Studium v jihoevropských zemích

Studium v jihoevropských zemích je zajímavější, na trhu práce se však neuplatní

Studium v zahraničí dnes není žádný problém. Většina studentů však míří do anglicky mluvících zemí, protože bez angličtiny se na dnešním trhu práce již téměř neobejdete. Ale co třeba jihoevropské země? Znalostí románských jazyků, kterými jsem se při hledání práce pyšnila sice mnoho zaměstnavatelů pohrdalo, pro mě však pět let strávených v Itálii a dva roky ve Španělsku znamenalo nezapomenutelné období mého života.
Do Itálie jsem se dostala jako čerstvá maturantka, která se vždy držela spíše domácího krbu, a tak mi nebylo moc do smíchu, když jsem se ocitla v cizí zemi, bez rodičů a přátel. Díky vstřícné povaze Italů jsem se však velmi brzy aklimatizovala. Studium však není žádný med. Kdo chce vystudovat italskou univerzitu, musí zatnout zuby a pilně se učit. Zkoušky jsou obsahově rozsáhlé a vyžadují až půlroční přípravu. Opakovat je sice můžete kolikrát chcete, ale vždy až po uplynutí dalšího semestru, někdy i déle. Proto také většina Italů studuje vysokou školu až do svých třiceti let. Nehrozí, že by je ze školy vyhodili. Pokud platí každý rok školné, mohou si studovat klidně až do důchodu. Zvláště děti bohatých rodičů si tak příjemně prodlužují mládí.

Studentský život opravdu stojí za to. Pořádají se různé party, oslavy a flámy. V menších městech, jako je Trento, kde jsem studovala, se studenti všech fakult většinou mezi sebou znají a společně si užívají. Ovšem po dobu zkoušek, se ti svědomitější věnují přípravě.
Jestli je život studentů v Itálii báječný, pak ve Španělsku se nedá nazvat jinak, než procházka rájem. Značně ubývá na náročnosti, zkoušek je sice hodně, ale k jejich přípravě stačí pár dnů. Tedy já jsem potřebovala pár dnů, Španělům většinou stačila jedna noc před zkouškou. Vztahy s profesory probíhají na přátelské úrovni, studenti tykají i těm největším a nejstarším profesorským autoritám.

Ve Španělsku probíhala moje aklimatizace daleko rychleji, i když začátky byly značně krušnější. Jednoho dne jsem se ocitla v Madridu, velkoměstě se čtyřmi milióny obyvatel, plném chaosu, výškových budov a lidí, mluvících jazykem, kterému jsem stěží rozuměla. Ale za měsíc už jsem se bez problémů domluvila, měla plno přátel, slušný podnájem a zcela se přizpůsobila zdejšímu způsobu života, který se od toho našeho středoevropského diametrálně liší. Heslem "ranní ptáče dál doskáče" se tedy Španělé rozhodně neřídí a vstávání berou s rozvahou. Pracovní doba i škola většinou začínají kolem deváté hodiny, větší obchody otevírají až v deset. Polední pauza je kolem druhé hodiny, poté následuje oblíbená siesta, která trvá až do páté hodiny odpolední. Mezi druhou a pátou tedy není možné si nic koupit, všichni zavřou a jdou odpočívat. Oběd se podává obvykle kolem třetí hodiny. V podvečer vše znovu ožívá a pracovní doba končí po osmé hodině. Například největší špička v metru je v devět večer. Mezi pátou a šestou, jak to obvykle bývá u nás, je všude mrtvo.Večeří se v jedenáct večer a pak se vyráží do baru (Španělé vedou rekord počtu barů v poměru na obyvatele). Po baru následuje kino nebo jiná zábava, takže není divu, že jsou i ve tři ráno ulice plné lidí a někdy máte problém se vůbec v centru města pohybovat.
Španělé prostě žijí naplno a umí se bavit. Každý den prožívají tak, jako by byl jejich poslední.

Po sedmi letech strávených ve Španělsku a v Itálii jsem si středozemní způsob života tak oblíbila, že už jsem nechtěla žít nikde jinde. Pravdou ovšem zůstává, že jsem po návratu do Čech nemohla půl roku sehnat práci jenom proto, že jsem neuměla perfektně anglicky a můj diplom z italské univerzity ani dvouletá stáž v Madridu vůbec nikoho nezajímaly. Přednost přede mnou vždy dostali ti, kteří strávili rok v Anglii nebo Americe jako au-pair. Nakonec jsem získala práci, kterou by mohl dělat člověk s jakoukoli střední školou.
Přes veškeré rozčarování a hořkost nad místními poměry na trhu práce však nelituji toho, že jsem si ke studiu vybrala románské země místo anglosaských. Dny, které jsem zde prožila byly nezapomenutelné.