Běžně jezdím autem, občas autobusem a metrem, zřídka tramvají. Jezdím na kole i na koni a v zimě se chystám na lyže. A já pořád co mi v té sbírce dopravních prostředků ještě chybí. Už to mám – no přece vlak.
require="" ($droot."inc/foto.php");=""?>
lightbox("2010/7",="" "vlak-velka.jpg","vlak-velka.jpg","","left");=""?>Moje panička jela vlakem naposledy když jí bylo patnáct let. Nechtějte, abych počítala, kolik to je tedy let, ale v podstatě to znamená, že to bylo někdy v době dinosaurů. Ale já tůůůze potřebovala jet vlakem! Jako náhradu mi panička nabídla svezení v babiččině kolečkové tašce na nákup, ve vozejčku na trávu a pak ta duše dobrá přidala rudl na popelnice. No slyšely jste tohle někdy? Kdepak, štěk štěk, já chci jet vlakem.
A tak jsme jednoho dne stáli i s babičkou, Kubou a Kačenkou na nádraží. Kačenka je zkušená cestovatelka vlakem, ta tou divnou věcí jela už asi třikrát. Jenže pokaždé prý opačným směrem, jak paničce prozradila, když se jí ptala, kudy se do vlaku leze, ze kterého nástupiště a tak vůbec. Na moji paničku byl tedy pohled: já jí viděla až do duše a do žaludku. To bylo, jako když má prvně v životě letět letadlem. A pak já jsem se neměla bát!
Přiřítila se veliká hlučná věc. A my do ní vlezli. A když se rozjela, tak vůbec nedrncala a z okna jsem viděla hroznou spoustu věcí. A louky a lesy a zahrádky a já viděla i husy na jednom dvorku! No a představte si, že když jsme jeli, tak všichni ostatní museli stát. Venku to cinkalo a červeně blikalo a to prý znamená: Stůj!!! Kdyby tak věděli třeba v takovém autobusu stojícím u šraněk, že stojí kvůli docela maličké čivavě! Chi chi, ti by koukali!
Vaše
Eni
ČTĚTE TAKÉ:
Psí chlupy: Oddělené ložnice