco: všechny krize – od té věkové po ekonomickou – jsou jen brouci v hlavě. Vím to, žiju tady taky a vidím, jak lidskost zahrabáváme každodenní hloupostí.

Rostya Gordon Smith

Patří mezi nejvíce ceněné personalisty světa. Narodila se v Havlíčkově Brodě a v roce 1968 zůstala ve Velké Británii. Absolvovala středoevropská a východní studia a dějiny umění na University of London. Pracovala ve firmách Nortel Asia, KPMG, Land & Marine Engineering, Radiomobil, Český Telecom atd. Žilav Brazílii, Kanadě, Hongkongu, Japonsku a Německu, od roku 1996 s rodinou žije v Praze. V roce 2001 založila firmu PeopleImpact s. r. o., poradenskou firmu v rozvoji lidských zdrojů s partnery v USA, Velké Británii, Hongkongu a Nizozemsku. Je autorkou knihy Úspěšně s kůží na trh. Je aktivní členkou Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů (mormoni). Má čtyři syny a sedm vnoučat.

Článek vyšel v časopise Moje Psychologie

Další články z rubriky

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

1. 12. | 1 | Advent je tu! A Vánoce jsou tu od toho, abychom si je užily, takže no stres! Všechno nemusí být…

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

1. 12. | 1 | Chlap se vám buď líbí, nebo ne. A když nám zkříží cestu ten pravý, nevidíme napravo ani nalevo.…

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

30. 11. | Retro letí! Doba běží rychle dopředu a my si rádi připomínáme, co jsme tak milovali dřív a co nám…

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

30. 11. | Každý den děláme tisíce malých rozhodnutí, která ve výsledku formují celé naše osudy. Někteří…